„Jak je videt. A Wu to zduvodnil. Predstav si, ze rychlost svetla je nulovy bod. Vsechny nizsi rychlosti budou mit zapornou velikost a vsechny vyssi rychlosti velikost kladnou. V normalnim vesmiru, ve kterem zijeme, tak budou vsechny rychlosti, jak rika matematicka konvence, zaporne, protoze takove vlastne musi byt.
Dale — vesmir je zalozen na principu symetrie. Pokud je neco tak fundamentalniho, jako je rychlost pohybu, vzdycky zaporna, potom by melo neco, stejne tak fundamentalniho, byt vzdycky kladne a Wu tvrdil, ze to neco je gravitace. V normalnim vesmiru je to vzdycky pritazlivost. Kazdy hmotny objekt pritahuje jiny hmotny objekt.
Ovsem, leti-li neco superluminalni rychlosti — tedy rychleji nez svetlo — potom je rychlost one veci kladna a to druhe neco, ktere bylo kladne, se stava zapornym. Jinymi slovy, pri superluminalnich rychlostech je gravitace odpudivou silou. Kazdy hmotny objekt odpuzuje jiny hmotny objekt. Wu me na to upozornil uz kdysi davno a ja jsem ho neposlouchala. Proste mi to slo jednim uchem tam a druhym ven.“
Crile rekl: „Ale v cem je pak rozdil, Tesso? Jestlize se pohybujeme obrovskou, superluminalni rychlosti a gravitace nema cas ovlivnit nas pohyb, stejne tak ho nema cas ovlivnit ani gravitacni odpudivost.“
„Ne, ne, tak to neni, Crile. V tom je prave ta nadhera. Ze se meni i tohle. V normalnim vesmiru zapornych rychlosti plati, ze cim rychleji se objekt pohybuje vuci pritazlivemu telesu, tim mene gravitace onoho telesa ovlivnuje smer jeho pohybu. Ve vesmiru kladnych rychlosti, v hyperprostoru zase plati, ze cim rychleji se pohybujeme vuci odpudivemu telesu, tim vice jeho odpudivost ovlivnuje smer naseho pohybu. Nam to sice nedava smysl, protoze jsme zvykli na situaci, ktera existuje v normalnim vesmiru, ale jakmile jsi donucen vymenit znamenko plus za minus a naopak, zjistis, jak vsechno do sebe najednou zapada.“
„Matematicky. Ale da se spolehat na rovnice?“
„Srovnas sve vypocty s fakty. Gravitacni pritazlivost je nejslabsi ze vsech sil, a stejne tak i odpudivost podel domnele drahy. Kazda castecka lodi, kazda castecka naseho tela pri pruchodu hyperprostorem odpuzuje ostatni castecky, ovsem tato odpudivost nic nesvede proti jinym silam, ktere je zase drzi pohromade, a ktere znamenka nezmenily. Bud jak bud, nase domnela draha ze Stanice ctyri nas sem vedla tesne kolem Jupitera. Jeho odpudivost podel nasi domnele hyperprostorove drahy byla stejne intenzivni, jako by byla jeho pritazlivost podel nasi nedomnele prostorove drahy.
Spocitali jsme, jak by Jupiterova odpudiva sila ovlivnila nasi drahu hyperprostorem, a dostali jsme vyslednou polohu totoznou s polohou, ve ktere jsme se ocitli. Jinymi slovy, Wuova modifikace mych rovnic je nejenze zjednodusuje, ale hlavne je uvadi v zivot.“
„A zakroutilas mu krkem, jak jsi slibovala?“ pousmal se Fisher.
Wendelova se rozesmala: „Ne, nezakroutila, vlastne jsem mu dala pusu.“
„Rekneme, ze ti to nemam za zle.“
„Proc taky, ted je vic nez kdy predtim dulezite, abychom se bezpecne vratili nazpet, Crile. O tomto vyznamnem postupu v superluminalnim presunu musime podat zpravu a Wuovi se musi dostat naleziteho uznani. Stavel na me praci, pripoustim, ale prisel na neco, co by me mozna nikdy nenapadlo. A kdyz uvazime mozne nasledky …“
„Ty mi jsou jasne,“ ujistil ji Fisher.
„Ne, nejsou,“ rekla durazne Wendelova. „Ted me dobre poslouchej. Rotor nemel s gravitaci zadne problemy, protoze oni se o rychlost svetla pouze 'otreli' — jednou neco malo pod ni, podruhe neco malo nad ni — takze na ne mela gravitace, at uz kladna nebo zaporna, pritazliva nebo odpudiva, naprosto zanedbatelny vliv. To jen pro nas opravdovy superluminalni let pri rychlostech mnohonasobne vyssich nez rychlost svetla, je naprosto nezbytne vzit v uvahu gravitacni odpuzovani. Me vlastni rovnice jsou zbytecne. Sice nas prenesou hyperprostorem, ale ne ve spravnem smeru. A to neni vsechno.
