Na okamzik se rozhostilo ticho a potom Wendelova rekla: „Pokud by to bylo v programovani, byla by to jen nejaka trivialni chyba. Napravili bychom ji, aniz bychom se necemu priucili, ale zato bychom byli v bezpeci. Ovsem takto se musime vratit k samotnym zakladum, mame sanci prijit na neco opravdu vyznamneho, ale jestli neuspejeme, tak uz nikdy nemusime najit zpatecni cestu.“
Popadla Fishera za ruku. „Chapes, Crile? Neco tu neklape, a jestli neprijdeme na to, co, tak neexistuje zpusob — krome naprosto neuveritelne nahody — ktery by nam umoznil najit cestu domu. Muzeme to zkouset sebepozorneji a presto se budeme vynorovat na nespravnych mistech tak dlouho, az zabloudime docela. A to bude, v konecnem souctu, znamenat smrt — az nam nevyjde jeden prechod nebo dojde zasoba energie nebo z nas zoufalstvi vycuca vuli po zivote. A tvoje tragedie bude jen a jen moje chyba. Ale opravdovou tragedii bude konec jednoho snu. Kdyz se nevratime, tak se lide nikdy nedozvi, ze let byl uspesny. Muzou z toho vyvodit, ze jsme neprezili prechod a uz se o nic podobneho nikdy nepokusit.“
„Ale to musi, jestli chteji uniknout ze Zeme.“
„Mohou rezignovat; mohou zalezt do kouta a cekat az k nim Nemesis doleti, proleti kolem a oni pozvolna zahynou.“ Prudce zdvihla hlavu, ve tvari se ji zracila strasliva unava. „A bude to konec i tveho snu, Crile.“
Crile sevrel rty, ale nerekl nic.
Temer bojacne se Wendelova otazala: „Ale cele ty roky jsem byla s tebou ja, Crile. Kdyby ses musel rozloucit se svou dcerou — svym snem — stacila jsem ti ja?“
„Mohl bych se zeptat: kdyby ses musela rozloucit se superluminalnim presunem, stacil jsem ti ja?“
Zdalo se, ze nikdo z nich nenachazi slova, ale potom se ozvala Wendelova:
„Jsi hned na druhem miste, Crile, ale bylo to krasne druhe misto. Dekuji.“
Fisher se pohnute zachvel. „Mluvis mi z duse, Tesso, neco, cemu bych na zacatku nikdy neuveril. Kdybych nemel dceru, existovala bys pro me jen ty. Skoro si preji —“
„Ne, neprej. Byt druha mi staci.“
Vzali se za ruce. Mlcky. Divali se na hvezdy.
Dokud Merry Blankowitzova nestrcila hlavu do dveri. „Kapitanko Wendelova, Wua neco napadlo. Rika, ze to vedel od sameho zacatku, ale zdrahal se o tom zminit.“
Wendelova vstala. „Proc?“
„Rika, ze se vam o te moznosti kdysi zminil a vy jste mu pry rekla, aby neblbnul.“
„Vazne? A co me utvrdilo v presvedceni, ze jsem neomylna? Poslechnu si to ted znovu a jestli je to rozumna myslenka, tak mu zakroutim krkem za to, ze mi ji tehdy nevnutil.“
A odchvatala.
72
Fisher vydrzel cekat pouze ten den a polovinu nasledujiciho. Jako vzdycky jedli vsichni spolu, ale mlcky. Fisher nevedel, jestli z nich nekdo spal. On sam spal jen v kratkych usecich a probouzel se do neutuchajiciho zoufalstvi.
Jak dlouho to muzeme vydrzet? pomyslel si druheho dne, kdyz se podival na krasu te nedostizne zarive tecky na obloze, ktera ho jeste pred nedavnem na Zemi zahrivala a svitila mu na cestu.
Drive ci pozdeji zemrou. Moderni kosmicka technologie jim sice muze prodlouzit zivot; recyklace byla take na slusne urovni a dokonce i potrava by jim vydrzela dlouho, kdyby se smirili s rasovymi keksy bez chuti, ktere by jim nakonec zbyly. Mikrofuzni motory by take dlouho a pomalicku polykaly svou zasobu energie. Ale nikdo z nich by urcite nechtel byt udrzovan pri zivote tak dlouho, jak to moznosti lodi umoznovaly.
S vidinou vlekle, tahnouci se, beznadejne, osamele a neodvratne smrti pred sebou by bylo nejrozumnejsi vzit si prislusnou davku demetabolizeru.
Byla to oblibena smrt sebevrahu na Zemi; proc by ji nemohla byt i na palube kosmickeho plavidla? Mohl jste — pokud jste chtel — vzit davku odpovidajici jednomu dni bezneho zivota a prozit ho, jak nejradostneji to jen slo — s vedomim, ze je tim poslednim. Na jeho konci byste se citil samozrejme ospaly. Zivl byste a nechal se prenest z krajiny bdeni do krajiny klidneho spanku plneho krasnych snu. Spanek by se pomalu prohluboval, sny pomalu vytracely a vy byste se neprobudil. Vlidnejsi smrt nikdo nevymyslel.
