Arthur C. Clarke
Zpev vzdalene Zeme
Nikde po celem vesmiru, na tisicich planet, nenajdou se lide, aby se s nami podelili o nasi osamelost. Zustane mozna inteligence, mozna pretrva moc, plujici oblak nasi zkazy budou mozna prazdne sledovat odkudsi z hlubin vesmiru ohromna zarizeni, jejichz tvurci po nas touzili stejne, jako touzime po nich my. Jenze odpoved na svou otazku dostali jsme uz v same podstate zivota a v principech evoluce. Ze vsech lidi, at uz kamkoli dospeli, nikdo tu nezustane vecne…
Napsal jsem hrisnou a zlou knizku, a citim se neposkvrneny jako jehne.
AUTOROVA POZNAMKA
Zakladem tohoto romanu je myslenka obsazena jiz v me stejnojmenne povidce, uverejnene temer pred triceti lety (nyni ve sbirce The Other Side of the Sky). Ovsem tato verze je primo — a negativne — inspirovana skutecnosti, ze se pred nedavnem vyrojilo v televizi i na filmovem platne nescetne mnozstvi nejruznejsich space- oper. (Zaroven vznasim dotaz: co je opakem inspirace — expirace?)
Prosim, aby mezi nami nedoslo k nedorozumeni: z plna srdce obdivuji Star Trek a Lucasova-Spielbergova epicka dila, abych zminil jen nejvehlasnejsi priklady tohoto zanru. Jenze tato dila patri do oblasti fantasy, neni to science fiction v presnem smyslu slova. Nyni se zda temer jiste, ze ve skutecnem vesmiru mozna nikdy neprekrocime rychlost svetla. Let dokonce i do tech nejblizsich hvezdnych soustav pokazde potrva cela desetileti anebo staleti. Rozkaz „Sestou nadsvetelnou vpred!“ nas mozna prenese z jedne epizody do te nasledujici pristi tyden, avsak Veliky Reziser na obloze svuj program timhle zpusobem nenaplanoval.
V prubehu posledniho desetileti rovnez vedci podstatne a prekvapive zmenili svuj postoj vuci problemu existence mimozemskych inteligenci. Tohle tema prestalo byt postupne od 60. let spolecensky prijatelne, dovolit si je mohou jen tak pochybne figury jako jsou spisovatele science fiction. Meznikem se stalo dilo Sklovskeho a Sagana Intelligent Life in the Universe (1966).
Nyni prozivame velky odklon. Naprosty neuspech nalezt sebemensi stopu zivota v nasi Slunecni soustave ci zachytit jakykoli kosmicky radiovy signal pomoci obrovitych anten, jimz by se to melo bez nesnazi podarit, primely nektere vedce k argumentaci „Mozna jsme ve vesmiru sami…“ Dr. Frank Tipler, neznamejsi zastance tohoto nazoru, pobouril Saganity (bezpochyby zamerne) tim, ze jednomu ze svych prispevku dal provokativni nazev „Neexistuji zadni inteligentni mimozemstane.“ Carl Sagan et al namitaji (a ja s nimi souhlasim), ze je prilis brzy, abychom cinili takhle dalekosahle zavery.
Mezitim zuri spory. Jak kdosi vystizne rekl, kterakoli z obou odpovedi bude mit uzasny dosah. Tuto otazku muze rozhodnout jen dukaz, nelze se s nim vyporadat pomoci logiky ci pravdepodobnosti. Byl bych rad, kdybychom celemu sporu poskytli na jedno ci dve desetileti laskavy odklad. V prubehu teto doby by mohli radioastronomove, podobne jako davni zlatokopove patrajici na panvi po lesklem prachu, klidne prosivat proudy sumu rinouci se dolu z oblohy.
Tento roman je krome jineho mym pokusem vytvorit realisticke dilo na tema mezihvezdneho cestovani — presne tak, jako jsem v Prelude to Space (1951) pouzil znamou ci predvidatelnou techniku, abych popsal prvou cestu lidstva ze Zeme do vesmiru. Tato kniha neobsahuje nic, co by se rozchazelo ci co by popiralo dosud uznavane fyzikalni zakony. Jedinou opravdu divokou extrapolaci je „kvantovy pohon“, avsak dokonce i ten ma vysoce vazene otce (viz Podekovani). I kdyby se ukazal jen jako bachorka, existuje nekolik dalsich moznost. A kdyz si je umime predstavit my, primitivove z dvacateho stoleti, v budoucnu veda bezpochyby objevi neco mnohem dokonalejsiho.
I. THALASSA
1. PLAZ U TARNY
Mirissa poznala dokonce jeste driv, nez clun proplul mezi pobreznimi utesy, ze je Brant nazlobeny. Prkenne drzeni tela, jak stal u kormidelniho kola — uz sam fakt, ze neponechal zaver plavby v sikovnych Kumarovych rukou — tohle vsechno ukazovalo, ze ho cosi vyvedlo z miry.
Opustila stin palem a zvolna kracela po plazi, v mokrem pisku ji vazly nohy. Kdyz dospela az k vode, Kumar uz svinul plachtu. Jeji malicky bratricek — ted uz skoro stejne vysoky jako ona sama, s vypracovanymi svaly — na ni vesele zamaval. Jak casto si pravala, aby se na Branta prenesla Kumarova bezstarostna, dobracka natura, diky niz jim nemohly otrast zadne tezke chvile…
Brant nevyckal, az clun najede na pisek, ale skocil do vody, i kdyz tu bylo jeste po pas hluboko, pohnevane miril k ni a cakal pritom na vsechny strany. Drzel kus zkrouceneho kovu ovenceny prervanymi draty a zdvihl jej tak, aby si ho mohla dobre prohlednout.
„Podivej!“ vykrikoval. „Uz zas to udelali!“ Volnou rukou maval smerem k severnimu obzoru. „Tentokrat nedopustim, aby jim to proslo tak hladce! A primatorka at si k sakru rika, co se ji libi!“
Mirissa ustoupila stranou a maly katamaran, pripominajici jakousi pravekou obludu pri prvnim utoku proti pevnine se zvolna vydrapal pomoci bocnich otacivych valcu na plaz. Jakmile se dostal nad caru prilivu, Kumar zastavil motor a seskocil, aby se pripojil ke svemu jeste rozvasnenemu kapitanovi.
„Porad Brantovi tvrdim,“ rekl, „ze se to urcite stalo nestastnou nahodou — mozna to zavinila vlecena kotva. Proc by nakonec meli Severane provest neco takoveho umyslne?“
„Tak ja ti to povim,“ odsekl Brant. „Protoze jsou moc lini, nez aby si vyvinuli vlastni technicke prostredky. Protoze maji strach, abychom nenachytali prilis mnoho ryb. Protoze…“
Postrehl, ze se ostatni na neho kreni, a odhodil klubko pretrhanych dratu pred sebe. Kumar rotujici predmet
