systemem dostupnym v roce 2500 mohly dospet do nejblizsi planetarni soustavy za dve ste let. Nesly vzacny naklad zmrazenych embryi.
To vsak byla jen mensi cast jejich ukolu. Zaroven musely vezt automaticke zarizeni, jez tyhle potencialni lidi ozivi a vychova a nauci je prezit v neznamem, ale pravdepodobne nepratelskem prostredi. Nemelo by smysl — bylo by primo krute — vyhnat nahe, bezmocne deti do svetu tak vrazednych, jako je Sahara ci Antarktida. Musel je nekdo vychovat, dat jim nastroje, ukazat jim, jakym zpusobem zjistovat a vyuzivat mistni zdroje. Kdyz pristala, Osidlovaci lod se promenila v Materskou lod, ktera mohla opatrovat sve potomstvo po cele generace.
Lod vsak nenesla jen lidske bytosti, ale veskerou biotu. Rostliny (ackoli nikdo netusil, jestli se tam pro ne najde puda), chovna zvirata a vclenena byla i uzasna skala zakladnich druhu hmyzu a mikroorganismu pro pripad, ze by se porouchala normalni zarizeni pro vyrobu potravin a bylo by se treba navratit k zakladnim zemedelskym technikam.
Takovy uplny zacatek mel i jednu vyhodu. Vsechny nemoci a vsichni paraziti, kteri zamorovali lidskou spolecnost od usvitu veku, zustali na miste, aby je vyhubil sterilujici zar Novy Solis.
Databanky, inteligentni systemy schopne resit jakoukoli myslitelnou situaci, roboti, opravarske a podpurne mechanismy tohle vsechno se muselo vyvinout a sestrojit. A muselo to zacit fungovat v prubehu casoveho rozmezi dlouheho jako doba mezi Vyhlasenim nezavislosti a prvnim pristanim na Mesici.
Ackoli se ukol zdal jen stezi zvladnutelny, probudil takove nadseni, ze se spojilo temer cele lidstvo, aby ho realizovalo. Dostalo v nem dlouhodoby cil — posledni dlouhodoby cil, — ktery ted daval smysl lidskemu zivotu, a dokonce i pro pozdejsi dobu, potom, co bude Zeme znicena.
Prvni osidlovaci lod opustila Slunecni soustavu roku 2553 a zamirila k blizkemu dvojceti Slunce, k Alfe Centauri A. Ackoli bylo klima na planete Pasadena, velke zhruba jako Zeme, suzovano pro blizkost slunce Centauri B krutymi extremy, nejblizsi dalsi mozny cil lezel vic nez dvakrat tak daleko. Doba potrebna na cestu na Sirius X by byla pres ctyri sta roku, az by osidlovaci lod dorazila, Zeme by mozna uz ani neexistovala.
Ale kdyby byla uspesne kolonizovana Pasadena, bylo by dost casu odeslat zpatky priznivou zpravu. Dve ste let na cestu, padesat roku na vybudovani zakladny a postaveni maleho vysilace a pouhe ctyri roky k tomu, aby signal doletel na Zemi proc, bude-li trochu prat stesti, by toho nemely byt uplne ulice okolo roku 2800…
Ve skutecnosti se to odehralo uz v roce 2786; Pasadena se cinila dokonce jeste lepe, nez jak se planovalo. Zprava primo elektrizovala a znamenala nove povzbuzeni pro osidlovaci program. Az dosud byly vypusteny dve desitky lodi, kazda dalsi byla vybavena pokrocilejsi technikou nez jeji predchudkyne. Posledni model byl schopen dosahnout jedne dvacetiny rychlosti svetla a v jeho dosahu uz lezelo vic nez padesat ruznych cilu.
Dokonce i kdyz se vysilac na Pasadene odmlcel po odeslani pouhe zpravy o pristani, sklicenost trvala jenom chvili. Co se podarilo jedenkrat, podari se znovu — a jeste jednou — a s vetsi zarukou uspechu.
Okolo roku 2700 byla opustena nedokonala technika zmrazenych embryi. Geneticka informace, kterou priroda zakodovala do spiralove struktury molekuly DNA, se nyni uz dala uskladnit snadneji, bezpecneji a dokonce jeste zhusteneji v pametech poslednich typu pocitacu, takze osidlovaci lod ne vetsi nez bezne letadlo pro tisic cestujicich mohla uvest milion genotypu. Ke hvezdam mohl byt vynesen cely nezrozeny narod a navic jeste zarizeni pro replikaci, potrebne k zalozeni nove civilizace — tohle vsechno se veslo do nekolika set krychlovych metru.
Brant vedel, ze presne takhle se to stalo pred sedmi sty lety na Thalasse. Jak uz cesta splhala do kopcu, mijeli nektere z vrypu, jez tady zanechaly prvni automaticke exkavatory, kdyz patraly po surovinach, z nichz byli vytvoreni jeho vlastni predkove. Za okamzik spatri davno opustene zavody na jejich zpracovani a …
„Co je tohle?“ nalehave zaseptal rada Simmons.
„Stop!“ porucila primatorka. „Vypni motor, Brante.“ Natahla ruku po vestavenem mikrofonu.
„Primatorka Waldronova. Jsme u znacky sedmeho kilometru. Pred nami je jakesi svetlo — vidime ho mezi stromy — pokud muzu odhadnout, je presne na Miste prvniho pristani. Slyset neni nic. Ted vyrazime dal.“
Brant nevyckal na rozkaz a jemne posunul rychlostni paku kupredu. Tohle byla druha nejvic vzrusujici zalezitost, jaka se mu prihodila za cely jeho zivot, hned po hurikanu v roce 9, ktery ho prepadl venku.
