Slunce stalo vysoko, male, zplostele; v dalce nad piscinami se rozpaleny vzduch tetelil jako aspik. Sedli si v dlouhem pruhu stinu, ktery shora vrhal nakloneny trup rakety.
„To je hrozne divne zvire a neuveritelna historie, jak mohlo spustit ten generator,“ rekl Inzenyr. Pohladil si tvar, vousy uz prestaly pichat — vsichni uz meli plnovous, opakovali porad dokola, ze se musi oholit, ale nejak nikomu na to nezbyvalo casu.
„Ale ted, po pravde receno, nejvic me z toho vseho tesi, ze nam ten generator vubec dal proud. Znamena to, ze aspon vinuti je v poradku.“
„A ten zkrat? „poznamenal Fyzik.
„To nic neni, vyhodilo to automatickou pojistku, to je ucinena hloupost. Mechanicka cast se uplne rozsypala, ale s tim si budeme vedet rady. Loziska — mame rezervni soupravy, jen je najit. Samozrejme, vinuti teoreticky taky muzeme uvest do poradku, ale holyma rukama — nad tim bychom zesediveli. Ted si myslim, ze se mi proto nechtelo hnout ani prstem, abych si vsecko poradne prohledl, protoze jsem se bal, ze je to vsecko na padrt, a to vite, co by s nami bylo.“
„Reaktor,“ zacal Chemik. Inzenyr se zamracil. „Reaktor — ovsem. Na reaktory taky dojde. Napred musime mit proud. Bez proudu nic neporidime. Trhlinu v potrubi muzeme odstranit v peti minutach, ale musime svarit potrubi. A na to zase musime mit proud.“
„A co, chces se pustit do masin — hned ted?“ zeptal se Fyzik s nadeji v hlase.
„Ano. Vypracujeme plan poradi oprav. Uz jsem o tom mluvil s Koordinatorem. Napred musime mit aspon jeden cinny agregat. Prirozene, bez rizika se nic neda podnikat, protoze agregat musime spustit bez atomove energie, cert vi jak! Snad zentourem… Aby do toho… Od te doby, co nefunguje elektricke rizeni, nemam poneti, co se deje v reaktoru.“
„Nic zvlastniho, neutronove clony pusobi i bez rizeni na dalku,“ rekl Fyzik, „reaktor automaticky presel do stavu klidu — nejvys by pri pocatecnim rozbehu mohla vzniknout trochu vyssi teplota. Jestlize chlazeni…“
„Pekne dekuji! Reaktor se muze roztavit a tomu ty rikas,nic zvlastniho‘?“
Dohadovali se tak cim dal prudceji, pak uz zacali diskutovat vecneji, ale zadnemu se nechtelo jit do rakety, cmarali schemata na pisek, kdyz se v otvoru tunelu objevila hlava Doktora, ktery na ne zavolal.
Vyskocili.
„No, copak?“
„Na jedne strane malo, ale na druhe — hodne, „odpovedel Doktor, ktery vypadal dosti podivne, protoze kdyz mluvil, vycnivala ze zeme pouze jeho hlava.
„Malo,“ pokracoval, protoze i kdyz to zni podivne, nemam porad jistotu, je-li to jeden tvor, nebo dva. V kazdem pripade je to zvire. Ma dva systemy obehu krevniho, ale nejsou od sebe uplne oddelene. Ten velky tvor — nositel — se pohyboval, jak se domnivam, skoky nebo kroky.“
„To je velky rozdil,“ rekl Inzenyr.
„Tak i tak,“ vysvetloval doktor. „To, co vypadalo jako hrb — je zazivaci trakt.“
„Na hrbete?“
„To nebyl hrbet! Kdyz byl zasazen proudem, padl vlastne brichem vzhuru.“
„Jak to chces rici, ze ten mensi, podobny…“ Inzenyr nedomluvil.
„Diteti,“ dokoncil klidne Doktor, „ano, jezdil jakoby na koni na tom nositeli — bud jak bud, mozne je to. No, jako na koni ne,“ opravil se, „vetsinou, pravdepodobne, byl schovan v tom otvoru v tele — ma tam takove vakovite hnizdo, jedina vec, s kterou to mohu srovnat, je klokani vak, ale ta podobnost je nepatrna a ne funkcni…“
„A domnivas se, ze to byl tvor inteligentni? No snad…“ rekl Fyzik.
„Jiste musel byt inteligentni, kdyz dovedl otevrit dvere, zavrit je za sebou, nemluve ani o nastartovani stroju,“ rekl Doktor, ktery jaksi nejevil ochotu vylezt nahoru. „Hacek je v tom, ze to nema nervovy system v nasem slova smyslu.“
„Jak to!“ priskocil k nemu Kybernetik Doktorova hlava zvedla oboci.
„Co delat. Je to tak. Jsou tam organy, o jejichz funkci nemam potuchy. Ma to michu, ale v lebce; v te male lebce neni mozek. Totiz… cosi tam je, ale kazdy anatom by mi rekl, ze jsem nedouk, kdybych se mu pokousel namluvit, ze je to mozek… Jakesi zlazy, ale jakesi vstrebavaci — a mezi laloky plic — ma totiz — troje plice — nasel jsem nejpodivnejsi vec na svete. Neco, co se mi moc nelibilo. Dal jsem si to do lihove lazne, pak si to prohlednete. Zatim jsou dulezitejsi prace. Ve strojovne to bohuzel vypada jako na jatkach. Musime to hned vsecko vynest a zakopat; v rakete je pomerne teplo a rychlost je skutecne zadouci — zvlast v takovem vedru. Muzete si nasadit tmave bryle, zavazat tvare, zapach neni neprijemny, ale takova hora masa…“
„Zertujes, vid…?“ zeptal se mdle Fyzik.
