gramatika mohou podlehat zmene, avsak vyslovnost zustane stabilni po tisicileti.
Primatorka Waldronova byla prvni, kdo se vzpamatoval. „No, to urcite uspori spoustu obtizi,“ rekla dost nepresvedcive. „Ale odkud jste prileteli? Obavam se, ze jsme ztratili kontakty se svymi — sousedy, — ponevadz byla znicena nase antena s dalkovym dosahem.“
Starsi muz vrhl rychly pohled na sveho mnohem vyssiho spolecnika a problesklo mezi nimi jakesi tiche dorozumeni. Potom se znovu obratil k vyckavajici primatorce.
Zcela nepochybne se mu vkradl do jeho nadherneho hlasu smutek, kdyz pronasel sve neskutecne, absurdni tvrzeni. „Mozna bude pro vas tezke, abyste tomu uverili,“ rekl. „Jenze my nepochazime ze zadne z kolonizovanych planet. Prileteli jsme rovnou ze Zeme.“
II. MAGELLAN
6. PRISTAVACI MANEVR
Dokonce jeste nez otevrel oci, Loren vedel naprosto presne, kde se nachazi, a docela ho to prekvapilo. Po spanku dlouhem dve ste roku by povazoval za pochopitelne, kdyby byl trochu zmateny, avsak pripadlo mu to jako vcera, co udelal posledni zaznam do lodniho deniku. Pokud si vzpominal, nezdal se mu ani jediny sen. Byl za to vdecny.
Stale jeste se zavrenyma ocima se postupne soustredoval na jednotlive zdroje svych pocitku. Zaslechl mekke brumlani hlasu, docela uklidnujici. Ozyvalo se duverne zname narikani ventilatoru a citil sotva znatelne proudeni vzduchu, nesouci okolo jeho tvare zavan prijemneho pachu antiseptickeho prostredku.
Jediny pocit, ktery mu schazel, byla vaha vlastniho tela. Bez namahy zvedl pravou pazi; zustala plavat ve vzduchu a ocekavala jeho dalsi rozkaz.
„Zdravim vas, pane Lorensone,“ pronesl vesele ohlusujici hlas. „Takze jste se uracil zas se mezi nas vratit. Jak se citite?“
Loren konecne otevrel oci a pokusil se je zaostrit na rozmazanou postavu, vznasejici se u jeho postele.
„Bud zdrav… doktore. Mam se dobre. A mam hlad.“
„To je vzdy dobre znameni. Muzes se obleci — jeste chvili nedelej prilis prudke pohyby. A jestli si budes chtit nechat ty vousy, to si muzes rozhodnout pozdeji.“
Loren namiril ruku, stale jeste plovouci ve vzduchu, proti svoji brade, prekvapily ho rozmery strniska, ktere tam nasel. Podobne jako vetsina muzu se nerozhodl pro trvale odstraneni vousu — na tohle tema se uz sepsaly cele stohy psychologickych pojednani. Mozna prave nastal cas, aby se rozmyslel a udelal to. Pobavilo ho, ze se nechal takovou trivialitou odpoutat od dulezitejsich myslenek, a dokonce v takovou chvili.
„Dopluli jsme v poradku?“
„Samozrejme — jinak bys spal porad. Vsechno jede podle planu. Lod nas zacala probouzet pred mesicem — ted jsme na obezne draze okolo Thalassy. Opravarske cety prekontrolovaly vsechny systemy; ted je na tobe, abys taky odvedl nejakou praci. A mame pro tebe male prekvapeni.“
„Prijemne, doufam.“
„My taky. Od tehle chvile za dve hodiny podava kapitan Bey instruktaz ve velke zasedacce. Pokud bys zatim jeste nechtel vstat, muzes ji sledovat odsud.“
„Pujdu do salu, rad se dostanu mezi lidi. Ale mohl bych nejdriv posnidat? Uz je to strasne dlouho…“
Kapitan Sirdar Bey vypadal unavene, ale spokojene, kdyz privital patnact muzu a zen, ktere prave ozivili, a predstavil je tem triceti, kteri v soucasne dobe tvorili smeny A a B. Smena C mela podle lodnich radu spat — ale uplne vzadu v sale se ukryvalo nekolik postav a predstiralo, ze sem nikdy nevstoupily.
