vyslechnout, co jim chce jejich primatorka povedet. Vypnula neutuchajici pipani na svem naramkovem telefonu a prevedla hovor na zarizeni, kde se dalo nechat vzkaz.
„Uprimne, nevim toho o moc vic nez vy — a neni pravdepodobne, ze v nekolika nasledujicich hodinach dostaneme nejake dalsi informace. Ale nepochybne to byl jakysi druh kosmicke lodi, kterou se podarilo znovu nastartovat — myslim, ze bych mela rict ktera vzletla — , kdyz nam preletla nad hlavami. Ponevadz se tady na Thalasse nema kam jinam obratit, drive ci pozdeji se pravdepodobne vrati zpatky na Tri ostrovy. Jestli bude obletavat celou planetu, mohlo by to trvat nekolik hodin.“
„Pokouseli jsme se navazat kontakt pomoci radioveho vysilani?“ zeptal se kdosi.
„Ano, ale az dosud bezuspesne.“
„Jenze meli jsme se o to vubec pokouset?“ rekl jakysi uzkostlivy hlas.
Nad celym shromazdenim se rozestrelo kratke ticho, pak si rada Simmons, nejvetsi stoura a rypal v sestave primatorky Waldronove, znechucene odfrkl.
„To je smesne. At podnikneme cokoli, najdou si nas asi tak za deset minut. Krome toho nejspis vedi presne, kde nas hledat.“
„Naprosto souhlasim s clenem rady,“ rekla primatorka Waldronova, vychutnavajici takovou neobvyklou prilezitost. „Kazda kolonizacni lod urcite bude mit mapy Thalassy. Mozna ze jsou tisic roku stare — ale budou zachycovat Misto prvniho pristani.“
„Jenze predpokladejme — jenom predpokladejme — ze to prece jen jsou mimozemstane?“
Primatorka si povzdechla, napadlo ji, ze vsechny tyhle uvahy byly omlete do naprosteho vycerpani uz pred celymi staletimi.
„Zadni mimozemstane neexistuji,“ pronesla s jistotou. „Aspon ne na tak vysoke urovni, aby byli schopni kosmickych letu. Ovsemze, nemuzeme si byt jisti na sto procent — ale na Zemi po nich patrali vsemi moznymi prostredky tisic roku.“
„Je tu jina moznost,“ ozvala se Mirissa, ktera stala spolecne s Brantem a s Kumarem skoro az vzadu v sini. Vsechny hlavy se obratily jejim smerem, az Brant vypadal trochu rozmrzele. Pres vsechnu lasku k Mirisse byvaly doby, kdy si pral, aby nebyla vzdycky tak naprosto dokonale o vsem zpravena a aby jeji rodina neopatrovala po poslednich pet generaci Archiv.
„A jaka, moje mila?“
Nyni se rozmrzelost prenesla na Mirissu, ackoli svou podrazdenost skryvala. Nemela rada, kdyz se k ni choval blahosklonne clovek, ktery nebyl prilis inteligentni, ackoli bezpochyby chytry — nebo prohnany bylo snad vystiznejsi slovo. Skutecnost, ze primatorka Waldronova delala oci na Branta, nezneklidnovala Mirissu ani v nejmensim, jenom ji to bavilo a dokonce pocitovala vuci starsi zene jisty soucit.
„Mohla by to byt nejaka jina automaticka osidlovaci lod, podobna te, co privezla na Thalassu geneticke predlohy pro nase predky.“
„Jenze az ted — tak pozde?“
„Proc ne? Prvni osidlovaci lode dosahovaly jenom nekolika malo procent rychlosti svetla. Zeme je prubezne zdokonalovala — az do chvile, kdy zanikla. Ponevadz pozdejsi typy byly temer desetkrat rychlejsi, predehnaly ty drivejsi v prubehu jednoho stoleti, priblizne. Mnoho z nich je urcite jeste na ceste. Ty myslis ze ne, Brante?“
Mirissa vzdycky dbala, aby ho zapojila do kazde debaty, a pokud to bylo mozne, vnukla mu myslenku, ze s nametem prisel on sam. Dobre si uvedomovala jeho pocity menecennosti a nestala o to, aby je prohlubovala.
Nekdy to byvalo dost nudne byt nejbystrejsi osobou v Tarne. Ackoli udrzovala kontakty s pultuctem lidi stejnych duchovnich kvalit na Trech ostrovech, zridkakdy se s nimi setkavala tvari v tvar, vzdyt dokonce ani po celych tisiciletich to zadna spojova technika neumoznovala.
„Je to zajimavy napad,“ povidal Brant. „Mohla bys mit pravdu.“
Ackoli dejepis nebyl jeho silnou strankou, mel Brant Falconer jako kazdy vystudovany technik povedomi o slozite rade udalosti, jez vedly ke kolonizovani Thalassy.
