mostu pro pesi, ktery se klenul nad sedomodrymi plochymi korunami atlaskych cedru, tycila se bila pyramida z porcelanoviteho aplitu z reky Lualaby. Na komolem vrcholu stala socha cloveka v pracovni kombineze z ery Rozdeleneho Sveta. V pravici drzel kladivo, levou rukou zvedal vysoko k bledemu rovnikovemu nebi zarici kouli se ctyrmi vybezky vysilacich anten. Byl to pomnik prvnim tvurcum umelych druzic Zeme: Clovek zaklanel telo, jako by se chystal vrhnout kouli k obloze, a cely jeho postoj vyjadroval nadsene usili, ktere mu predavaly podivne oblecene postavy kolem podnozi sochy.
Dar Veter se pokazde vzrusenym pohledem vpijel do tvari postav na pomniku. Vedel, ze to byli rusti lide, kteri ucinili prvni kroky pri vystavbe nove spolecnosti, sestrojili prvni umele druzice a stanuli na prahu vesmiru, podivuhodny narod, v nemz tkvel svym prapuvodem i Dar Veter…
A jako vzdycky, i dnes Veter zamiril k pomniku, aby se jeste jednou zahledel na davne hrdiny a mohl srovnavat, v cem se podobaji soucasnym lidem a v cem se od nich lisi. Pyramidu, trpytici se oslnive na slunci, vroubily stribrite jihoafricke leikodendrony. Pod jejich hunatymi vetvemi se objevily dve stihle postavy a zastavily se. Jeden z mladiku se prudce vrhl k Darovi. Ovinul mu ruku kolem statneho ramene a ukradkem si prohlizel znamou neustupnou tvar s velkym nosem, sirokou bradou a veselym ohybem rtu, ktery se nesrovnaval se zachmurenym vyrazem ocelovych oci pod srostlym obocim.
Dar Veter uznale pohledl na syna znameniteho strujce zakladny na planetarni soustave Kentaura, ktery byl uz patnact let hlavou Rady Astronautiky; Gromu Ormovi mohlo byt jiste sto tricet let, byl trikrat starsi nez Dar Veter.
Dis Ken zavolal na tmavovlaseho mladika a predstavil ho: „Muj nejlepsi pritel Tor An, syn skladatele Ziga Zara.“
„Pracujeme spolecne v mocalech,“ pokracoval Dis. „Chceme spolu vykonat Herkulovy ciny a dal zase pracovat spolecne.“
„Horujes stale pro kybernetiku dedicnosti?“ zeptal se Dar Veter.
„Samozrejme! Tor me pro ni nadchl jeste vic. Je hudebnikem jako jeho otec. On i jeho pritelkyne… Oba touzi pracovat v oblasti, kde hudba ulehcuje chapani rozvoje ziveho organismu, chteji studovat symfonii jeho struktury.“
„Nemluvis dost jasne,“ zachmuril se Dar Veter.
„Jeste to nedovedu,“ zesmutnel Dis. „Mozna, ze Tor to rekne lepe.“
Druhy chlapec zrudl, ale vydrzel zpytavy pohled.
„Dis chtel hovorit o rytmech v mechanismu dedicnosti; nebot organismus pri rozvoji z materske bunky do sebe vstrebava akordy z molekul. Prvotni parova spirala se rozviji analogicky s hudebni symfonii. Jinymi slovy: rust organismu z zivych bunek postupuje podle hudebniho programu!“
„Opravdu…?“ podivil se prehnane Dar Veter. „Pak ale celou evoluci zive i nezive hmoty zobrazite v nejake rozsahle symfonii?“
„Plan i rytmus symfonie urcuji zakladni fyzicke zakony. Je treba jen pochopit, jak postupuje program a odkud se berou informace hudebne kybernetickeho mechanismu,“ tvrdil vitezoslavne, s mladickou jistotou Tor An.
„Ci je to teorie?“
„Meho otce, Ziga Zora. Zverejnil nedavno trinactou kosmickou symfonii f moll v barevne tonine 0, 475 mi.“
„Rozhodne si ji poslechnu! Mam rad modrou barvu… Ale co vase nejblizsi plany, Herkulovy hrdinske ciny? Znate uz svoje ukoly?“
„Teprve prvnich sest „
„Nu ovsem, dalsich sest dostanete az splnite prvni polovinu,“ vzpomnel si Dar Veter.
„Mame vycistit a uzpusobit k osidleni nejnizsi patro jeskyne Kon-i-Gut ve Stredni Asii, „zacal Tor An.
„Zridit trat strmym horskym hrbetem k jezeru Mental,“ vpadl mu do reci Dis Ken, „obnovit haj starych chlebovniku v Argentine, vysvetlit, proc se objevily chobotnice v oblasti nedavneho zdvihu u Trinidadu…“
„A vyhubit je!“
„To je pet, a co sesty cin?“ Mladi pratele se trochu zarazili:
,Zjistilo se, ze mame oba hudebni nadani,“ rekl s uzardenim Dis Ken. „A tak nam ulozili, abychom sebrali materialy k starovekym tancum z ostrova Bali a obnovili je hudebne i choreograficky.“
„To tedy znamena, ze mate vybrat tanecnice a vytvorit soubor?“
„Ano,“ klopil oci Tor An.
