„Myslim, ze jsme pomerne spatne… vyzbrojeni,“ zabroukl vahave.
„Proc hned myslis na boj!?“ napadl ho Chemik.
Nejakou dobu mlceli rozhlizejice se po krajine.
„Jdeme dal,“ rekl Kybernetik nejiste.
„Samozrejme,“ pritakal Koordinator. „Podivejte, druhy! Vidite!“
Druhy virici zablesk, pohybujici se daleko rychleji nez prvni, se hnal po esovite care mezi pahorky, nekolikrat se zdalo, ze se vznasi docela nizko nad zemi, ale kdyz okamzik letel primo na ne, uplne ho ztratili z oci, teprve kdyz zahnul, opet se objevil jako rozmazany, svetlo mlhave odrazejici kotouc bleskove rychle rotace.
„Jakysi dopravni prostredek nebo co?“ zabroukl Fyzik. Aniz odvratil oci od zablesku, ktery se zmensoval tak, ze se ztracel ve vlnicich se hajich, dotkl se Inzenyrova ramene.
„Skoncil jsem studia na pozemske polytechnice,“ namitl Inzenyr, jakoby z neznameho duvodu najednou popuzeny.
„At tak, nebo tak…“ dodal vahave, „je tam uvnitr cosi vybouleneho. Jako hridel vrtule.
„Ano, vprostredku se neco velice silne leskne,“ prisvedcil Koordinator. „Jak je to asi velike, co myslis?“
„Jsou-li stromy tam dole stejne vysoke jako v uvoze… pak nejmin deset metru.“
„V prumeru? Taky bych rekl. Nejmin deset.“
„Oba zmizely tam,“ ukazal Doktor na posledni, dalsi rozhled uzavirajici, nejvyssi caru vrsku. „Toz tam pujdeme i my, nemam pravdu?“
Zacal sestupovat po svahu, machaje prazdnyma rukama. Pospichali za nim.
„Musime se pripravit na prvni kontakt,“ rekl Kybernetik. Hned se hryzl do rtu, hned si je olizoval.
„To, co se stane, nedovedeme predpovedet. Klid, rozvaha, sebeovladani…“ to jsou jedine smernice, jake jsme schopni dat,“ rekl Koordinator. „Ale bylo by asi lepsi, kdybychom zmenili utvar. Jeden rozvedcik dopredu a jeden na konec. A trochu vic se rozptylime.“
„Mame vystoupit otevrene? Snad by bylo lepsi, kdybychom se pokusili napred co nejvic uvidet — nepozorovani,“ rekl Fyzik rychle…
„No… zvlast schovavat bychom se nemeli, vypada to vzdycky podezrele. Ale samozrejme, cim vic uvidime, tim prospesnejsi nam to muze byt…“
Uvazujice o otazkach taktiky, sestoupili dolu a po nekolika stech krocich dospeli k prvni zahadne care.
Trochu to pripominalo stopu jedineho, stareho pozemskeho pluhu — puda byla melce zorana, jakoby rozmelnena a odhozena na obe strany brazdy, nikoliv sirsi nez dve dlane. Mechem porostle, propadle pruhy, na ktere narazili pri sve prve vyprave, mely podobne rozmery, ale jeden dosti podstatny rozdil tady byl: tam bylo okoli brazdy hole, a ona.sama — zarostla mechem, a tady — opacne. Pres jednolity prikrov belavych porostu vedl pas rozrusene, obnazene pudy.
„Zvlastni,“ zabroukl Inzenyr, kdyz vstal z kleku. Hlinou uspinene prsty si otiral o kombinezu.
„Vite co?“ rekl Doktor, „myslim, ze ty — na severu — musi byt velice stare — uz delsi dobu neuzivane, a proto je zarusta ten zdejsi rajsky mech…“
„To je mozne,“ prohodil Fyzik, ale co je to? Kolo jiste ne — stopa kola byla by docela jina.“
„A treba je to prece jen nejaky zemedelsky stroj?“ napovedel Kybernetik.
„Ze by obdelavali pudu v pruzich sirokych deset centimetru?“
Prekrocili brazdu a sli dal rovnou k tem dalsim. Kraceli, zrovna pri kraji hajku, ktery svym dutym sumenim ztezoval dokonce rozhovor, kdyz uslyseli, jak se zezadu blizi pronikavy, tisnivy svist. Bezdecne uskocili za stromy. Z ukrytu spatrili vysoko nad loukou se nesouci, svisly, zarivy vetrnik, ktery se hnal po rovine rychlosti bleskoveho vlaku. Jeho okraje byly temnejsi a prostredek ostre svitil hned fialovou, hned oranzovou barvou. Prumer onoho stredu, vybouleneho cockovite stranou, odhadli na dva az tri metry.
Sotva je trpytne vozidlo predjelo a zmizelo, pokracovali v ceste danym: smerem. Hajek skoncil a sli ted, protoze nemeli na vybranou, otevrenym terenem s pocitem znacne nejistoty a ustavicne se ohlizeli zpet. Retez pahorku spojenych melkymi sedly byl uz docela blizko, kdyz opet uslyseli tahly svist a pro naprosty nedostatek ukrytu padli na zem. Asi dve ste metru od nich proletl virici disk, tentokrat s ustredni zaoblinou barvy nebesky modre.