„A co podnikneme,“ zeptal se, „jestlize to je jina osidlovaci lod a pokusi se nas zkolonizovat znovu? Rekneme Diky, pro dnesek by to uz stacilo?“
Ozval se necetny nervozni smich, potom rada Simmons zamyslene poznamenal: „Jsem si jisty, ze bychom osidlovaci lod zvladli, kdybychom museli. Krome toho nebyli by jeji roboti dostatecne inteligentni, aby program odvolali, kdyby videli, ze jejich praci uz nekdo udelal?“
„Snad. I kdyz by je mohlo napadnout, ze oni by to dokazali lepe. V kazdem pripade, at uz je to pradavna pozemska lod, anebo pozdejsi model nektere z kolonizovanych planet, urcite to bude ovladane nejakym druhem robotu.“
Tohle nebylo zapotrebi rozvijet, kazdy chapal, jak fantasticky obtizny a nakladny je mezihvezdny let s lidskou posadkou. I kdyz byl technicky mozny, byl by naprosto nesmyslny a bezucelny. Roboti splni ukol tisickrat levneji.
„Automaticka sonda nebo vrak — co proti ni podnikneme?“ dozadoval se jeden z vesnicanu.
„Mozna ten problem nebudeme muset resit my,“ rekla primatorka. „Zda se, ze vsichni povazuji za samozrejme, ze lod zamiri k Mistu prvniho pristani, ale proc by to mela delat? Nakonec, mnohem pravdepodobnejsi je Severni ostrov…“
Primatorce casto dokazovali, ze se myli, ale jeste nikdy ji to nedokazali tak rychle. Zvuk, ktery silil na obloze nad Tarnou, tentokrat uz neznel jako hrom dunici vysoko v ionosfere, ale jako pronikavy svist nizko se riticiho tryskace. V nedustojnem spechu vsichni vyrazili ven ze zasedaci sine; jen par prvnich stacilo postrehnout tuponose kridlo ve tvaru delty, jak zatmivalo hvezdy a cilevedome mirilo k mistu, stale dosud uctivanemu jako posledni svazek se Zemi.
Primatorka Waldronova si na okamzik odskocila, aby podala hlaseni do ustredi, potom se pridala k ostatnim, kteri se motali venku vsude okolo.
„Brante — muzes se tam dostat prvni. Vezmi si draka.“
Tarnsky sefinzenyr zamrkal, tohle bylo poprve, kdy dostal od primatorky takhle primy rozkaz. Pak se zatvaril trochu rozpacite.
„Pred nekolika dny prorazil kridlo kokosovy orech. Zatim jsem nemel cas, abych ho spravil, pro ty problemy s rybarskymi sitemi. A stejne neni vybaveny pro letani v noci.“
Primatorka ho obdarila dlouhym, tvrdym pohledem. „Doufam, ze moje auto pojizdne je,“ povidala sarkasticky.
„Ovsem,“ odvetil Brant dotcenym hlasem. „Je natankovane az po okraj a pripravene okamzite vyrazit.“
Bylo zcela nezvykle, aby primatorcino auto kamkoli jezdilo, cela Tarna se dala prejit pesky napric za dvacet minut a veskerou mistni prepravu potravin a zarizeni zajistovaly male rolby vhodne do pisku. Za sedmdesat roku ve statni sluzbe udelalo auto mene nez sto tisic kilometru, a pokud se vyhne nehode, melo by mit dost sil jeste prinejmensim po nasledujici stoleti.
Lassane si vesele zahravali s vetsinou zlozvyku, avsak honba po modnosti a vyhazovani penez pro zvyseni prestize mezi ne nepatrily. Kdyz se auto vydalo na nejdulezitejsi cestu, jakou kdy z hlediska historie podniklo, nikdo by nehadal, ze stroj je starsi nez kterykoli z cestujicich.
4. ZVONENI NA POPLACH
Prvni udery pozemskeho umiracku nezaslechl nikdo — dokonce ani ti vedci, kteri tenhle osudny objev hluboko v podzemi v opustenem zlatem dole v Coloradu udelali.*[1]
Byl to odvazny pokus, zcela nemyslitelny pred polovinou dvacateho stoleti. Jakmile bylo neutrino jednou zjisteno, nekteri z vedcu si brzy uvedomili, ze lidstvo ma nove okno do vesmiru. A neco s takovou pronikavosti, ze to proslo celou planetou stejne snadno jako svetlo sklenenou tabuli, by se dalo vyuzit k nahlednuti primo do srdce slunci.
Zejmena Slunce. Astronomove byli presvedceni, ze porozumeli reakcim, jez rozdmychavaji solarni pec, na niz zcela zavisel vsechen zivot na Zemi. Za ohromnych tlaku a teplot se ve slunecnim jadru vodik slucoval na helium v prubehu rady reakci, jez uvolnovaly ohromna mnozstvi energie. A jako nahodny vedlejsi produkt — neutrina.
