subsubmikroskopicke rozmery — ale pro svou uzasnou intenzitu.
Nikdo si neumi skutecne predstavit miliontinu centimetru, avsak s cislem milion — tisic tisicu — umime zachazet, treba v takovych lidskych zalezitostech, jako jsou rozpocty nebo scitani lidi. Kdyz se rekne, ze na vzdalenost jednoho centimetru se vejde vedle sebe milion viru, clovek tomu rozumi.
Jenze milion miliontin centimetru? Tenhle rozmer je srovnatelny s velikosti elektronu a uz je mimo nase schopnosti predstavy. Mozna to dokazeme pochopit intelektualne, ale nikoli smysly.
Ovsem rozmery vnitrni stavby prostoru jsou jeste mnohem a mnohem mensi nez tohle — jsou takove, ze z jejich hlediska jsou mravenec i slon stejne velci. Kdybychom si ji predstavili jako bublinovitou, zpenenou latku — coz je predstava naprosto zavadejici, ale alespon trochu se blizici skutecnosti — pak by se takovych bublinek veslo tisice milionu milionu milionu milionu milionu na jediny centimetr delky.
A nyni si predstavte, ze bublinky neustale vybuchuji a pri vybusich se uvolnuje energie srovnatelna s energii atomove bomby — pak zase tuhle energii absorbuji nazpet, aby ji opet vyplivly, a takhle se to deje neustale a porad.
S velikym zjednodusenim takhle vypadal obrazek zakladni struktury prostoru, jak jej vymysleli fyzikove koncem dvacateho stoleti. Ovsem ze by se tahle vnitrni energie nekdy dala vyuzit, to se zdalo naprosto fantasticke.
Jenze stejne tak vsem pripadala myslenka uvolneni energie z nedavno objeveneho atomoveho jadra o pouhou jednu generaci drive, a prece se to podarilo za dobu kratsi nez polovinu stoleti. Spoutat „kvantove fluktuace“, ktere ztelesnovaly energii samotneho prostoru, to byl ukol o cely jeden rad obtiznejsi — a vyhra byla v tomtez pomeru vetsi.
Krome jineho by lidstvu umoznila volne se pohybovat vesmirem. Kosmicka lod by mohla akcelerovat doslova navzdycky, ponevadz by uz nepotrebovala zadne pohonne hmoty. Jedine prakticke omezeni rychlosti by paradoxne bylo to, s cim bojovala prvni letadla — treni okolniho prostredi. Mezihvezdny prostor obsahuje znacne mnozstvi vodiku a dalsich atomu, ktere mohou zpusobovat problemy uz davno predtim, nez by lod dosahla neprekrocitelne meze dane rychlosti svetla.
Kvantovy pohon mohl byt vyvinut kdykoli po roce 2500, a historie lidstva by se pak znacne lisila. Nanestesti — jak se uz pri krivolakem pokroku vedy prihodilo mnohokrat — nepresna pozorovani a mylne teorie zpozdily konecny prulom temer o tisic roku.
Horecna staleti Poslednich dni dala vznik mnohemu skvelemu — i kdyz casto dekadentnimu — umeni, ale ziskala jen malo dulezitych vedeckych poznatku. Navic dosavadni neustala rada nezdaru presvedcila takrka vsechny, ze ziskat energii z prostoru je neco jako zkonstruovat perpetuum mobile, nemozne dokonce i teoreticky, natozpak v praxi. Ovsem — na rozdil od perpetua mobile — dosud nebylo prokazano, ze to je nemozne, a pokud to nebylo demonstrovano mimo jakoukoli pochybnost, urcite nadeje zustavaly.
Pouhych sto padesat roku pred koncem skupina fyziku na vyzkumne druzici s nulovou gravitaci v Lagrangeove bode jedna oznamila, ze konecne nalezli dukaz. Zjistili principialni duvody, proc nikdy nepujdou vyuzit obrovske energie hyperprostoru, prestoze byly naprosto realne. Nikdo se neobtezoval, aby v tomhle obskurnim koutku vedy po nich udelal poradek.
O rok pozdeji se z druzice ozvalo rozpacite zakaslani. Do dukazu se vloudila mala chybicka. Byla to chybicka, ktera se v minulosti uz prihodila mnohokrat, ackoli jeste nikdy s tak zavaznymi nasledky.
Znamenko minus se nestastnou nahodou zamenilo za plus.
Soucasne se nahle zmenil cely svet. Otevrela se cesta ke hvezdam — pet minut pred konecnym zvonenim.
