„Nezrekla, ale zpozdila jsem se cekanim na Tantru. Stejne bylo pozde, a pak, vase Niza je kouzelna! Na prvni pohled jsme si temer podobne, ale ona je pravou druzkou pro premozitele vesmiru a zeleznych hvezd, je oddana a zahledena k nebi…“
„Vedo…!“
„Ja nezertuji, Ergu! Citite, ze ted neni na zerty cas? Je treba, aby vsechno bylo jasne.“
„Mne je i tak vsechno jasne! Ale dekuji vam za Nizu, ne za sebe…“
„Nedekujte! Bylo by mi tezko, kdybyste Nizu ztratil…“
„Chapu, ale neverim, protoze znam Vedu, ktere je podobna kalkulace uplne cizi. A moje vdecnost je namiste.“
Erg pohladil mladou zenu po rameni a vzal ji za predlokti. Sli vedle sebe po liduprazdne ceste a mlceli, dokud Erg znovu nepromluvil:
„Kdopak je ten pravy?“
„Dar Veter.“
„Byvaly vedouci kosmickych stanic? Podivejme se!“
„Ergu, rikate nejaka nevyznamna slova. Ja vas nepoznavam…“
„Patrne jsem se zmenil… Ale ja si predstavuji Dara Vetra jen podle prace a myslil jsem, ze je take ctitelem vesmiru.“
„To je spravne. Ctitel hvezdneho sveta, ktery lasku ke hvezdam spojil s laskou k Zemi. Je to vedec s velkyma rukama prosteho remeslnika.“
Erg Noor mane pohledl na svou uzkou dlan s tvrdymi prsty matematika a hudebnika:
„Kdybyste, Vedo, vedela, jak ted miluji Zemi…!“
„Po zazitcich ve svete tmy a dlouhe ceste s ochrnutou Nizou? Ovsem! Ale…“
„Chcete rici, ze ona laska netvori zaklad meho zivota?“
„Prave tak! Vy jste opravdovy hrdina, a proto se nemuzete nabazit hrdinskych cinu. Vy i tu lasku ponesete jako naplnenou cisi a budete se bat rozlit treba jen kapku na Zem, abyste ji mohl celou odevzdat vesmiru. Ale zase jen kvuli Zemi!“
„Vedo, v dobach Temna by vas upalili na hranici!“
„To mi uz rikali… Tak, a jsme na rozcesti. Kde mate boty, Ergu?“
„Nechal jsem je v zahrade, kdyz jsem vam sel naproti. Budu se muset vratit.“
„Na shledanou, Ergu. Ma prace zde skoncila. Ted je rada na vas. Kde se uvidime? Ci snad az pred odletem nove rakety?“
„Ne, ne, Vedo. Odjedeme s Nizou na tri mesice do polarniho sanatoria. Prijedte k nam a privezte Dara Vetra.“
„Ktere je to sanatorium? Kamenne Srdce na severnim pobrezi Sibire? Nebo Podzimni Listi na Islandu?“
„Na severni polarni kruh je uz pozde. Poslou nas do Bile Zare v Grahamove Zemi na jizni polokouli, kde brzy zacne leto.“
„Dobre, Ergu. Prijedeme, nebude-li Dar musit hned odletet na stavbu druzice 57. Nejdriv se asi musi pripravit material…“
„Mate pekneho Pozemstana, bude skoro cely rok v nebi!“
„Nebudte zlomyslny. Jeho nebe je blizko ve srovnani s vasimi nepredstavitelnymi dalkami, ktere nas rozdelily.“
„Litujete toho, Vedo?“
„Proc se ptate, Ergu? V kazdem cloveku jsou dve poloviny, z nichz jedna se dere k novemu, druha zase opatruje minulost a rada se k ni vraci. To prece vite, a vite take, ze navrat nikdy nevede k cili.“
„Ale litost zustava… jako venec na drahem hrobe. Vedo, draha, polibte me…!“
Mlada zena poslusne splnila jeho prani, lehce astronauta odstrcila a vykrocila rychle k hlavni lince elektrobusu. Erg se za ni dival, az vuz s automatickym rizenim zastavil a Vedro cerveny sat zmizel za pruzracnymi dvermi.
I Veda hledela skrze sklo na nehybneho Erga. V hlave ji vytrvale znel refren basnikovych versu z doby Rozdeleneho Sveta, ktere prelozil a nedavno zhudebnil Ark Gir. Jednou ji rekl Dar Veter v odpoved na neznou vycitku:
Tak volal davny muz k hroznym silam prirody, ktere mu vzaly milovanou zenu. Muz nesmireny se ztratou a odhodlany nic osudu nedarovat!
