s vetsi nalehavosti, abys vedela.“
„Tato a dalsi otazky se mi nabizely cele roky s tou nejvyssi moznou nalehavosti. Vitej v klubu.“
„Fajn, ale odpovez.“
„S radosti. Za prve, existuji zarizeni, ktera meri celkovou gravitacni intenzitu z jak skalarniho, tak tenzorickeho hlediska v kazdem bode prostoru, at uz je ti jeho okoli zname ci nikoli. Vysledek sice neni tak presny, jako kdybys peclive zmeril kazdicky gravitacni zdroj a slozil je dohromady, ale je postacujici — kdyz je cas vzacny. A jestli mas jeste vic naspech a musis stisknout hyperprostorove tlacitko, mam-li to tak rict, a vlozit svuj osud do rukou stesteny v nadeji, ze gravitace nebude tak dulezita a nejaka ta chybicka se ztrati, potom bude prechod doprovazeny necim, co se da zhruba prirovnat k zakopnuti — jako kdyz vejdes do dveri a podrazkou zachytis o prah. Muzeme-li se tomu vyhnout, fajn, ale pokud ne, neznamena to nutne konec. Prirozene bychom byli radi, aby prvni prechod probehl co nejlepe, uz jen pro nas dusevni klid — kdyz pro nic jineho.“
„A co kdyz mas naspech, myslis si, ze gravitace je zanedbatelna, a ona neni?“
„Musis doufat, ze k necemu takovemu nedojde.“
„Hovorila jsi kdysi o napeti behem prechodu z hyperprostoru. To znamena, ze by se hned nas prvni prechod mohl ukazat osudnym, prestoze gravitace bude v norme.“
„
„I kdyz nebude osudna, muze byt neprijemna, ze?“
„Na to je tezka odpoved, protoze to bude jen subjektivni nazor. Pochop, ze tu nedochazi ke zrychleni. U hyperposilovani se musi lod za pomoci nizkoenergetickeho hyperprostoroveho pole dopracovat k rychlosti svetla a chvilemi ji i prekrocit. Ucinnost je nizka, rychlosti a riziko vysoke a otevrene ti reknu, ze nevim, k jakym neprijemnostem muze nebo nemuze dojit.
Pri nasem typu superluminalniho presunu, pri pouziti vysoko-energetickeho hyperprostoroveho pole, probihaji prechody pri normalnich rychlostech. V jednom okamziku muzeme letet rychlosti tisic kilometru za sekundu, a v dalsim rychlosti tisic milionu kilometru za sekundu bez zrychleni. A protoze k zadnemu zrychleni nedochazi, tak ho ani necitime.“
„Jak nemuze k zadnemu zrychleni dochazet, kdyz se behem jedineho okamziku rychlost zvysi milionkrat?“
„Protoze prechod je matematickym ekvivalentem zrychleni. Ovsem na zrychleni tve telo reaguje a na prechod nikoli.“
„Ale jak to muzes vedet?“
„Tak, ze se z jednoho bodu hyperprostoru do druheho poslou zvirata. Jsou v hyperprostoru jen zlomek mikrosekundy. Nas vsak zajima pouze prechod mezi prostorem a hyperprostorem a k tomu, bud v jednom ci druhem smeru, dojde i pri tom nejkratsim moznem presunu hyperprostorem.“
„A vy jste vyslali zvirata?“
„Ovsem. Jakmile dosahla bodu urceni, sice nam zrovna nevykladala, jake to tam bylo, ale byla tam a vypadala klidna a bez jedineho skrabnuti. Bylo jasne, ze je nepotkalo nic neprijemneho. Vyzkouseli jsme to na celem tuctu nejruznejsich zvirat. Dokonce jsme to zkusili i na opicich, a vsechny se vratily v naprostem poradku — krome jednoho pripadu.“
„A-ha. Te se stalo co?“
„Zvire bylo mrtve, zohavene k nepoznani, ale pricinou byla chyba v naprogramovani. Nemelo to s prechodem nic spolecneho. Neco podobneho se muze prihodit i nam. Pravdepodobne to neni, ale muze se to stat. Bylo by to totez jako to zakopnuti o prah, kdy o nej zavadis podpatkem, zakopnes, upadnes a zlomis si pritom vaz. Takove veci se opravdu staly, ale aby se staly pokazde, kdy prekracujeme prah, to ne. Staci?“
„Co mi zbyva,“ zamumlal chmurne Fisher. „Staci.“
O dve hodiny a dvacet sedm minut pozdeji presla lod bezpecne do hyperprostoru, aniz by to kdokoli z posadky nejak pocitil, a tim se uskutecnil prvni superluminalni let daleko presahujici rychlost svetla.
