Nemesis

Marlene podesilo — rekl bych, ze stejne jako my nedokazeme pochopit jeji emoce, nedokaze ona pochopit nase — ale kdyz videla, co zpusobila, bez meskani ji uklidnila. To by vysvetlovalo, co se stalo a znovu demonstrovalo povahu one zivotni formy.“

Insignova se mracila. „S tebou je ten problem, Sievere, ze mas nutkani videt v kazdem — a ve vsem — neco dobreho. Na tvuj usudek se neda spolehat.“

„Da nebo neda, sama zjistis, ze se Marlene nemuzeme nijak postavit. Cokoli se rozhodne udelat, to taky uskutecni, a ti, co se ji postavi, skonci hekajici bolesti nebo rovnou v bezvedomi.“

„Ale co je to za zivotni formu?“

„Nevim, Eugenie.“

„Nejvic ze vseho mi ted nahani hruzu otazka: Co zamysli s Marlene?“

Genarr zavrtel hlavou. „Nevim, Eugenie.“ Bezmocne si hledeli do oci.

TRICET DVA ZTRACENI

71

Crile Fisher jasnou hvezdu zamyslene pozoroval.

Zpocatku byla prilis jasna, aby ji clovek mohl pozorovat v beznem slova smyslu. Kazdou chvilku na ni pohledl a spatril jen jasny obrys, ktery se mu po oslneni udrzel na okamzik na sitnici. Tessa Wendelova, kterou udalosti privedly do stadia zoufalstvi, ho napomenutim upozornila, ze si muze znicit sitnici a tak zatemnil pruhled a snizil tim jasnost hvezdy na snesitelnou uroven. To ztlumilo ostatni hvezdy na nevyrazny, matny trpyt.

Ta jasna hvezda byla samozrejme Slunce.

Bylo dal, nez ho kdy kterakoli lidska bytost spatrila (s vyjimkou obyvatel Rotoru na jejich ceste ze slunecni soustavy). Bylo dvakrat tak daleko, nez ho clovek videl z Pluta v jeho nejvzdalenejsim bode obehu, takze ho neobklopoval zarivy kruh, a svym svetlem se radilo mezi ostatni hvezdy. Presto svitilo stale stokrat jasneji nez Mesic v uplnku videny ze Zeme a ta stonasobna svitivost byla zhustena a vmestnana do jedineho oslepujiciho bodu.

Neni divu, ze se na nej clovek nemohl pres neztemneny pruhled podivat primo a bez mrkani.

Tim se veci menily. Na Slunci nebylo za normalnich okolnosti nic k obdivovani. Bylo prilis jasne, abyste se na nej mohli divat, prilis jedinecne. Mensi cast jeho svetla, rozptyleneho v blankytu atmosfery, stacila vymazat z oblohy vsechny ostatni hvezdy, a i v pripade, zeje nevymazala docela (jako napriklad Mesic), byly tak beznadejne zatlaceny Sluncem do pozadi, ze o nejakem srovnani nemohlo byt reci.

Zde, daleko ve vesmiru, byl svit Slunce zeslaben prinejmensim do te miry, ze se uz o nejakem srovnani dalo uvazovat. Wendelova rekla, ze z jejich postaveni bylo Slunce stosedesatkrat jasnejsi nez Sirius, coz byl druhy nejjasnejsi objekt na obloze. Bylo mozna dvacetmilionkrat jasnejsi nez nejmatnejsi hvezda viditelna okem. To srovnani cinilo Slunce jeste velkolepejsim, nez kdyz zarilo, zcela bezkonkurencne, na pozemske obloze.

Krome pozorovani oblohy vlastne nemel nic jineho na praci, protoze Superluminal jen bezcilne bloumal prostorem. Delal to uz dva dny — uz dva dny bezcilne plul vesmirem a to pouhymi raketovymi rychlostmi.

Takovou rychlosti by jim trvalo tricet pet tisic let, nez by dosahli Sousedni hvezdy — pokud by leteli spravnym smerem. Coz neleteli.

Prave tento fakt promenil pred dvema dny Wendelovou v zivy obrazek bezbreheho zoufalstvi.

Az do te doby vsechno klapalo. Kdyz meli vstoupit do hyper-prostoru, Fisher cely ztuhl — v ocekavani pripadne bolesti, bodaveho sevreni agonie ci nahle vlny vecne temnoty.

Nic z toho se nestalo. Vsechno probehlo prilis rychle, nez aby si to clovek stacil uvedomit. V jedinem okamziku vstoupili a zase vystoupili z hyperprostoru. Jen hvezdy blikly a poskladaly se jinak, aniz by mu daly cas tu zmenu postrehnout smysly.