A potom, tesne pred patou vecer lodniho casu, druheho dne po prechodu, ktery se stocil, misto aby probehl po primce, vtrhla Tessa dovnitr. Oci ji planuly a divoce oddechovala. Tmave vlasy, v poslednich letech hojne prokvetle sedinami, mela rozcuchane.
Fisher vydesene vyskocil: „Je to zle?“
„Ne, skvele!“ vykrikla a spise skocila, nez si sedla do kresla.
Fisher si nebyl jisty, jestli se nepreslechl, jestli to od ni nebyla jen ironie. Hledel na ni a pozoroval, jak se pomalu zacinala vzpamatovavat.
„Skvele,“ zopakovala. „Skvele! Uzasne! Crile, divas se na idiota. Pochybuji, ze se z toho kdy vzpamatuju.“
„Tak co se stalo?“
„Cao-Li Wu znal odpoved. Celou dobu ji znal. Rekl mi to kdysi. Pamatuju se, jak mi to rikal. Pred nekolika mesici. Mozna pred rokem. Pustila jsem to z hlavy. Vlastne jsem ho ani poradne neposlouchala.“
Musela se nadechnout. Vzruseni zcela narusilo prirozeny rytmus jeji reci.
Pokracovala: „Potiz byla v tom, ze jsem se povazovala za svetovou autoritu na superluminalni presun a byla presvedcena, ze mi nikdo nemuze rict neco, co uz jsem nevedela nebo co me uz predtim nenapadlo. A kdyz uz mi nekdo predlozil neco nezvykleho, tak to muselo byt proste spatne a pravdepodobne i nesmysl. Chapes, jak to myslim?“
Fisher temnym hlasem pronesl: „Narazil jsem na takove lidi.“
„Kazdy je obcas takovy, za urcitych okolnosti. Zvlaste starnouci vedci, rekla bych. Proto se take z odvaznych mladych revolucionaru vedy stavaji po par desetiletich stare fosilie. Predstavivost jim zacina obrustat sebelaskou a to je konec. A to je ted muj konec… Ale dost. Trvalo nam to vic jak cely den, nez jsme to poradne rozpracovali, upravili rovnice, naprogramovali pocitac a pripravili nezbytne simulace k vylouceni slepych ulicek. Normalne by to trvalo tyden, ale popohaneli jsme se navzajem jako silenci.“
Wendelova se v tom miste odmlcela, jako by chtela nabrat dech. Fisher cekal, az bude pokracovat, povzbudive prikyvl a uchopil ji za ruku.
„Tohle uz je slozitejsi,“ pokracovala. „Pokusim se ti to vysvetlit. Podivej se — potrebujeme se dostat z jednoho bodu prostoru pres hyperprostor do druheho bodu prostoru a to v nulovem case. Ubirame se pritom urcitou drahou, ktera je pokazde jina, v zavislosti na vychozim a konecnem bode. Nevidime ji, neuvedomujeme si ji, vlastne ji z casoprostoroveho hlediska ve skutecnosti ani nesledujeme. Jeji existence je vicemene nepochopitelna. Nazyvame ji 'domnelou drahou'. Sama jsem ten koncept vypracovala.“
„Kdyz ji nevidis, ani si ji neuvedomujes, jak muzes vedet, ze existuje?“
„Protoze se da vypocitat pomoci rovnic, ktere pouzivame k definovani pohybu hyperprostorem. Rovnice nam urcuji onu drahu.“
„Jak vubec muzes vedet, ze rovnice popisuji neco, co skutecne existuje? Kdyz to muze byt pouha — matematika.“
„Muze. Ja si to aspon myslela. A nevenovala tomu pozornost. To Wu me upozornil, ze to muze byt dulezite — asi tak pred rokem — a ja, jako naprosty idiot, jsem to zavrhla. Domnela draha, rekla jsem mu, ma zrovna tak domnelou existenci. Kdyz se neda zmerit, tak lezi mimo hranice rise vedy. Byla jsem tak slepa. Je mi ze sebe nanic, jen co na to pomyslim.“
„Dobra. Rekneme tedy, ze domnela draha nejakym zpusobem prece jen existuje. Co potom?“
„V tom pripade, prochazi-li domnela draha okolim nejakeho rozmernejsiho telesa, pusobi na lod jeho gravitacni vliv. To je ta ohromujici novina, predstavujici uzitecny a zcela novy koncept — ze gravitace muze pusobit i podel domnele drahy.“ Wendelova zlostne zatala pesti. „Vedela jsem to, ale byla jsem presvedcena, ze pokud se lod bude pohybovat rychlosti mnohonasobne prevysujici rychlost svetla, nebude mit gravitace dostatek casu, aby se dala na nejake meritelne urovni pocitit. Draha by tak, jak jsem se domnivala, predstavovala eukleidovsky rovnou primku.“
„Coz nebyla pravda.“