K prechodu doslo, podle standardniho pozemskeho casu, patnacteho ledna roku 2237 v 21:20.
TRICET JEDNA
JMENO
66
Ticho!
Marlene se ho nemohla nabazit — tim spis, ze ho mohla kdykoli prerusit. Sehnula se pro kaminek a hodila ho na skalu. Dopadl na zem, vydal tlumeny zvuk, a zustal lezet.
Z Kopule vysla, na sobe jen tolik obleceni, kolik by si vzala na Rotoru, a tak se citila naprosto uvolnene.
Vydala se rovnou k potucku, aniz by cestou sledovala nejake orientacni body.
Posledni matcina slova znela spis jen jako chaba prosba. „Marlene, prosim te, nezapomen, ze jsi slibila, ze zustanes na dohled Kopule.“
Kratce se usmala, ale nevenovala tomu zvlastni pozornost. Mozna zustane na dohled a mozna ne. Nemela v umyslu nechat se nejakym zpusobem omezovat, at uz musela pro udrzeni matcina klidu slibit cokoli. Koneckoncu mela s sebou vysilacku. Mohli ji kdykoli lokalizovat. Ona sama ji mohla pouzit k urceni polohy vysilace v Kopuli.
Kdyby se ji neco stalo — kdyby upadla nebo si nejak ublizila — mohli by si pro ni prijit.
Kdyby ji zasahl meteor — tak by ji zabil, co jineho. S tim by nemohl nikdo nic delat, i kdyby byla na dohled Kopule. I pres znepokojive pomysleni na meteory se na Erythro citila nadherne a nerusene. Na Rotoru byl neustale hluk. Kamkoli jste se pohnuli, vzduch se vsude rozechvival a otrasal a bombardoval zvukovymi vlnami vase utrapene usi. Na Zemi, s jejimi osmi miliardami obyvatel, biliony zivocichu, hromovymi bouremi a divokymi privaly vody z more a oblohy, to muselo byt jeste horsi. Jednou se pokousela poslouchat nahravku nazvanou „Zvuky Zeme“, rvalo ji to usi a rychle toho nechala.
Zato zde, na Erythro, bylo tak nadherne ticho.
Marlene prisla k potucku. Voda ji s tichym bublanim tekla u nohou. Zdvihla drsny kaminek a hodila jej do vody. Trochu to splouchlo. Zvuky nebyly na Erythro zakazane, jenom se jimi setrilo; byly to obcasne ozdubky, ktere mely za ukol jeste vic zkraslovat vseobklopujici ticho.
Dupla nohou do mekkeho jilu na okraji potucku. Uslysela tlumene zuchnuti, noha zanechala nejasny obrys stopy. Sehnula se, nabrala do dlani trochu vody a pokropila ji pudu pod sebou. Ta zvlhla a misty ztmavla — ruda na ruzovem podklade. Pridala jeste trochu vody a nakonec polozila pravou botu na tmave misto a pritlacila. Kdyz nohu zdvihla, otisk byl hlubsi.
Z koryta potucku vycnivalo nekolik kamenu. Presla po nich na druhou stranu.
Sla dal, svizne si vykracovala, pohupovala pritom rukama a zhluboka se nadechovala. Moc dobre vedela, ze procento kysliku je tu ponekud mensi nez na Rotoru. Kdyby se rozbehla, rychle by se unavila a ani nemela chut. Kdyby bezela, 'spotrebovala' by svuj svet rychleji.
Chtela videt vsechno!
Ohledla se.
Hrouda Kopule byla jeste stale videt, zvlaste bublina zastresujici astronomickou laborator. Rozezlilo ji to. Chtela byt tak daleko, aby se mohla otocit kolem dokola a spatrit jen obzor jako dokonaly — treba nepravidelny — kruh, bez jakychkoli znamek lidske pritomnosti (krome sebe).
(Nemela by zavolat Kopuli? Nemela by rict matce, ze bude na chvilku z dohledu? Ne, jenom by se pohadaly. Mohli prijimat jeji signal. Podle nej poznaji, jestli je nazivu, tedy, jestli se pohybuje. Kdyby ji volali, tak je bude ignorovat, rozhodla se. Vazne! Musi ji nechat na pokoji.) Oci se pomalu prizpusobovaly ruzovemu nadechu Nemesis a celeho okoli. Nebyla to uz jen ruzova; byly to vsechny jeji odstiny, dokonce i odstiny fialove a oranzove, v nekterych mistech az zlute. Po case se jejim zbystrenym smyslum zacaly jevit jako docela nova paleta barev, stejne rozmanita jako na Rotoru, ale vice uklidnujici.