Byla to uleva, hned ze dvojiho duvodu. Nejenze zustal nazivu, ale take si uvedomil, ze kdyby k necemu doslo a on by zemrel, prisla by smrt tak nepredstavitelne nahle, ze by si ji v zadnem pripade nestacil uvedomit. Proste by byl najednou mrtev.

Jeho uleva byla tak intenzivni, ze skoro nezaregistroval, ze Tessa rozrusene zastenala, vykrikla a rozbehla se do motorove casti.

Vratila se cela pocuchana — uces sice nezmeneny, ale pusobila vnitrne pocuchanym dojmem. Pohledem tekala z mista na misto. Divala se na Fishera, jako by ho nepoznavala.

„Hvezdy se nemely zmenit,“ hlesla.

„Nemely?“

„Nepresunuli jsme se daleko. Tedy nemeli jsme se presunout. Pouze o jednu a jednu tretinu tisiciny svetelneho roku. To je prilis malo, aby se dala pouhym okem postrehnout zmena v postaveni hvezd. Nicmene,“ — zhluboka, roztresene se nadechla — „neni to tak zle, jak by se mohlo zdat. Bala jsem se, ze jsme se presunuli o tisice svetelnych let.“

„To by se mohlo vazne stat, Tesso?“

„Jiste, ze by se to mohlo stat. Kdyby nas pruchod hyperprostorem nebyl uzkostlive vymezeny, bylo by tisic svetelnych let totez jako jeden jediny.“

„V tom pripade neni nic jednodussiho nez —“

Wendelova uhadla jeho myslenkovy pochod. „Ne, nemuzeme se jednoduse vratit zpet. Pokud je nase navigace v takovemto stavu, byl by kazdy prechod, ktery bychom provedli, nekontrolovatelnou cestou koncici v nahodnem bode a uz bychom nikdy nenasli cestu zpet.“

Fisher se zachmuril. Jeho euforie z faktu, ze prosel hyperprostorem — a zustal nazivu — se zacinala pozvolna vytracet. „Ale pri testech se objekty, ktere jste vyslali, vratily bezpecne nazpatek.“

„Ty mely mnohem mensi hmotnost a byly vyslany na mnohem mensi vzdalenosti. Ale, jak rikam, neni to tak hrozne. Ukazalo se, ze jsme urazili spravnou vzdalenost. Hvezdy jsou na svem miste.“

„Ale zmenily se. Videl jsem to.“

„Protoze jsme jinak orientovani. Podelna osa lodi se stocila o dobrych dvacet osm stupnu. Zkratka jsme z nejakeho neznameho duvodu sledovali misto prime drahy drahu zakrivenou.“

Hvezdy za pruhledem se ted pozvolna, vytrvale pohybovaly.

Wendelova rekla: „Natocime se zpatky celem k Nemesis, kdyz pro nic jineho, tak aspon z psychologickych duvodu, abychom mirili spravnym smerem, ale potom musime zjistit, proc jsme se pri pruchodu stocili.“

Jasna, napadna, zarive oslnujici hvezda vstoupila do pruhledu a presla na druhou stranu. Fisher zamrkal.

„To je Slunce,“ ukazala Wendelova, reagujic na Fisheruv uzasly pohled.

Crile se zeptal: „Existuje nejake rozumne vysvetleni, proc se lod pri pruchodu stocila stranou? Jestli se Rotor take stacel, kdovi kde skoncil.“

„Nebo kde skoncime my. Protoze ja zadne rozumne vysvetleni nemam. Alespon ne ted.“ Vystrasene na nej pohledla. „Pokud byly nase predpoklady spravne, tak jsme meli zmenit polohu, ale ne smer. Meli jsme se pohybovat po primce, eukleidovsky prime primce, a to navzdory relativistickemu zakriveni casoprostoru, protoze, abys chapal, my jsme se v casoprostoru nenachazeli. Mozna bude chyba v programovani pocitace — nebo chyba v nasich predpokladech. Ja doufam, ze to prvni. To se da snadno napravit.“

Minulo pet hodin. Wendelova vstoupila, rukou si mnula oci. Fisher na ni s neblahym tusenim pohledl. Dival se na nejaky film, ale prestal ho bavit. Pak sledoval hvezdy, nechaval se jimi hypnotizovat jako anestetikem.

„Tak jak, Tesso?“

„S programovanim je vsechno v poradku, Crile.“

„Takze jsou chybne nase predpoklady?“

„Ano, ale v cem? Takovych predpokladu si muzeme stanovit nekonecne mnoho. Ktere z nich jsou spravne? Nemuzeme se zabyvat jednim po druhem. Nikdy bychom s tim neskoncili a beznadejne se do toho zamotali.“