Tehdy to prece jen bylo vic nez jenom vzrusujici, byl rad, ze vyvazl zivy. Ted se tu mozna take skryvalo nebezpeci, ale doopravdy tomu neveril. Copak by se roboti mohli chovat nepratelsky? Jiste neexistovalo nic, co by snad prichozi z jine planety mohli po Thalasse chtit, s vyjimkou informaci a pratelstvi…
„Vite,“ ozval se rada Simmons, „mel jsem na tu vec dobry vyhled, nez se schovala za stromy a jsem si jisty, ze to je jakysi druh letadla. Osidlovaci lode nikdy nemivaly kridla ani aerodynamicke tvary, samozrejme. A bylo to velice male.“
„At uz je to cokoli,“ rekl Brant, „dozvime se to za pet minut. Podivejte na to svetlo — klesa do Pozemskeho parku — na predpokladane misto. Nemeli bychom auto nechat stat a dojit zbytek cesty pesky?“
Pozemsky park byl peclive udrzovany travnaty oval na vychodni strane Mista prvniho pristani a nyni ho pred jejich zraky skryval cerny, jako prizrak se rysujici sloup Materske lodi, nejstarsi a nejuctivanejsi pomnik na cele planete. Pres kontury dosud bezvadne zachovaleho valce se prelevala zaplava svetla, zcela zjevne z jedineho silneho zdroje.
„Zastav tesne predtim, nez dojedes k lodi,“ porucila primatorka. „Tam vystoupime a omrkneme to kolem. Zhasni svetla, aby nas nezpozorovali, dokud to nebudeme chtit.“
„Oni nebo to?“ zeptal se jeden z cestujicich trochu hystericky. Vsichni ho ignorovali.
Automobil zastavil v obrovitem stinu vrhanem lodi a Brant jej otocil o sto osmdesat stupu.
„Jenom pro pripad, ze bychom se museli dat na rychly ustup,“ vysvetlil napul vazne a napul ulicnicky, stale jeste nemohl uverit, ze jim hrozi skutecne nebezpeci. Doopravdy, prozival chvile, kdy si pral vedet, jestli se to vsechno deje ve skutecnosti. Mozna spal a byl to pouze zivy sen.
Potichu vystoupili z auta a kraceli k lodi, pak ji obesli a dospeli k ostre se rysujici svetelne stene. Brant si zaclonil oci, vystrcil hlavu zpoza trupu lodi a primhouril je pred zari.
Rada Simmons mel naprostou pravdu. Byl to jakysi druh letadla — nebo raketoplanu, — a to typ velice maly. Mohli snad Severane…? Ne, to bylo absurdni. Na omezene rozloze Tri ostrovu se nedal predpokladat zadny uzitek z takoveho stroje a jeho vyroba se sotva mohla utajit.
Byl tvarovany jako tupa spicka sipu a musel pristavat vertikalne, nebot nezanechal na trave v okoli zadne stopy. Svetlo prystilo z jedineho zdroje v kabine proudnicoveho tvaru umistene na hrbete a primo nad nim se stridave rozsvecel a zhasinal maly rudy majacek. Celkove to byl konejsive — opravdu k uplnemu zklamani — obycejny stroj. Takovy, ze bylo nemyslitelne, aby cestoval tucet svetelnych roku od nejblizsi zname kolonie.
Nahle hlavni svetlo pohaslo a mala skupinka pozorovatelu zustala na okamzik oslepena. Kdyz se Brant na tmu adaptoval, spatril, ze v predni casti stroje jsou okna, slaboucce svitici vnitrnim osvetlenim. No tohle — letadlo vypadalo skoro jako pilotovane lidskou posadkou a ne roboty, jak to vsichni povazovali za samozrejme!
Primatorka Waldronova dospela k presne stejnemu prekvapivemu zaveru.
„Tohle neni automaticka sonda — jsou v tom lide! Nesmime marit cas. Posvit na me baterkou, Brante, aby nas uvideli.“
„Helgo!“ protestoval rada Simmons.
„Nebud osel, Charlie. Brante, delej!“
Jak to prohlasil prvni clovek na Mesici pred temer dvema tisiciletimi? „Maly krucek pro cloveka, velky skok pro lidstvo…“ Udelali jich celkem asi dvacet, nez se po strane letajiciho stroje otevrely dvere, dolu prudce sklouzla rampa na dvou kloubech A ven vykrocili dva humanoide, aby se s nimi privitali.
To byl prvni Brantuv postreh. Potom si uvedomil, ze se nechal svest barvou jejich pokozky — nebo toho, co spatril pres ohebny, prusvitny film, ktery je pokryval od hlavy az k pate.
To nebyli humanoide — byli to lide. Kdyby se uz nikdy v zivote nedostal na slunce, vypadal by mozna skoro tak vybledle jako oni.
Primatorka pozvedla ruce v tradicnim gestu, starem jako samy lidske dejiny: Presvedcete se — nejsem ozbrojena!
„Nepredpokladam, ze mi budete rozumet,“ rekla, „ale vitam vas na Thalasse.“
Navstevnici se zasmali a starsi z nich — pohledny sedovlasy nuz, dobre sedesatnik — zvedl paze v odpoved.
„Naopak,“ odvetil jednim z nejhlubsich a nejkrasneji modulovanych hlasu, jaky kdy Brant slysel, „rozumime vam bezvadne. Velice nas tesi, ze se s vami setkavame.“
Uvitaci skupinka na okamzik stanula v ohromenem mlceni. Jak jsme hloupi, zauvazoval Brant, ze nas to prekvapilo. Nemeli prece nejmensi potize porozumet reci lidi, kteri zili pred dvema tisici roku. Kdyz byl vynalezen zvukovy zaznam, navzdy zachytil zakladni podoby fonemu ve vsech jazycich. Slovniky se budou rozrustat, syntax a