„Jsem velice rad, ze jste se k nam pripojili,“ rekl nove prichozim. „Je to prijemne, kdyz clovek kolem sebe vidi nekolik novych tvari. A jeste lepsi je pozorovat planetu a vedet, ze nase lod splnila plan cesty za prvnich dve ste roku bez zavaznejsich anomalii. Tady je Thalassa, presne podle programu.“
Vsichni se obratili k obrazovce pokryvajici vetsi cast steny. Hodne plochy patrilo udajum a informacim o stavu lodnich systemu, avsak nejvetsi dil se mohl promenit v okno vyhlizejici do vesmiru. Zcela je vyplnoval omracujici, nadherny obraz modrobile koule, temer uplne osvetlene. Vsichni v mistnosti pravdepodobne postrehli jeji srdcervouci podobu se Zemi, pozorovanou z mista vysoko nad Tichym oceanem — sama voda, jenom nekolik osamelych kousku pevniny.
A zeme se skutecne nachazela — sevrena skupina tri ostrovu, zcasti skryta pod zavojem mracen. Lorenovi vytanula na mysli Havaj, kterou nikdy v zivote nespatril a ktera uz neexistovala. Byl tu vsak zasadni rozdil mezi obema planetami. Opacnou polokouli Zeme tvorila vetsinou pevnina, druha hemisfera Thalassy byl pouhy ocean.
„Tak tady je,“ rekl kapitan pysne. „Presne, jak urcoval plan vypravy. Jenze je tu jeden detail, se kterym nepocital a ktery urcite ovlivni nas postup.
Pripomente si, ze Thalassa byla osidlena pomoci modulu Mark 3A obsahujiciho padesat tisic jednotek, ktery opustil Zemi v roce 2751 a dorazil sem roku 3109. Vsechno slo dobre a prvni relace jsme obdrzeli o sto sedesat let pozdeji. Pokracovaly bez preruseni temer po dve stoleti, pak se nahle odmlcely po kratke zprave oznamujici velkou vulkanickou erupci. Dal jsme uz neuslyseli ani slovo, a tak jsme dospeli k zaveru, ze nase kolonie na Thalasse byla znicena — nebo zdegradovala na nejaky stupen primitivni spolecnosti, jak se uz prihodilo, zda se, v nekolika jinych pripadech.
Dovolte, abych pro cerstve probuzene zopakoval, co jsme zjistili. Kdyz jsme vletli do teto slunecni soustavy, zacali jsme prirozene odposlouchavat vsechny vlnove rozsahy. A nic — dokonce ani unik radiace z energetickych systemu.
Kdyz jsme se priblizili, uvedomili jsme si, ze to jeste vubec nic nedokazuje. Thalassa totiz ma velice hustou ionosferu. Pod ni by se mohlo ozyvat cile svitoreni na strednich a kratkych vlnach a nikdo zvenci by se o tom nikdy nedozvedel. Mikrovlny by pronikly, samozrejme, jenze ty mozna k nicemu nepotrebuji nebo jsme proste nemeli to stesti a zadny paprsek jsme nezachytili.
V kazdem pripade se tam dole nachazi vyspela civilizace. Jakmile se nam nabidl pohled na nocni stranu, uvideli jsme osvetleni jejich velkomest — nebo prinejmensim mest. Je tu spousta mensich prumyslovych zavodu, neprilis husta pobrezni doprava — zadna velika plavidla — a dokonce jsme zpozorovali par letadel pohybujicich se rychlosti plnych pet set mil za hodinu, ktera je zanesou na kterekoli misto behem patnacti minut.
V natolik koncentrovanem spolecenstvi zjevne nepotrebuji prilis rozsahlou leteckou dopravu a maji solidni system silnic. Jenze stale nejsme schopni odhalit zadne telekomunikacni prostredky. A taky zadne druzice — dokonce ani meteorologicke, ackoli byste si rekli, ze je meli zapotrebi… ackoli treba ne, ponevadz jejich lodi se nikdy nevzdali z dohledu pobrezi.
Tady proste neni jina pevnina, kam by se dalo plout, samozrejme.
Takze ted jsme tady. Je to zajimava situace — a velice prijemne prekvapeni. Alespon doufam, ze bude. A nyni, jsou nejake dotazy? Ano, Lorensone?“
„Pokouseli jsme se s nimi navazat kontakt, pane kapitane?“
„Zatim ne, domnivali jsme se, ze to neni radno, dokud nepozname presne uroven jejich civilizace. At podnikneme cokoli, muze to byt znacny sok.“
„Vedi, ze jsme tady?“
„Pravdepodobne ne.“
„Ale jiste — nase motory — neco takoveho museli zpozorovat!“
Bylo to opodstatnene tvrzeni, ponevadz kvantovy tryskovy motor pri plnem vykonu byl jednou z nejdramatictejsich podivanych, v nichz mel kdy clovek prsty. Zaril jako atomova bomba, jenomze mnohem delsi
