Triliony tun hmoty prehrazujici cestu tahle slunecni neutrina nepovazovala za vetsi prekazku nez oblacek dymu, hnala se ze sveho rodiste pryc rychlosti svetla. Presne o dve sekundy pozdeji se vnorila do prazdneho prostoru a rozletla se po celem vesmiru. At se stretnou se sebevetsim mnozstvim hvezd a planet, vetsina neutrin bude stale unikat pred zajetim nehmotnym duchem „pevne“ latky az do doby, kdy se sam Cas nachyli ke konci.
Osm minut pote, co opustil Slunce, nepatrny zlomek slunecniho proudu proletl Zemi — a jeste mnohem nepatrnejsi cast zachytili vedci v Coloradu. Sve zarizeni si zahrabali hloubeji nez kilometr pod zem, aby odclonili vsechno mene pronikave zareni a aby mohli polapit vzacne prave posly ze samotneho srdce Slunce. Doufali, ze kdyz pak ulovena neutrina sectou, dozvedi se neco podrobnejsiho o podminkach panujicich v miste, ktere — jak mohl snadno dokazat kterykoli filozof — bylo navzdy nepristupne lidskemu poznani a primemu pozorovani.
Pokus probehl podle predpokladu; slunecni neutrina byla zjistena. Jenze — bylo jich strasne malo. Melo jich byt trikrat nebo ctyrikrat tolik, nez kolik se masivnimu zarizeni podarilo zachytit.
Zcela jasne tady cosi nesouhlasilo a v prubehu sedmdesatych let dvacateho stoleti prerostl Pripad zmizelych neutrin ve velky vedecky skandal. Byla zkontrolovana veskera zarizeni a pak prezkousena jeste jednou, prezkoumany byly teoreticke predpoklady a experiment byl mnohokrat provedeny cely znovu vzdycky s timtez zahadnym vysledkem.
Na konci dvacateho stoleti byli astrofyzikove nuceni prijmout zneklidnujici zaver — ackoli si tehdy jeste nikdo neuvedomoval vsechny dusledky, jez z neho plynuly.
Na teorii nebyla chybicka, ani na zarizeni. Potiz se skryvala hluboko ve Slunci.
Prvni tajne zasedani v historii Mezinarodni astronomicke unie se konalo roku 2008 v Aspenu ve state Colorado — nedaleko dejiste puvodniho pokusu, ktery ted uz zopakovali v tuctu zemi. O tyden pozdeji se nachazel Zvlastni bulletin Mezinarodni astronomicke unie c. 55/2008, nesouci umyslne zamlzeny titulek Nekolik poznamek k reakcim ve Slunci, v rukou vsech vlad na Zemi.
Clovek by predpokladal, ze jak zprava pozvolna prosakovala ven, oznameni konce sveta vyvola jistou miru paniky. Ve skutecnosti vseobecna reakce bylo ohromene mlceni — potom nasledovalo pokrceni rameny a navrat k normalnimu, kazdodennimu zpusobu zivota.
Jen malo vlad kdy hledelo dal dopredu nez k nasledujicim volbam, maloktery clovek za zivoty svych vnuku. A krome toho, astronomove se mohli mylit…
I kdyz byla lidska civilizace odsouzena k smrti, datum popravy zustavalo stale nejiste. Slunce nevybuchne urcite prinejmensim v nasledujicich tisici letech; a kdo by ronil slzy pro ctyricatou generaci?
5. NOCNI JIZDA
Zadny ze dvou mesicu nevysel, kdyz se auto vezouci Branta, primatorku Waldronovou, radu Simmonse a dva dulezite vesnicany vydalo po nejznamejsi tarnske silnici. Ackoli Brant ridil se svou obvyklou zrucnosti, bez jakehokoli patrneho usili, stale v nem trochu hlodalo pokarani od primatorky. Skutecnost, ze se jeji buclata rucka malebne opirala o jeho naha ramena, celou zalezitost vylepsovala jen velice malo.
Avsak poklidna krasa noci a hypnotizujici rytmus palem, stejnomerne se mihajicich v kuzelech automobilovych svetel, mu navratila jeho obvyklou dobrou naladu. Ostatne jak by mohl pripustit, aby jeho malicherne osobni pocity narusily takove historicke chvile?
Za deset minut budou na Miste prvniho pristani — a na pocatku jejich dejin. Co je tam ocekavalo? Jenom jedna jedina vec byla jista, navstevnik se navadel podle stale pracujiciho radioveho majaku prastare osidlovaci lodi. Vedel, kde ho hledat, takze urcite pochazel z nejake jine kolonie pozemstanu v teto oblasti vesmiru.
Branta vsak zasahlo znepokojive pomysleni. Na druhe strane, — majak, signalizujici do celeho vesmiru, ze temito misty kdysi prosli inteligentni tvorove, mohl odhalit kdokoli — nebo cokoli. Pripomnel si, ze se pred nekolika lety zvedly hlasy, aby se prerusilo vysilani, ktere uz nemelo zadny rozumny ucel a mohlo jenom pripadne uskodit. Navrh byl zamitnut tesnou vetsinou z duvodu spis sentimentalnich a emocionalnich nez logickych. Thalassa by ted mohla sveho rozhodnuti brzy litovat, jenze nepochybne uz bylo prilis pozde, aby se s tim cokoli podniklo.