„Ne.“
„Teprve ted vystoupil Doktor z tunelu. Na gumove zastere mel druhy, bily plast odshora dolu cervene postrikany.
„Opravdu, clovek z toho muze padnout do mdlob. Je mi velice lito. Co delat. Je to nutne. Pojdte hned.“
Nato se otocil a byl pryc. Ostatni se po sobe podivali a jeden po druhem mizeli v tunelu.
Hrobarina, jak to nazval Chemik, skoncila az pozde odpoledne. Pracovali polonazi, aby si nepospinili kombinezy, a vynaseli obrovskou masu, v cem se dalo — v kbelicich, na plechovych nositkach; rozctvrcene pozustatky zakopali dve ste kroku od rakety, na vrcholu pahorku, a pres Koordinatorovo varovani, aby setrili vodou, spotrebovali na umyti pet kbeliku. Dokud se krev velkeho tvora nesrazila, podobala se lidske krvi. Ale rychle menila barvu v oranzovou. Usychala v nazloutly drolivy prasek.
K smrti unavena posadka si posedala v nizkem.slunci pod raketu. Na jidlo nemel nikdo ani pomysleni; vsichni jen dychtive pili kavu a vodu. Jednoho po druhem premahala drimota. prestoze meli prave promyslit prvou etapu opravnych praci. Kdyz procitli, byla uz noc. Zase museli chodit do skladiste pro jidlo, otvirat plechovky konserv, ohrivat je a po jidle umyvat nadobi; o pulnoci se necekane; rozhodli, protoze vsichni byli vyspali, ze si nepujdou lehnout, ale ze hned zahaji pocatecni prace.
Srdce jim busila rychleji, kdyz odhazovali plastikove a kovove harampadi z prikrovu pomocneho reaktoru. Pracovali rucnimi pakami a kladkami, cele hodiny promarnili prohrabavanim ocelovych trosek pri hledani kazde nahradni soucastky, kazde malickosti, olovnice nebo klice; nakonec dokazali, ze cely postranni generator byl prohlednut, zadrene lozisko bylo vymeneno, a lopatky nejmensiho z kompresoru — byly uz zase v pouzitelnem stavu. Inzenyr to ostatne provedl zpusobem stejne prostym jako primitivnim, protoze rezervnich lopatek bylo malo, odrizl proste kazdou druhou lopatku — rotor musel pochopitelne pracovat mene vykonne, ale bud jak bud, byl schopny provozu. V pet hodin rano Koordinator oznamil, ze jsou prace u konce — tak nebo tak, rekl, budeme muset podniknout jeste jednu vypravu, i kdyby jen pro doplneni vody, duvodu se ostatne najde vic a nemuzeme si zavest obraceny rytmus spanku a bdeni. Zdrimneme si do svitani a pak se znovu pustime do prace.
Zbytek noci uplynul klidne. Rano nikdo nejevil chut, aby vysel nahoru, vsichni byli ochotni pracovat dal, a to ihned. Inzenyr uz vyrobil jakysi prvni komplet nastroju a nebylo nutne behat pro kazdou hloupost po vsech moznych kajutach. Napred zkontrolovali rozvodnu, hemzici se zkraty, a museli ji vlastne smontovat znovu. Vraky nahrazovali soucastmi bez litosti vysroubovanymi z ostatnich nefungujicich agregatu, pak se zase dali do vlastniho spousteni dynama. Provadeni planu navrzeneho Inzenyrem bylo trochu riskantni. Dynamo roztaceli kompresorem, ktery zmenili v turbinu pohanenou kyslikem z bomb. Za normalnich podminek uvadela nouzovy turbogenerator do chodu prehrata vodni para z reaktoru — reaktor totiz, jakozto srdce rakety, plati za nejodolnejsi ze vsech mechanismu — ale ted, pri naprostem zpustoseni elektricke site, nemohli na to ani pomyslit. Museli tedy sahnout na zeleznou zasobu kysliku, drahocenny plyn prichazel nazmar jenom zdanlive, pocitali totiz, ze budou moci znovu naplnit vyprazdnene bomby atmosferickym kyslikem, jakmile se cela strojovna roztoci. Jine vychodisko nebylo — spusteni atomoveho reaktoru bez elektriny bylo vyslovene silenstvi. Kdyby kyslikovy projekt selhal, byl sice Inzenyr, aniz se o tom nekomu zminil, odhodlan i k tomuto blaznovskemu kroku. Nebylo totiz znamo, zda se stlaceny kyslik nevycerpa rychleji, nez se podari spustit reaktor. Doktor stal v male sachte pod podlahou horniho patra strojovny a zvysenym hlasem hlasil cisla klesajiciho tlaku na kyslikovych manometrech. Pet ostatnich muzu pracovalo nahore. Tocili se jako camrdy. Fyzik stal u provizorni rozvodne desky reaktoru — smontovane tak, ze by pri pohledu na ni vstavaly hruzou vlasy na hlave kazdemu pozemskemu specialistovi. Inzenyr s hlavou visici dolu pod telesem generatoru, cerny od oleje jako negr, upevnoval stykace prstencu — Koordinator stal vedle Kybernetika, oba se divali na doposud slepy kotouc pocitace neutronu a Chemik mezi nimi pobihal jako kluk, ktereho si posilaji pro naradi.
Kyslik sycel, kompresor ve funkci plynove turbiny zlostne brucel, trochu rincel a smykal sebou — protoze Inzenyr s nim nakladal barbarsky, rotor nebyl presne vycentrovany — otacky generatoru rostly, jeho vyti stoupalo na vyssi a vyssi ton, lampy visici na konci ledabyle roztazenych kabelu u stropu vydavaly uz bile intenzivni
