instalaci.
Nejslozitejsi komplex stroju se posunoval v kamennem lune podmorske hory, zahryzavaje se do krehkeho, temne rudeho nerostu. Nejnamahavejsi prace byla v nejnizsim patre agregatu, ktery horninu automaticky vybiral a drtil. Do stroje prichazely signaly z ustredniho stanoviste na povrchu, kde se sledovala cinnost rezacich a drticich mechanismu, promenliva tvrdost i vazkost vykopane horniny a prijimala se hlaseni o zvysene vlhkosti v jamach. Podle promenliveho obsahu kovu se zvysovala nebo snizovala rychlost agregatu. Vsechna kontrolni a pozorovaci prace mechaniku se nemohla sverit robotum, protoze misto bylo od more jen castecne chraneno.
Dar Veter se stal mechanikem pro kontrolu a serizovani spodniho agregatu. Den za dnem travil sluzby v polotemnych komorach preplnenych ciselniky, kde pumpa kondicioneru jen stezi zvladla suzujici zar, zesileny jeste zvysenym tlakem pri nevyhnutelnem prosakovani rozpaleneho vzduchu.
Veter i jeho mlady pomocnik namahave vylezali na povrch, dlouho stali na balustrade a vdechovali svezi vzduch, pak se sli koupat, jedli a rozchazeli se do svych pokoju v jednom z hornich domku. Dar se snazil obnovit sva studia v oboru kochlearni matematiky. Zdalo se mu, ze uz zapomnel na drivejsi styk s vesmirem. S potesenim doprovazel pravidelny vor s uhledne srovnanymi kostkami titanu. Po ustupu polarnich front boure na planete znacne zeslably a tak nakladni morska doprava casto uzivala vlecnych nebo samohybnych voru. Kdyz se vymenovala na dole posadka, Dar Veter a dva dalsi nadsenci pro dulni prace si pobyt prodlouzili.
Nic netrva v tom nestalem svete vecne, a tak se jednoho dne prace na dole zastavila kvuli oprave kutaciho a drticiho agregatu. Dar Veter poprve pronikl do porubu pred stitem, kde jen specialni skafandr chranil cloveka pred zarem a zvysenym tlakem, i pred nahlymi proudy jedovateho plynu, vyverajiciho z trhlin. V oslnujicim svetle zarily hnede rutilove steny zvlastnim diamantovym leskem a hraly rudymi zablesky, jako by se z nerostu divaly rozlicene oci. V porubu vladlo nezvykle ticho. Poprve za mnoho mesicu se zastavilo jiskrove elektrohydraulicke dlato a obrovske kotouce na vyzarovani ultrakratkych vln. Pod nimi se hemzili geofyzikove, kteri vyuzivali prilezitosti a rozestavovali pristroje, aby zkontrolovali obrysy naleziste.
Na povrchu byly klidne a horke dny jizniho podzimu. Dar Veter odesel do hor a nezvykle ostre pocitoval velikost kamennych masivu, ktere se tu po tisicileti vypinaly pred nebem a morem. Sucha trava selestila, zdola bylo slyset slaby sum priboje. Unavene telo touzilo po klidu, ale mozek ziznive vpijel dojmy ze sveta po dlouhe a vysilujici praci v podzemi.
Vdechuje vuni prohratych skal a stepni travy, Dar uveril, ze ho ceka jeste mnoho dobreho, tim vic, cim lepsi a silnejsi bude on sam. Na mysli mu vytanulo stare prislovi:
Ano, nejvetsim bojem cloveka je boj s egoismem! Nebojovat sentimentalnimi zasadami a krasou, lec bezmocnou moralkou, ale dialektickym chapanim, ze egoismus neni vyplodem nejakych sil zla, nybrz prirozenym instinktem prvobytneho cloveka, instinktem, ktery v primitivnim zivote hral dulezitou ulohu pri sebezachove. Ale je nutne ho premoci, zejmena v soucasne spolecnosti. Proto se venuje tolik sil a casu vychove, proto se tak bedlive zkouma struktura dedicnosti u kazdeho cloveka. Ve velikem splynuti ras a narodu, ktere, na planete vytvorily jedinou rodinu, objevi se najednou z hlubin dedicnosti nejneocekavanejsi charakterove dispozice vzdalenych predku. Ukazuji se prekvapive psychicke uchylky, ziskane uz v strastiplne ere Rozdeleneho Sveta, kdy lide nedbali opatrnosti pri pokusech a pouzivani jaderne energie a mnoho potomku dedicne zatizili…
Take Dar Veter mel dalekosahly rodokmen, dnes ostatne uz zbytecny. Studium predku nahradila Prima analyza struktury dedicneho mechanismu, ktera pri dnesnim dlouhem zivote je tim dulezitejsi. Od ery Spolecne Prace lide ziji do sto sedmdesati let, ale ukazuje se, ze ani tri sta let neni konecna hranice…
Sramot kameni vyrusil Dara ze spletitych a chmurnych uvah. Shora do udoli sestupovala dvojice lidi. Ostychava a nemluvna manipulantka z useku elektrotavby a maly temperamentni inzenyr povrchove sluzby. Zardeli rychlou chuzi, pozdravili se s Darem Vetrem a chteli jit dal, ale Dar je zastavil.
„Uz davno jsem vas chtel pozadat, abyste mi zahrala trinactou modrou symfonii f moll. Hrala jste nam hodne veci, ale tuhle nikdy.“
„Myslite kosmickou symfonii Ziga Zora?“ zeptala se zena, a kdyz Veter prisvedcil, rozesmala se.