Rada Simmons se naklonil ze zadniho sedadla kupredu a tise promluvil k primatorce.
„Helgo,“ rekl a bylo to vubec poprve, co ho Brant slysel vyslovit primatorcino krestni jmeno — „myslis, ze se jeste budeme umet dorozumet? Roboticke jazyky podlehaji velice rychlemu vyvoji, jak vis.“
Primatorka Waldronova to sice nevedela, ale skryvat sve nevedomosti umela na jednicku.
„Tohle je ten nejmensi z nasich problemu, klidne si muzeme pockat, az doopravdy nastane. Brante — mohl bys jet trosku pomaleji? Rada bych se tam dostala ziva.“
Na dobre zname silnici byla jejich soucasna rychlost naprosto bezpecna, avsak Brant poslusne zpomalil na ctyricet mil. Byl by rad vedel, jestli se primatorka snazi stretnuti oddalit, byla to desiva odpovednost stretnout se s teprve druhou kosmickou lodi z ciziho sveta v dejinach planety. Bude je sledovat cela Thalassa.
„Do Krakana!“ zaklel kdosi na zadnim sedadle. „Vzal s sebou nekdo fotoaparat?“
„Na navrat uz je pozde,“ odvetil rada Simmons. „Krome toho jeste bude spousta casu na fotografovani. Nepredpokladam, ze zase odstartuji hned nato, co nam reknou nazdar!“
V jeho hlase se objevil mirne hystericky pridech a Brant mu to mohl stezi zazlivat. Kdo dokazal rict, co je ocekava hned za vrcholkem nasledujiciho kopce?
„Podam vam zpravu okamzite, jakmile budu mit co rict, pane prezidente.“ Primatorka Waldronova hovorila do radiotelefonu v aute. Brant zacatek rozhovoru vubec nepostrehl, propadl se prilis hluboko mezi sve vzdusne zamky. Poprve v zivote litoval, ze se s historii neseznamil hloubeji.
Samozrejme zakladni fakta znal bezpecne, ta patrila k vychove kazdeho ditete na Thalasse. Vedel, ze jak staleti plynula, diagnoza astronomu se stavala stale duveryhodnejsi, datum jejich predpovedi stale presnejsi. Roku 3600, plus minus sedmdesat pet let, se Slunce promeni v novu. V nijak zvlast pozoruhodnou, jenze dost velikou, aby…
Jeden stary filozof kdysi poznamenal, ze lidske mysli se bajecne ulevi, kdyz se clovek dozvi, ze ho rano povesi. Cosi na tenhle zpusob se stalo s celym lidskym plemenem v zaverecnych rocich ctvrteho tisicileti. Jestlize vsak prece jen nastal kratky okamzik, kdy lidska civilizace konecne stala tvari v tvar pravde jak s rezignaci, tak i s odhodlanim, bylo to one prosincove pulnoci, kdy rok 2999 prechazel do roku 3000. Nikdo, kdo videl, jak se objevuje prvni trojka, nemohl se zbavit vedomi, ze se nikdy nepromeni ve ctyrku.
Nicmene zbyvalo jeste vic nez polovina tisicileti, tricet generaci, jez jeste budou zit a umirat na Zemi stejne jako jejich predkove pred nimi, zmuze jeste mnoho. Kdyz uz vubec nic jineho, mohly by uchranit veskere vedeni a nejvetsi vytvory lidskeho umeni.
Dokonce na samem usvitu kosmickeho veku nesly prvni automaticke sondy opoustejici Slunecni soustavu ukazky hudby, vzkazy a vyobrazeni pro pripad, ze by se nekdy setkaly s jinymi obyvateli vesmiru. A trebaze se ve vlastni Galaxii nezjistila sebenepatrnejsi stopa po cizich civilizacich, dokonce i ti nejzavilejsi pesimiste verili, ze kdesi na nekterem z miliard jinych vesmirnych ostruvku, rozprostirajicich se tak daleko, kam az dohledly nejmocnejsi teleskopy, se musi objevit inteligentni zivot.
Po cela staleti se rinul proud lidskeho vedeni a kultury, terabyt za terabytem, smerem k Mlhovine Andromedy a k jejim vzdalenejsim sousedum. Nikdo se samozrejme nikdy nedozvi, zda signaly dospely na misto urceni — a pokud dosly, zda se je podarilo rozlustit. Avsak skryvala se za tim stejna motivace, jakou pocituje vetsina lidi, byl to impuls zanechat po sobe jakysi posledni vzkaz — nejake znameni upozornujici: Vsiml sis? I ja jsem kdysi zil!
Okolo roku 3000 byli astronomove presvedceni, ze jejich giganticke teleskopy na obezne draze kolem Zeme odhalily vsechny planetarni soustavy do vzdalenosti peti set svetelnych roku od Slunce. Objevili tucty planet velikych priblizne jako Zeme a nektere z tech blizsich zhruba zmapovali. Nekolik planet melo atmosferu vykazujici nepochybne znamky zivota, abnormalne vysoke procento kysliku. Byla rozumna sance, ze by tam lide mohli prezit — kdyby je dosahli.
Lidstvo nemohlo, avsak clovek ano.
Prvni osidlovaci lodi byly primitivni, prestoze se priblizily k tehdejsim vrcholum techniky. S pohonnym