Elektrobus se blizil k vetvi Spiralni Drahy, a Veda, preplnena svetlym smutkem, porad jeste stala u okna, drzela se pevne lesteneho operadla a prozpevovala si carokrasnou romanci.
— Andele, tak za starych casu verici Evropane nazyvali domnele nebeske duchy, kteri hlasali vuli bohu. Take ve starorectine „angelos“ znamena „posel“. Slovo bylo zapomenuto uz pred mnoha staletimi…
— Poslove nebe, vesmiru, tak je mozno nazvat Erga Noora, Mvena Mase i Dara Vetra. Zvlaste Dara, az bude na blizkem, pozemskem nebi stavet druzici… Veda se usmala. „Pak ale demoni z podmori jsme my, historikove,“ rekla nahlas, naslouchajic vlastnimu hlasu, a vesele se rozesmala. „Ano, tak je to, andele z nebe a demoni z podmori! Jen jestli se to Daru Vetrovi zalibi…“
Nizke odolne cedry s cernym jehlicim, vypestovane pro subantarkticke oblasti, sumely slavnostne a stejnomerne v neutuchajicim vetru. Chladny a husty vzduch proudil jako rychla reka a nesl s sebou cistotu a svezest, jakou ma jen vzduch na otevrenem oceanu nebo ve vysokych horach. Jenze v horach, kde prisel do styku s vecnym snehem, vitr je suchy a lehce rozpalujici jako sumive vino. Zde vsak na cloveka citelne vanul dech oceanu a vlhce obleval telo.
Sklenene steny sanatoria Bila Zare sestupovaly terasovite k mori a zaoblenymi tvary pripominaly obrovske zaoceanske lodi z davne minulosti. Blede cerveny nater meziokennich piliru, schodist i vertikalnich sloupu vyrazne kontrastoval za dne s temnymi kupolovitymi masivy hnedofialovych andezitovych skal, protkanych modrosedymi cestickami z taveneho sienitu. Ale ted na konci jara polarni noc ozarila a setrela vsechny barvy zvlastnim belavym svetlem, ktere jako by vychazelo z hloubek nebe i more. Slunce se na hodinu skrylo za pahorky na jihu. Odtud v sirokem oblouku planula polarni zare a sirila se po jizni casti oblohy. Byl to odlesk mohutnych ledovych ker, ktere se uchranily na vysokem hrebenu ve vychodni polovine antarkticke pevniny. Zustala jen ctvrtina drivejsiho kolosalniho ledovcoveho krunyre, jejz lidska vule donutila k ustupu. Bila ledova zare, po niz se nazyvalo i sanatorium, zmenila vsechno kolem v prizracny svet beze stinu a reflexu.
Ve stribrnych zablescich porculanove cesticky sli pomalu k mori ctyri lide. Muzi, kracejici pozadu, meli tvare jako vytesane ze sede zuly, velike oci obou zen byly propastne hluboke a zahadne.
Niza Krit se tvari pritulila k limci Vediny kozisinove plastenky a vzrusene historicce odporovala. Veda s lehkym udivem hledela na divku, ktera se ji na pohled podobala.
„Myslim si, ze nejlepsi darek,jaky muze zena prinest milovanemu muzi, je stvorit ho znovu, a tak prodlouzit existenci sveho hrdiny. Vzdyt to je skoro nesmrtelnost!“
„Muzi soudi jinak,“ odpovedela Veda. „Dar Veter mi rikal, ze by nechtel, aby se jeho dcera prilis podobala zene kterou miluje, protoze by mu bylo tezko pri myslence, ze odejde ze sveta a necha ji tu bez ochrany sve lasky a nehy, na pospas neznamemu osudu… To jsou prezitky praveke zarlivosti a ochrany.“
„Pro mne je nesnesitelna myslenka, ze bych se rozloucila s malickym tvoreckem, jehoz jsem zrodila,“ pokracovala Niza, ponorena do vlastnich uvah. „Dat ho na vychovani, sotva jsem ho odkojila!“
„Chapu, ale nesouhlasim.“ Veda zesmutnela, jako by se divka dotkla bolave struny v jejim srdci: „Jednim z nejvetsich ukolu lidstva bylo zvitezit nad slepym materskym pudem. Pochopit, ze jen kolektivni vychova deti, vedena specialne vyskolenymi lidmi, muze stvorit cloveka nasi spolecnosti. Dnes takrka neexistuje slepa materska laska jako ve staroveku. Kazda matka vi, ze cely svet je laskavy k jejimu diteti. Prave tak vymizela pudova laska vlcice,