„Je malo lidi na planete, kteri by ji mohli zahrat… Slunecni klavir s trojitou klaviaturou je k provedeni prilis nedostatecny; uprava zatim neexistuje… a stezi kdy bude. Ale proc si nevyzadate, aby vam z Domu Nejvyssi Hudby prehrali jeji zapis? Mame prece univerzalni prijimac, a je dosti silny.“
„Nevim, jak se to dela,“ zabrucel Dar Veter. „Nikdy predtim jsem…“
„Vyzadam ji vecer,“ slibila hudebnice; podala ruku svemu pruvodci a pokracovala v sestupu.
Zbyvajici cast dne se Dar Veter nemohl zbavit dojmu, ze se stane neco duleziteho. S podivnou netrpelivosti ocekaval jedenactou hodinu, na kterou Dum Hudby urcil reprodukci symfonie.
Manipulantka elektrotavby se ujala role poradatelky v hudebnim sale a usadila Dara i ostatni posluchace do ohniska polokruhovite obrazovky proti stribrne mrizce zvukovky. Zhasla svetlo a vysvetlila posluchacum, ze jinak by tezko sledovali barevnou cast symfonie, ktera se muze hrat jen ve specialne zarizenem sale — zatim co zde ji bezdeky omezuje vnitrni prostor obrazovky.
Ve tme jen slabe zarila obrazovka a zvenku sem skoro neslysne zalehal vytrvaly hukot more. Kdesi v nepredstavitelne dalce vznikl hluboky ton, tak husty, ze se zdal skoro hmatatelny. Silil, otrasal mistnosti a rozechvival srdce posluchacu, pak se zvysil, a znenadani poklesl a roztristil se na milion kristalovych zlomku. V temnem vzduchu zablikaly nepatrne oranzove jiskricky. Bylo to jako uder prvobytneho blesku, ktery pred miliony veku po prve na Zemi spojil jednoduche uhlikove slouceniny ve slozitejsi molekuly, ktere se staly zakladem organicke hmoty a zivota.
Vytryskla zaplava vzrusenych a neharmonickych zvuku, jako tisicihlavy sbor vule, stesku a zoufalstvi, mezi nimiz svitily a pohasinaly nachove a purpurove zablesky.
Pohyb kratkych ostrych tonu dostal kruhovy smer a ve vysi zakrouzila mlhava spirala sereho ohne. Virivy sbor protaly z cista jasna hrde a zvucne tony, plne cilevedome sily.
Nezaostrenymi, ohnivymi obrysy prostoru pronikaly zretelne cary modrych ohnivych strel, jez letely do bezedne cernoty za okraj spiraly a tonuly ve tme hruzy a mlceni.
Temnota a mlceni — tak skoncila prvni cast symfonie. Udiveni posluchaci nestacili pronest ani slovo, kdyz hudba zacala hrat znovu. Siroke kaskady mocnych tonu za doprovodu oslnujicich svetelnych zablesku padaly dolu, klesaly, slably a hasly v melancholickem rytmu modre zaricich ohnu. Znovu cosi uzkeho a preryvaneho se zazmitalo v padajicich kaskadach a modre ohne zacaly opet rytmicky stoupat.
Otreseny Dar Veter postrehl, ze modre tony speji stale ke spletitejsim rytmum a formam a pomyslil si, ze nebylo mozno lepe zobrazit prvobytny zapas zivota s entropii… Stupne, mustky a filtry, zadrzujici prival energie, ktera dopada na nizkou hladinu. „Tuk, tuk, tuk! To jsou ony, prvni zachvevy nejslozitejsi struktury hmoty!“
Modre strely se shlukly v chorovod geometrickych figur, krystalickych utvaru a mrizek, ktere se zamotavaly a propletaly podle sestav mollovych souzvuku, a ty se zas rozpadavaly a znovu spojovaly, az se znenadani rozplynuly v sedem soumraku.
Treti cast symfonie zacala pravidelnym sledem barevnych tonu, v jejichz taktu se rozsvecovaly i hasly modre lucerny a mizely v propasti nekonecna a casu. Priliv hrozive stoupajicich basu narustal, rytmus se zr3chloval a prechazel v uryvkovitou a zlovestnou melodii. Modre ohne vypadaly jako kvety, ktere se ohybaji na tenkych stoncich. Smutne vadly pod zavalem nizkych hrimanych tonu a uhasinaly v dalce. Ale rady.svetylek nebo luceren byly stale hustsi a jejich stonky silnejsi. Vtom dva ohnive pruhy narysovaly cestu do nesmirne tmy, a do nekonecneho vesmiru pluly zlate, jasave hlasy zivota, proteplujice neprivetivou lhostejnost pohybujici se hmoty. Z temne drahy se stala reka a konecne veletok modreho plamene, kterym probleskovaly stale spletitejsi obrazce ruznobarevnych svetel.
Nejdokonalejsi sestavy plynulych zakulacenych car i kulovych ploch pusobily stejne krasne jako intenzivni mnohastupnove akordy, vystridavane cim dal tim slozitejsi jasavou melodii, ktera se rozeznivala stale silneji a silneji…
Daru Vetrovi se zatocila hlava, nedokazal uz sledovat vsechny odstiny svetla i hudby a zachycoval jen celkove obrysy gigantickeho zameru. Ocean vysokych cistych tonu se vesele a mocne rozeplal modrou barvou. Tony se neustale zvysovaly a melodie zacala zbesile virit v podobe obrovske vzestupne spiraly, az se odtrhla a vzletla v oslepujicim ohnivem zablesku.
