bez namahy zachytil.
„Krome toho — i kdyby to byla jenom nestastna nahoda, tady vubec nemaji co kotvit. Tahle oblast je prece na mape jasne vyznacena: ZAKAZ PLAVBY — VYZKUMNY PROJEKT. A proto podam stiznost.“
Brantovi se postupne vratilo dobre rozpolozeni, dokonce i jeho nejzurivejsi zachvaty zlosti zridkakdy pretrvaly dele nez par minut. Aby ho udrzela v nalade, Mirissa ho zacala hladit prsty po zadech a oslovila ho, jak umela nejprijemneji.
„Chytils neco, co by stalo za rec?“
„Jasne ze ne,“ odpovedel Kumar. „Jeho zajima jenom loveni statistickych udaju — kolik kilogramu na jeden kilowatt — a takovehle nesmysly. Nastesti jsem si vzal svuj prut. K veceri budeme mit tunaka.“
Sahl do clunu a vytahl skoro metr dlouhe, silne a krasne proudnicove telo, jehoz barvy rychle povadaly a jehoz bezduche oci uz hledely zpoza prahu smrti.
„Takoveho nedostanu zas tak casto,“ povidal pysne. Vsichni jeste obdivovali jeho korist, kdyz se na Thalassu vratily Dejiny a jednoduchy, bezstarostny svet, jak ho znali po cely svuj mlady zivot, nahle dospel ke konci.
Znameni, ze byl smeten, tkvelo nahore no obloze, jako by obri ruka malovala po modrem chramu nebes kusem kridy. Potom se jim primo pred ocima leskly pruh srazene pary zacal trepit na okrajich, rozdrolil se do otypek mracen, az to vypadalo, jako by se od obzoru k obzoru klenul snehovy most.
A vzapeti se z okraje vesmiru privalilo vzdalene duneni hromu. Byl to zvuk, jaky Thalassa nezaslechla po sedm set let, ale ktery by okamzite rozpoznalo kazde dite.
Prestoze vecer byl teply, Mirissa se zachvela a jeji ruka nalezla Brantovu. I kdyz se jeho prsty sevrely okolo jejich, nezdalo se, ze by si to uvedomoval, stale ziral na rozpolcene nebe.
Otraslo to dokonce i Kumarem, ackoli se jako prvni vzpamatoval natolik, ze dokazal promluvit. „Musela nas objevit nektera z kolonii.“
Brant, bez velkeho presvedceni, zvolna potrasl hlavou. „Proc by se meli o Thalassu starat? Urcite maji zastarale mapy — presvedci se, ze skoro celou planetu pokryva ocean. Nemaji zadny duvod, aby tu pristavali.“
„Z vedecke zvidavosti?“ navrhla Mirissa. „Aby se podivali, co se s nami stalo? Vzdycky jsem rikala, ze bychom meli opravit komunikacni zarizeni…“
Tohle byl prastary spor, ktery ozival kazdych par desetileti. Vetsina se shodovala, ze by Thalassa skutecne mela jednoho dne zrekonstruovat velky talir anteny na Vychodnim ostrove, zniceny pri vybuchu sopky Krakan pred ctyrmi sty lety. Jenomze zatim meli pred sebou vzdycky tolik veci, ktere jim pripadaly dulezitejsi — anebo proste zajimavejsi.
„Postavit kosmickou lod, to je ohromny vykon,“ povidal Brant zamyslene. „Neverim, ze by to nektera z kolonii dokazala — pokud by doopravdy nemusela. Stejne jako Zeme…“
Jeho hlas se vytratil do ticha. Tohle jmeno jeste i po vsech tech staletich tezko splyvalo ze rtu.
Vsichni naraz se obratili k vychodu, odkud se pres more hnala rychla rovnikova noc.
Uz se vylouplo nekolik jasnejsich hvezd a rovnou nad vrcholky palem se vysplhala mala, sevrena skupinka tvorici Trojuhelnik, jez se s nicim jinym nedala zamenit. Jeji tri hvezdy mely skoro stejnou magnitudu — avsak pobliz jizniho konecku souhvezdi se pred nekolika tydny znenadani rozzaril mnohem jasnejsi vetrelec. Jeho nyni uz obnoseny plast byl dobre viditelny i ve stredne silnem dalekohledu. Avsak zadny pristroj nebyl schopny ukazat virici zhavy popel, ktery byval planetou zvanou Zeme.
2. MALA NEUTRALNI ZONA
Obdobi let 1901–2000 nazval vice nez o tisic roku pozdeji jeden z vyznacnych historiku „stoletim, kdy se stalo vsechno“. A dodal, ze by s nim souhlasili i lide, kteri v te dobe zili — trebaze z uplne falesnych duvodu.
