spankem zjistoval, jak zarovky sviti, a upokojen usinal. Rano vstali plni novych sil. Prvni byl uveden do chodu nejprostsi poloautomat na cisteni, ktery kazdych nekolik minut uvazl, pohrben bezmocne v hromadach trosek, ktere vsecko zatarasovaly. Kybernetik, ktery chodil za nim s nastroji, tahal ho jako jezevcika z lisci nory, sam odstranoval harampadi, ktere bylo prilis velke pro celisti jeho chytaku, a znovu ho spoustel. Poloautomat se rychle odsoural, zaryte se zakousl do dalsi hromady trosek a vsecko se opakovalo od zacatku. Po snidani Doktor vyzkousel svuj holici strojek, coz melo za nasledek, ze se pred svymi druhy objevil, jako by mel nasazenu hnedou masku — celo, kuzi kolem oci a horni cast tvare mel sezehnutou sluncem, dolni polovinu obliceje uplne bilou. Vsichni nasledovali jeho prikladu a vsichni se sotva mohli poznat v tech kostlivcich s vystupujicimi bradami.
„Musime se lip krmit,“ dospel k zaveru Chemik, prohlizejici si s hruzou v zrcatku svuj vlastni obraz.
Co bys rekl cerstve zverine?“ navrhl Kybernetik.
Chemik se otrasl,
„Dekuju, nechci. Ani mi o tom nemluv. Teprve ted jsem si na to vzpomnel. Zdalo se mi o te… o tom…“
„O tom zvireti?“
„Cert vi, je-li to zvire.“
„Tak co?“
„Ktere zvire by dokazalo spustit generator?“
Vsichni naslouchali tomu rozhovoru.
„Bylo dokazano, ze vsechny bytosti na vyssim vyvojovem. stupni si opatruji takovy nebo makovy odev,“ rekl Inzenyr, „ale tady to dvojcakove stvoreni bylo nahate.“
„Jak jsi to rekl? Nahate?“ vmisil se do reci Doktor.
„A co je?“
„O krave, ani o opici bys nerekl, ze je nahata.“
„Protoze maji srst.“
„Hroch nebo krokodyl srst nemaji a: taky bys o nich nerekl, ze jsou nazi.“
„No prave.“
Na chvilku se odmlceli.
„Uz bude deset,“ promluvil Koordinator. „Jsme.odpocati, myslim, ze udelame vypad jinym smerem nez posledne. Inzenyr mel pripravit elektrojektory — jak je to s nimi?“
„Mame pet kusu, vsecky nabite.“
„Dobra. Sli jsme na sever, tak dnes pujdeme na vychod. Ozbrojeni, ale budeme se pochopitelne snazit, abychom zbrani nepouzili. Zvlaste, kdybychom potkali ty — ty dvojcaky, jak je pojmenoval Inzenyr.“
„Dvojcak? Dvojcak?“ opakoval Doktor nekolikrat nespokojene, jako kdyby zkoumal to oznaceni, „Nemyslim, ze je to nejak zvlast stastne, a jiste proto se to ujme. Tak nejak uz to chodi…“
„Jdeme ihned?“ zeptal se Fyzik.
„Rekl bych, ze ano, zajistime jenom vchod, abychom
predesli novym prekvapenim.“
„A nemohli bychom vzit Drandak?“ zeptal se Kybernetik.
„No… radeji ne. Potreboval bych nejmin pet hodin, abych jej spustil,“ rekl Inzenyr. „Leda ze bychom odlozili vypravu na zitrek…?“
Ale nikomu se nechtelo vypad odkladat, a tak vyrazili kolem jedenacte, protoze jim jeste trochu casu zabrala priprava vystroje. Jako kdyby se domluvili, prestoze to nikdo nenavrhoval, sli ve dvojicich, v nevelkych rozestupech, a jediny muz beze zbrane, Doktor, byl v prostredni dvojici. Jestli teren opravdu skytal priznivejsi podminky pro pesi turu, nebo jestli si vykracovali razneji, pravda je, ze driv, nez uplynula hodina, ztratili raketu z oci. Krajina se pozvolna menila. Vic a vic pribyvalo stihlych, sedych „kalichu“, kterym se vyhybali, v dalce se objevily pahorky, od severu temer hole, kopulovite, spadajici dosti prikrymi strzemi a srazy do roviny, pokryte primo ve smeru jejich pochodu skvrnami vegetace; temnejsimi, nez byla puda. Pod nohama sustily suche mechy, sedave, jakoby posypane popelem, byla to vsak jejich prirozena barva, jejich mlade vyhonky se skladaly z belave zilkovanych trubicek, z nichz rasily malinke perlickovite puchyrky.
„Vite, co mi tady nejvic chybi,“ rekl jednou Fyzik. „Trava. Prachobycejna trava. Jakteziv bych byl nerekl, ze je tak…“ hledal chvili vyraz, „…tak potrebna…“
Slunce palilo. Kdyz se blizili k pahorkum, zaslechli rovnomerny, vzdaleny sumot.
„To je divne. Vitr neni a tam to sumi, „poznamenal Chemik, ktery sel v prvni dvojici.