III. JIZNI OSTROV
10. PRVNI KONTAKT
Mozna to nemelo vsechno prijit tak naraz, pomyslel si Moses Kaldor. Vsichni vypadali sokovane. Jenze samo o sobe to bylo velmi nazorne. Dokonce i kdyz jsou tihle lide technicky zaostali — jen se podivejte na to jejich auto! — musi si uvedomovat, ze jen technicky zazrak nas mohl dopravit ze Zeme na Thalassu. Nejprve si budou lamat hlavu, jak jsme to dokazali, a pak zacnou uvazovat proc.
Ovsem ve skutecnosti tohle byla prvni otazka, ktera primatorku Waldronovou napadla. Tihle dva muzi v malem letajicim stroji byli evidentne jen predvoj. Nahore na obezne draze jich mohly byt tisice — dokonce miliony. A Thalassa si udrzovala populaci, diky striktni regulaci, okolo devadesati procent ekologickeho optima..
„Jmenuji se Moses Kaldor,“ pronesl starsi z obou navstevniku. „A tohle je korvetni kapitan Loren Lorenson, zastupce hlavniho inzenyra na kosmicke lodi Magellan. Omlouvame se za tyhle bublinovite obleky — ale date nam zapravdu, ze slouzi k nasi vzajemne ochrane. Ackoli my jsme prisli s umysly pratelskymi, nase bakterie mohou byt jineho nazoru.“
Jaky ma prekrasny hlas, pomyslela si primatorka Waldronova. Netusila, ze kdysi to byl nejznamejsi hlas na svete, utesujici — a nekdy burcujici miliony lidi v prubehu desetileti pred Koncem.
Primatorcino neustale bloudici oko vsak nespocinulo na Mosesi Kaldorovi prilis dlouho. Bylo mu zjevne dost pres sedesat a na ni byl tudiz trochu prestarly. Mladsi muz se ji zamlouval mnohem vic, ackoli zauvazovala, zda by se nekdy smirila s jeho osklivou sinale belavou tvari. Loren Lorenson — jake okouzlujici jmeno! — byl temer dva metry vysoky a vlasy mel tak svetle, az se zdaly temer stribrne. Nebyl tak statny jako — no, Brant ale urcite byl pohlednejsi.
Primatorka Waldronova byla dobrou znalkyni jak muzu, tak i zen, a Lorensona si zaradila velmi rychle. Cetla v nem inteligenci, odhodlani a snad dokonce i necitelnost — neprala by si ho mit za nepritele, ale docela jiste by v nem chtela mit pritele. Nebo jeste lepe…
Zaroven nepochybovala, ze Kaldor je mnohem prijemnejsi osobnosti. V jeho tvari a hlase uz rozeznala moudrost, soucit a take hluboky smutek. Nijak se tomu nedivila, vzhledem ke stinu, v nemz jiste stravil cely svuj zivot.
Vsichni clenove uvitaciho vyboru k nim pristoupili a primatorka je jednoho po druhem predstavovala. Brant zdvorilosti odbyl co nejrychleji a zamiril primo k letajicimu stroji, aby jej prozkoumal sroubek po sroubku.
Loren se k nemu pripojil. Ihned v nem rozpoznal kolegu technika a chtel zjistit, jak bude Thalassan reagovat. Spravne uhodl, ceho se bude tykat jeho prvni otazka. Jenze i tak ho trochu vyvedla z miry.
„Jaky to ma pohon? Tyhle vytokove otvory trysek jsou smesne male — jestli jsou to, zac je povazuji.“
Byl to chytry postreh. Tihle lide nebyli takovymi technickymi barbary, jak vypadali na prvni pohled. Ale nikdy neskodi nekoho trosku ohromit. Maly protiutok.
„Je to kvantovy tryskovy motor se snizenym vykonem prizpusobeny pro let v atmosfere, ktery vyuziva vzduch jako pracovni medium. Energii odebira z Planckovych fluktuaci — jak vite, deset na minus tricatou treti krat centimetr. Takze ma samozrejme neomezeny dolet, ve vzduchu stejne jako v kosmickem prostoru.“ Lorena docela potesilo jeho „samozrejme“.
Ale znovu musel ocenit Branta. Lassan ani nemrkl a dokonce se zmohl, aby rekl: „Velmi zajimave,“ jako by to myslel vazne.
„Muzu vstoupit dovnitr?“
Loren zavahal. Kdyby odmitl, mohlo by to vypadat nezdvorile, a konec koncu se chteli s nimi spratelit co nejrychleji. A mozna bylo jeste dulezitejsi, ze prohlidka ukaze, kdo tady skutecne vladne.
„Samozrejme,“ odvetil. „Ale budte opatrny a niceho se nedotykejte.“ Brant byl prilis zaujaty, nez aby postrehl, ze tu schazelo „prosim“.
Loren vstoupil jako prvni do male prechodove komory raketoplanu, Bylo tu mista prave tak dost pro ne dva a
