potrebne pro brzdici manevr potize cestovatele nejen zdvojnasobuje, primo je to umocnuje.
Lod vybavena kompletni hibernaci ovsem muze byt postavena tak, aby dosahla jednu desetinu svetelne rychlosti. Vyzadovalo by to jen vezt okolo jednoho milionu tun ponekud exoticke veci, jako jsou pohonne hmoty. Bylo by to obtizne, ale nikoli nemozne.
Avsak aby plavidlo na konci cesty rychlost ztratilo, muselo by startovat nikoli s milionem — ale jeste s dalsim zcela nesmyslnym, smesnym milionem tun pohonnych hmot. Tohle samozrejme vubec nepripadalo v uvahu, takze cele zalezitosti nikdo po staleti nevenoval jedinou vaznou myslenku.
A potom, diky jedne z nejvetsich dejinnych ironii, ziskalo lidstvo klic k vesmiru — a zustalo mu sotva jedno stoleti k tomu, aby jej dokazalo vyuzit.
8. HLEDANI ZTRACENE LASKY
Jak jsem stastny, pomyslel si Moses Kaldor, ze jsem tomu pokuseni nikdy nepodlehl svodum, jimiz umeni a technika vabi lidstvo uz dele nez cele tisicileti. To bych si pral, abych si mohl s sebou do vyhnanstvi vzit Evelynin elektronicky obraz zachyceny pomoci nekolika gigabytu programu. Mohla by se prede mnou zjevit v nekterem z prostredi, ktere jsme oba meli radi, a mohli bychom pokracovat v prerusenem hovoru, dokonale presvedcivem. Nikdo cizi by neuhodl, ze to vsechno je neskutecne.
Jenze ja bych to po peti ci deseti minutach vedel, pokud bych se nechtel umyslne klamat. A to bych nikdy nedokazal. Ackoli stale presne nechapu, proc se proti tomu me instinkty bouri, nikdy nedokazu prijmout falesnou utechu, kterou poskytuje rozhovor s mrtvym. Nyni uz dokonce ani nevlastnim pouhy zaznam jejiho hlasu.
Takhle to je mnohem lepsi, pozorovat ji, jak se tise prochazi v male zahradce u naseho posledniho domova, a vedet, ze to neni iluze vytvorena pocitacovym programem, ale ze se to skutecne stalo na Zemi pred dvema stoletimi.
A jediny hlas, ktery se tu a tam ozve, bude muj. Bude promlouvat ke vzpominkam, jez stale ziji v mem vlastnim, lidskem mozku.
Soukromy zaznam cislo jedna. Utajeny proti odposlechu. Samovymazavaci.
Mela jsi pravdu, Evelyn, a ja jsem se mylil. Ackoli jsem nejstarsim na lodi, vypada to, ze stale jeste mohu byt prinosem.
Kdyz jsem procitl vedle mne stal kapitan Bey. Citil jsem se polichoceny — jakmile jsem byl schopen cokoli pocitovat.
„Tedy, pane kapitane“ rekl jsem, „to jste me docela prekvapil. Napul jsem ocekaval, ze me odhodite do vesmiru jako zbytecnou zatez.“
Zasmal se a odvetil: „To se muze porad jeste stat, Mosesi, cestu jsme jeste neskoncili. Ale ted vas urcite potrebujeme. Ti, co misi planovali, byli chytrejsi, nez byste rekl.“
„Na seznamu cestujicich me uvedli jako velvyslanec—poradce. Z jakeho titulu jste me vzbudili?“
„Pravdepodobne budeme pozadovat oboji. A mozna vam pridelime ulohu, kterou znate jeste lepe…“
„Jen to klidne reknete. I kdyz mne se slovo vudce nikdy nelibilo a nikdy jsem se za zadneho nepovazoval. Vzdycky jsem se snazil, aby lide sami premysleli — nikdy jsem po nikom nechtel aby me slepe nasledoval. Historie uz zaznamenala prilis mnoho vudcu.“
„Ano, ale ne vsichni byli spatni. Vzpomente si na sveho biblickeho jmenovce, na Mojzise.“
„Velmi prehanite ackoli dokazu pochopit, ze ho obdivujete. Ostatne i vy mate ukol dovest jakesi bezejmenne hordy do zaslibene zeme. Pocitam, ze nekde vyvstal nejaky drobny problem.“
Kapitan se zasmal a odvetil: „Rad vidim, ze uz jste zcela cily. V tomhle stadiu zadne problemy nemame a neni duvod, proc by mel nejaky byt. Avsak situace se vyvinula tak, jak nikdo neocekaval, a vy jste nas oficialni diplomat. Mate kvalifikaci, o niz jsme se domnivali, ze ji nikdy nevyuzijeme.“
Muzu ti rict, Evelyn, ze to pro me byl sok. Kdyz jsem otevrel prekvapenim usta, kapitan Bey mi musel presne cist myslenky.