„Nese se to odtamtud,“ ukazal rukou Koordinator, ktery sel za nimi.,Zrejme tam vys je vitr. „Podivejte se, to jsou prece uplne pozemske stromy!“
„Maji jinou barvu a lesknou se tak…“
„Ne, jsou dvoubarevne,“ vpadl Doktor, ktery mel dobry zrak. „Jsou dvoubarevne, stridave jednou jsou vic do fialova, potom modre s nazloutlym odstinem.“
Rovina zustavala za nimi. Naslepo vesli do siroce otevreneho usti uvozu s hlinitymi, sesouvajicimi se stenami, ve stinu porostlymi jemnym oparem, ktery se zblizka ukazal jako odruda mechu nebo pavuciny — nazory se ruznily; tyto rostliny ponekud pripominaly volne chomace nitek sklenene vaty, lehce prichycene ke svahum. Zvedli hlavu, protoze prave prochazeli kolem prvni skupinky stromu, ktere rostly pri okraji srazu, o nekolik metru vys.
„Ale to prece nejsou zadne stromy!“ zvolal zklamane Kybernetik, ktery uzaviral pruvod.
Tak zvane „stromy“ mely tluste, silne se lesknouci, jakoby olejem namastene kmeny a mnohovrstevnate koruny, ktere rytmicky pulsovaly. Hned ztemnely a pak se nalevaly, hned zase bledly a pak propoustely slunecni svetlo tisicem prusvitu. Tyto zmeny doprovazel ospale se opakujici zvuk, jako kdyby nekdo opakoval septem, se rty pritisknutymi na pruzny material: „sss — hhaa — ffs… hhaa“.
Kdyz se dobre podivali na nejblizsi strom, zpozorovali mechyre, vyrustajici z jeho zkrivenych vetvicek, dlouhe asi jako banany, nalite hroznovitymi zaoblinami, ktere se jednou nadymaly a pak temnely, jednou splaskaly a pritom ztracely barvu a svetlaly.
„Ten strom dycha,“ zamumlal Inzenyr prekvapene. Zaposlouchaval se do neustavajiciho zvuku, ktery plynul shora a vyplnoval cele udolicko.
„Ale vsimnete. si, ze kazdy v jinem rytmu,“ zvolal Doktor, jako by z toho mel radost. „Cim je ktery z nich mensi, tim rychleji dycha! To jsou…. to jsou» plicniky stromovite«!“
„Dal! Jdeme dal!“ svolaval je Koordinator, ktery poodesel o nekolik desitek kroku od skupinky stojicich.
Pospisili za nim. Uvoz, z pocatku pomerne siroky, se zuzoval, jeho dno stoupalo vzhuru dosti povlovne, az je konecne vyvedlo na kopulovity pahorek mezi dvema nize polozenymi skupinami stromu.
„Kdyz zavres oci, budes mit dojem, ze stojis u brehu more, zkus to!“ rekl Fyzik Inzenyrovi.
„Ja ty oci radsi zavirat nebudu,“ zabroukal Inzenyr: Blizili se k nejvyssimu bodu navrsi, odbocujice ponekud od smeru pochodu. Pred nimi lezela krajina zvlnena, ruznobarevna, s rozkouskovanymi hajky dychajicich stromu, jejichz barva se menila z olivove do rude, se svahy hlinitych pahorku svetlymi jako med a s pruhy zeme pokrytymi mechem, stribritym proti slunci a sede zelenkavym ve stinu. Cele toto prostranstvi protinaly vsemi moznymi smery uzke, tenke cary. Bezely po dne udoli, vyhybaly se prstovite predsunutym svahum pahorku, jedny rezave, druhe skoro bile, jako pesinky vysypane piskem, dalsi opet skoro cerne, jako cmouhy uhelneho mouru.
„Cesty!“ vykrikl Inzenyr, ale sam se ihned opravil.“ Ne, na cesty je to moc uzke. Co to asi je?“
„Za tim pavoukovitym lesikem jsme objevili neco podobneho — ten travnicek,“ rekl Chemik. Zvedl k ocim triedr.
„Ne, ty byly jine,“ zacal Kybernetik.
„Podivejte se! Podivejte se!“ vsichni sebou, trhli, kdyz Doktor vykrikl.
Nad zlutou carou, ktera sestupovala z sirokeho sedla mezi dvema pahorky, ve vzdalenosti nekolika set metru, pohybovalo se neco prusvitneho. Onen utvar blede zaril v slunci, jako polopruhledne, rychle se otacejici kolo s loukotemi. Kdyz se na okamzik octl proti nebi, temer zmizel ocim, a teprve niz, na upati hliniteho srazu, zableskl se jasneji, jako virici kotouc, sinul se velkou rychlosti po rovince, vyhnul se skupine dychajicich stromu a v kontrastu s jejich temnou skupinou se zaleskl a zmizel v usti vzdaleneho uvalu.
Doktor obratil ke svym druhum tvar s horicima ocima, lehce zbledlou.
„Zajimave, co?“ rekl. Vycenil zuby, jako by se usmival, ale v jeho ocich veselost nebyla.
„K certu, zapomnel jsem triedr, ukaz svuj,“ obratil se Inzenyr na Kybernetika. „Divadelni kukatko,“ zabroukl opovrzlive a vratil mu dalekohled.
Kybernetik uchopil do rukou sklovitou pazbu elektrojektoru a jako by potezkaval jeho vahu.