„Zajimavy ukol! Ale bude to skupinova zalezitost, stejne jako trat k jezeru.“
„Mame vybornou skupinu! Chteji vas pozadat, abyste nam delal instruktora. To by bylo skvele!“
Dar Veter zapochyboval, ze by jim mohl prospet pri sestem ukolu. Ale rozzareni a radostne poskakujici chlapci ho ubezpecili, ze vedeni se ujme sam Zig Zor.
„Za rok a ctyri mesice si tedy najdu praci ve Stredni Asii,“ rekl Dar, divaje se s uspokojenim do veselych tvari mladych lidi.
„Dobre, ze uz nejste vedoucim kosmickych stanic!“ zvolal Dis Ken. „Ani jsem si nepomyslil, ze budu pracovat s takovym instruktorem!“ Mladik nahle zcervenal, az mu na cele vyskocily drobne kapicky potu, ale Tor se od neho vycitave odvratil.
Dar Veter rychle pomahal synu Groma Orma z rozpaku: „Mate dost casu?“
„Kdepak! Dovolili nam na tri hodiny, prinesli jsme sem nemocneho malarii z nasi mocalove stanice.“
„Malarie se tedy jeste vyskytuje! Myslil jsem…“
„Velice zridka a jen v mocalech,“ utrousil zvolna Dis. Kvuli tomu jsme tu.“
„Mame jeste dve hodiny casu. Pojdme do mesta, jiste si chcete prohlednout Dum novinek?“
„Nechceme! Prali bychom si, abyste nam odpovedel na otazky, pripravili jsme se a je to dulezite pro volbu nasi cesty…“
Dar Veter souhlasil a vsichni tri zamirili do prijemne chladneho pokoje v Sale Hosti, kde val umely morsky vitr.
Za dve hodiny unasel dalsi vagon Dara Vetra, drimajiciho unavene na pohovce. Probudil se na zastavce v meste chemiku. Nad velkym uhelnym dolem se tycila giganticka hvezdicovita stavba s deseti sklenenymi paprsky.Vytezene uhli se pracovavalo na leky, vitaminy, hormony, umela hedvabi a kozesiny. Z odpadu se vyrabel umely cukr. V jednom paprsku a z uhli ziskavalo vzacne vanadium a germanium. Co vsechno nebylo v drahocennem cernem nerostu!
Na stanici prisel davny pritel Dara Vetra, ktery tu pracoval jako chemik. Byli kdysi tri veseli mladi mechanikove na indoneske strojni skliznove stanici v tropickem pasmu… jeden z nich je dnes chemikem a vede velkou laborator v dulezitem zavode, druhy se stal odbornikem v ovocnarstvi a vynalezl novy zpusob opylovani. Tretim byl Dar Veter, ktery se ted vraci do luna Zeme, a dokonce jeste hloub do jejiho nitra. Pratele se mohli videl jen deset minut, ale i takove shledani bylo mnohem prijemnejsi nez setkani na obrazovkach televizofonu.
Dalsi cesta uz nebyla dlouha. Dar Veter preletel ocean a se na Zapadni vetvi Drahy, jizneji nez byla sedmnacta odbocka, a proto na brehu oceanu presedl na vodni kluzak.
Vysoke hory prilehaly tesne ke brehu. Terasy z bileho kamene na povlovnych upatich zadrzovaly sesutou pudu spolu s radami jiznich sosen a viddringtonii, ktere v soubeznych alejich stridaly sve bronzove a zelenomodre jehlici. Ve vetsich vyskach zely v holych skalach rozsedliny a soutesky, v jejichz hloubkach se tristily vodopady na mlznou clonu vodniho prachu. Na terasach se tahly ridkymi radami oranzove a jasne zlute domky s sedomodrymi strechami.
V dalce vystupovala z more umela melcina a koncila vezi, omyvanou prudkymi vlnami. Vez stala u kraje pevninskeho svahu, ktery spadal prikre do oceanu a dosahoval kilometrove hloubky. Pod vezi vedla kolmo dolu ochranna sachta z nejsilnejsiho cementoveho potrubi, odolneho proti tlaku v hloubce. Na dne se potrubi hrouzilo do vrcholu podmorske skaly z kyslicniku titaniteho. Vsechny pracovni postupy probihaly dole pod vodou, nahoru vyplouvaly jen velke slitky cisteho titanu a kal z nerostnych odpadu, ktery se rozptyloval daleko do okoli. Zlute kalne vlny rozhoupavaly kluzak pod pristavem u jizni strany veze. Dar vystihl vhodny okamzik a vyskocil na ohrazenou verandu, kde se seslo nekolik lidi, kteri nemeli prave sluzbu, aby uvitali noveho soudruha. Pracovnici dolu, ktery pripadal Daru Vetrovi tak opusteny, nebyli vubec zasmusili samotari, jak si je Dar pod vlivem vlastni nalady predstavoval. Uvitaly ho vesele, trochu unavene tvare peti muzu a tri zen; zde tedy pracovaly take zeny…
Uplynulo deset dnu a Dar Veter si zvykl na novou praci.
Meli tu vlastni energeticke hospodarstvi; na sousi, v hlubokych chodbach se ukryvala zarizeni na jadernou energii typu E, cili jak se za stara rikalo, druheho typu, ktery nevydaval tvrde trvale zareni, a hodil se pro mistni