Poukazovali by, a casto s opravnenou pychou, na eru pokroku vedy — na dobyti vzduchu, na uvolneni atomove energie, na odhaleni zakladnich principu stavby zive hmoty, na elektroniku a na revoluci ve spojovacich prostredcich, na pocatky umele inteligence i na to nejokazalejsi vyzkum Slunecni soustavy a prvni pristani na Mesici. Jenze, jak ukazal historik se ctyriadvacetikaratovou jistotou zpetneho pohledu na udalosti, ani jeden clovek z tisice se vubec nedoslechl o objevu, ktery prekonal vsechny tyto udalosti takovym zpusobem, az hrozilo, ze se stanou naprosto nedulezite.
Objev se zdal stejne neskodny a stejne vzdaleny od zalezitosti cloveka jako zamzene fotograficke desky v Becquerelove laboratori, v prubehu pouhych padesati let vedouci k ohnive kouli nad Hirosimou. Opravdu, byl to vedlejsi produkt toho sameho vyzkumu a vsechno zacalo uplne stejne nevinne.
Priroda je ucetni velice peclivy a vzdycky usiluje o to, aby ji ucetni knihy souhlasily. Proto fyziky velice vyvedlo z miry, kdyz objevili urcity druh jadernych reakci a pritom se zdalo, ze v rovnicich, ktere deje sumarne popisovaly, i po secteni vsech clenu dohromady na jedne strane cosi schazi.
Stejne jako ucetni kvapne vpisujici do knih sebemensi platbu, aby mel aspon krucek naskoku pred kontrolou, byli fyzikove zase nuceni vynalezt uplne novou castici. Aby ovsem diskrepanci vysvetlili, musela to byt castice nanejvys podivna — zcela bez hmotnosti i bez naboje a s tak fantastickou schopnosti pronikat hmotou, ze by mohla projit bez patrnych nesnazi olovenou deskou miliardy kilometru silnou.
Tenhle prizrak dostal jmeno neutrino — neutron plus bambino. Zdalo se, ze neexistuje vubec zadna nadeje takovou nepolapitelnou vec nekdy experimentalne dokazat, avsak v roce 1956, s nasazenim giganticke pristrojove techniky, zachytili fyzikove prvni exemplare. Zaroven to ovsem byl take triumf teoretiku, kteri nahle meli svoje nepravdepodobne rovnice overene.
Svet jako celek se to vsak vubec nedozvedel a ani o to nestal, jenze hodiny, odpocitavajici cas zbyvajici do Soudneho dne, presto spustily.
3. OBECNI RADA
Mistni spojovaci sit na Tarne nikdy nefungovala lepe nez z devadesati peti procent — avsak na druhe strane taky nikdy hur nez na osmdesat pet procent. Jako vetsinu ze vsech zarizeni na Thalasse ji zkonstruovali davno pohrbeni geniove, takze jakekoli poruchy katastrofalniho rozsahu byly skutecne nemozne. I kdyby se dokonce porouchala rada soucasti, cely system by stale obstojne fungoval az do te doby, dokud by to nekoho nenastvalo a neopravil by ho.
Technici tomu rikali „elegantni degenerace“ — a tenhle obrat pry dost presne popisoval zivotni styl Lassanu, jak prohlasovali nekteri cynikove.
Podle udaju ustredniho pocitace balancovala ted spojovaci sit v mezich sve bezne devadesatiprocentni propustnosti, ale primatorka Waldronova by klidne snesla i mene. V prubehu posledni pulhodiny ji telefonovala vetsi cast obce a prinejmensim padesat dospelych i deti se motalo v zasedaci sini rady — coz bylo vic, nez se do ni mohlo slusne vejit a zaujmout svoje sedadla. Pocet ucastniku nutny k pravoplatne schuzi cinil dvanact a nekdy vyzadovalo drakonicka opatreni shromazdit takovy pocet dosud nevychladlych tel na jednom miste. Zbytek z peti set sedesati obyvatel Tarny daval prednost tomu, ze sledoval a hlasoval, pokud se lide citili dostatecne zainteresovani — jednani v domacim pohodli.
Dvakrat ji take volal krajsky guverner, jednou telefonovali z prezidentovy kancelare a take ze Zpravodajske agentury Severniho ostrova a vsichni vznaseli tu samou zbytecnou zadost. Kazdy take dostal stejnou strucnou odpoved: Ovsemze vas okamzite uvedomime, kdyby se cokoli prihodilo… a diky, ze se o nas tolik zajimate.
Primatorka Waldronova nemilovala rozruchy a jeji primerene uspesna kariera administratorky mistniho formatu se zakladala na tom, ze se jim vyhybala. Nekdy to samozrejme bylo nemozne, jeji veto by sotva vychylilo z trasy hurikan v roce 9, ktery predstavoval az doposud nejpozoruhodnejsi udalost celeho stoleti.
„Ticho, vsichni!“ zakricela. „Reeno, nech na pokoji ty lastury, nekomu dalo spoustu prace, nez je tak naaranzoval! Krome toho uz mas cas, abys sla do postele. Billy — dolu ze stolu! Okamzite!“
Prekvapujici rychlost, s jakou se obnovil poradek, ukazovala, ze tentokrat jsou vesnicane dychtivi