„Ach,“ rychle dodal, „nenarazili jsme na zadne mimozemstany! Ale ukazalo se, ze nase kolonie na Thalasse nezanikla, jak jsme se dohadovali. Naopak, primo tu vzkveta.“
To bylo samozrejme dalsi prekvapeni ackoli prijemne. Nikdy v zivote me nenapadlo, ze bych mohl na vlastni oci spatrit Thalassu — Morskou planetu. V okamziku meho procitnuti jsme meli byt uz cele svetelne roky za ni, meli jsme ji minout pred staletimi.
„Jaci ti lide jsou? Uz jste s nimi navazali kontakt?“
„Jeste ne, to je vas ukol. Vite lepe nez kdokoli jiny, jakych chyb jsme se dopustili v minulosti. Nechceme je znovu zopakovat tady. A ted, jestli jste schopen dojit nahoru na mustek, ukazu vam nase davno ztracene bratranky z ptaci perspektivy.“
Tohle se odehralo pred tydnem, Evelyn. Jak prijemne je, kdyz cloveka netlaci cas — po desetiletich krutych terminu, kdy slo doslova o zivot! Nyni uz vime o Thalassanech tolik, kolik jsme se jen mohli dozvedet, aniz bychom se s nimi setkali tvari v tvar. A to udelame dnes vecer.
Zvolili jsme spolecnou pudu, abychom ukazali, ze jsme si vedomi pribuzenstvi. Misto prvniho pristani je zretelne viditelne a dobre udrzovane, jako park — a mozna jako svatyne. To je velmi dobre znameni; ja jen doufam, ze nas nebudou chtit obetovat. Mozna nas budou povazovat za bohy, coz nam situaci usnadni. Rad bych zjistil, jestli si Thalassane vynalezli bohy.
Zacinam znovu zit, moje draha. Ano, ano — bylas moudrejsi nez ja, takzvany filozof! Zadny clovek nema pravo zemrit, kdyz jeste muze pomoci svym druhum. Bylo to ode mne sobecke, ze jsem si pral opak… lezet naveky vedle tebe na miste, ktere jsme si tehdy davno vybrali, tak daleko odsud… Nyni dokonce dokazu prijmout fakt, ze jsi rozmetana po cele Slunecni soustave spolecne se vsim, co jsem kdy na Zemi miloval.
Ale nyni mne ocekava prace, a dokud s tebou rozmlouvam, stale jsi nazivu.
9. HLEDANI HYPERPROSTORU
Ze vsech prekvapeni, ktera museli stravit vedci ve dvacatem stoleti, byl pravdepodobne nejvice znicujici — a neocekavany objev, ze nic na svete neni plnejsi nez takzvany „prazdny“ prostor.
Prastara aristotelovska doktrina, ze priroda ma z prazdnoty hruzu, mela naprostou pravdu. Kdyz se kterykoli atom zdanlive pevne latky vynal z objemu, ktery zaujimal, zbylo po nem peklo kypici takovymi energiemi, ze si je lidska mysl ani neumela predstavit. Ve srovnani s nimi dokonce i nejhustsi forma hmoty — neutronova hvezda o hustote sto milionu tun na krychlovy centimetr — byla jen takrka nehmotnym prizrakem, sotva postrehnutelnou perturbaci nepredstavitelne huste, a prece cosi jako penu pripominajici struktury „hyperprostoru“.
Uz klasicka studie Lamba a Retherforda z roku 1947 ukazala, ze v prostoru se toho nachazi mnohem vice, nez nam tvrdila naivni intuice. Pri zkoumani nejjednodussiho prvku — atomu vodiku — objevili, ze kdyz osamely elektron obiha kolem jadra, deje se cosi podivneho. Elektron se zdaleka nepohyboval po hladke krivce. Choval se tak, jako by jim neustale zmitaly subsubmikroskopicke vlny. Ackoli bylo obtizne takovou myslenku prijmout, byly to fluktuace samotneho vakua.
Od casu starych Reku se filozofove delili do dvou skol — na ty, kteri verili, ze se v Prirode vsechno odehrava spojite, a na jine kteri namitali, ze to je iluze, ze vsechny deje ve skutecnosti probihaji ve skocich ci kvantech, ktera jsou vsak prilis drobna, nez aby je clovek normalne postrehl. Vypracovani atomicke teorie znamenalo triumf teto druhe myslenkove skoly, a kdyz Planckova kvantova teorie dokazala, ze dokonce i svetlo a energie prichazi v malych casteckach, nikoli nepretrzitym proudem, spory konecne ustaly.
Finalni analyza dokazala, ze svet Prirody je zrnity — nespojity. I kdyz se prostemu lidskemu oku zda, ze vodopad a kapky ze sprchy je oboji neco uplne jineho, v zasade je to totez. Molekuly H20 jsou prilis drobne, nez abychom je dokazali postrehnout smysly, ale fyzikove je snadno rozlisi pomoci pristroju.
A nyni analyza pokrocila o krucek dale. Zrnitost prostoru byla tezko k pochopeni nejen pro