Vzdycky jsem si myslela, ze pri vynoreni z hyperprostoru — tedy druha polovina prechodu — s sebou pokazde prinasi kousek nevyhnutelneho rizika. Co kdyz se vynoris do jiz existujiciho telesa? Dojde k nepredstavitelne explozi, ktera v biliontine biliontiny sekundy znici lod i vsechno, co je v ni.
Prirozene se nam nestane, ze bychom skoncili v nejake hvezde, protoze polohy hvezd zname a dokazeme se jim vyhnout. Casem se mozna naucime vypocitat polohy planet a vyhneme se jim take. Jenze v sousedstvi kazde hvezdy jsou jeste desitky tisic asteroidu a desitky miliard komet. A jestli se do nektere z nich trefime, tak je to stejne nas konec.
Jedina vec, ktera by nas mohla zachranit, za situace, kterou jsem pred dnesnim dnem povazovala za danou, je zakon pravdepodobnosti. Vesmir je tak obrovsky, ze pravdepodobnost srazky s objektem vetsim nez je atom, nebo nanejvys zrnko prachu, je nesmirne mala. Presto je pri dostatecnem poctu vyletu hyperprostorem otazka kolize hmoty s katastrofickymi nasledky jen otazka casu.
Ovsem za nove vznikle situace je tato pravdepodobnost nulova. Nase lod a vubec kazdy rozmernejsi objekt bude vsechny ostatni objekty odpuzovat a tedy se od nich vzdalovat. Je nepravdepodobne, ze bychom se srazili s necim, co by nam mohlo ublizit. Samo by nam to automaticky uhnulo z cesty.“
Fisher se poskrabal na cele. „My bychom tim prece take vybocili z nasi drahy. Nemuze nam to neocekavane narusit kurz?“
„Ano, ale male objekty, a prave jen na ty muzeme narazit, nemohou nas kurz narusit vyznamneji, a takove vychylky snadno vyrovname — mala cena za bezpecnost.“
Wendelova se zhluboka nadechla a rozkosnicky se protahla. „Citim se skvele. Az se vratime, tak to na Zemi zpusobi hotovou senzaci.“
Fisher zafrkal: „Vis, Tesso, nez jsi vstoupila, tak se mi v hlave skladal morbidni obrazek naseho neodvratneho konce; nase lod naveky bloudici vesmirem s peti mrtvolami na palube; jak je jednoho dne najdou nejaci inteligentni tvorove a budou truchlit nad obetmi smutne vesmirne tragedie —“
„K cemuz nedojde, na to muzes vzit jed, muj drahy,“ prerusila ho s usmevem Wendelova a vklouzla mu do naruce.
TRICET TRI
VEDOMI
73
Eugenie Insignova vypadala zalostne. „Opravdu ses rozhodla jit znovu ven, Marlene?“
„Matko,“ rekla Marlene s premahanou netrpelivosti, „mluvis, jako kdybych se k tomu rozhodla pred peti minutami. Uz velmi dlouho jsem si jista, ze misto, kam patrim, je tam venku, na Erythro. Na tom se nic nezmenilo a nezmeni.“
„Ja vim, ze jsi presvedcena, ze jsi v bezpeci a pripoustim, ze se ti az doposud nic nestalo, ale —“
„Na Erythro jsem v bezpeci.
Eugenie se na dceru podivala, jako by chtela znovu neco namitnout, ale namisto toho zavrtela hlavou. Marlene byla rozhodnuta a nic ji nemohlo zastavit.
74
Tentokrat je venku tepleji, napadlo Marlene, tak akorat, ze by clovek uvital trochu vanku. Sedive mraky se hnaly po obloze o neco rychleji a vypadaly hustejsi.
Na zitrek predpovidali dest a Marlene napadlo, ze by to mohlo byt prijemne — stat v desti a pozorovat, co se bude dit. Melo by to rozcerit potucek, smacet kameni a rozbahnit, promenit na kasi vsechnu pudu.
Dosla k plochemu kameni pobliz potucku. Oprasila ho rukou, opatrne se na nej posadila a hledela na proudici vodu obtekajici kameny rozesete v recisti, pricemz ji napadlo, ze v desti by to bylo jako ve sprse.
Jako sprcha valici se z cele oblohy, takze by se z ni nedalo vystoupit. Napadlo ji: nemela by potize s dychanim?