„Ten byl vysoky takovych dvacet metru,“ vzrusene zasykl Inzenyr. Vstali ze zeme. Mezi nimi a pahorky se prostiralo udoli uprostred vykrojene, rozpulene pruhem podivne barvy. Kdyz uz byli docela blizko, spatrili potucek se svetlym, piscitym dnem, ktere prosvitalo pres vodu. Oba jeho brehy hyrily barvami; vodni proud byl po obou stranach lemovan modrozelenym pruhem, zvenci se tahl pas blede ruzovy a jeste dal se jako stribro leskly pruzne rostliny, z nichz huste trcely nacepyrene palice, velke jako lidska hlava — nad kazdou se. zvedal triplatkovy kalich obrovskeho kvetu, bileho jako snih. Zahledeni na tu nezvyklou duhu, zvolnili krok — kdyz se blizili k nacepyrenym;palicim, zachvely se najednou nejblizsi bile „kvety“ a zvolna vzletly do vzduchu. Vznasely se chvilku nad jejich hlavami jako trepotajici se hejno, vydavaly pritom slabounky cinkot a pak vystoupily vzhuru, zatrpytily se v slunci oslnujici belosti roztocenych „kalichu“ a odletly, aby se snesly na houstinu svetlych hlavic na druhe strane potoka. Tam, kde k nemu sestupovala brazda, spojoval brehy jakysi mustek, oblouk ze sklovite latky, v pravidelnych vzdalenostech provrtane kulatymi otvory. Inzenyr zkusil naslapnutim nosnost mustku a pomalu presel na druhy breh — a sotva se tam octl, opet mu od nohou vytryskla mracna bilych „kvetu“ a neklidne, jako hejno vyplasenych holubu, nad nim krouzila.
Zdrzeli se u potoka, aby nabrali vody do polni lahve — nebylo ji samozrejme mozno pit a nemohli na miste provest analyzu, potrebovali pouze vzorek pro pozdejsi rozbor.
Doktor utrhl jednu z malych rostlinek, ktere tvorily ruzovy pruh — a zastrcil si ji do knoflikove dirky jako kvet.
Cely stvol byl porostly prusvitnymi kulickami telove barvy, jejichz vuni charakterizoval Doktor jako rozkosnou. Prestoze to nikdo nerikal, bylo jim nejak lito, ze se maji rozloucit s timto tak hezkym misteckem.
Svazujici se uboci, po nemz stoupali, bylo porostle mechy, ktere sustily pod nohama.
„Tamhle neco je, na vrcholku!“ ukazal vtom Koordinator. Proti nebi se tam v jednom miste pohyboval neurcity tvar — do oci bodaly kazdou chvili oslnujici zablesky. Nekolik set kroku od vrcholu poznali v onom predmetu jakousi nizkou kopulku, ktera se otacela na ose. Mela na stranach zrcadlove sektory, ktere k nim vrhaly hned paprsky slunce, hned odrazy vyseku krajiny.
Kdyz sledovali ocima caru hrebenu, pozorovali druhy podobny utvar, ci spise vytusili jeho pritomnost podle rytmickych zablesku a zatrpytu. Sviticich bodu objevovali cim, dal vic — vyskytovaly se pravidelne na vrcholcich kopcu, az po okraj obzoru.
Z prusmycku pod vrcholem pahorku mohli konecne pohlednout do prostoru dosud neviditelneho.
Mirny svah prechazel ve zvlnena pole, pres ktera vedly dlouhe rady hrotitych stozaru. Nejvzdalenejsi se ztracely na upati modre konstrukce, sotva prorazejici masivem. vzduchu. Nad blizsimi se atmosfera docela viditelne tetelila v kolmych sloupech, jako silne zahraty vzduch. Mezi radami stozaru se vinuly desitky brazd, sbihaly se do svazku, rozvetvovaly se, krizovaly se a vsecky bezely jednim smerem — k vychodni hranici obzoru. Tam, jako bleda rozmazana mozaika nepravidelnych zlomu, vyvysenin a stribritych jehlic, rysoval se shluk budov, slity vlIvem znacne vzdalenosti v mihotavou modravou masu. Nebeska ban byla na one strane ponekud temnejsi a v nekterych mistech k ni stoupaly pruhy mlecnych par a hribovite se rozkladaly v tenkou vrstvu — ani mracna, ani mlhy — v niz, napjal-li clovek do krajnosti zrak, objevovaly se a mizely cerne tecky.
„Mesto…“ zaseptal Inzenyr.
„Videl jsem je — tenkrat…“ rekl Koordinator stejne tise.
Nastoupili cestu dolu.
Prvni rada sloupu pretala jejich cestu na konci svahu. Vystupovaly z pudy kuzelovitym soklem, na povrchu cernym jako dehet. Asi tak tri metry nad zemi sokl koncil, dal pokracoval polopruhledny sloup, s ustrednim kovove pableskujicim hridelem, vzduch nahore se silne chvel a bylo slyset rovnomerny duty sykot.
„To je nejaka vrtule,“rekl Fyzik polotazave.
Napred opatrne, potom cim dal odvazneji, zacali ohmatavat kuzelovity podstavec stozaru. Nepocitili ani sebemensi zachvev.
„Ne, tady nic nerotuje,“ rekl Inzenyr, „neni citit tah vzduchu. Je to jakysi emitor, nebo co…“
Pohybovali se dal v terenu melce, lehce zvlnenem. Mesto uz davno ztratili z oci, ale zabloudit nemohli — nejen dlouha alej sloupu, ale i cetne brazdy v polich ukazovaly smer. Cas od casu preletal jednim nebo druhym smerem zarive virici kotouc, ale pokazde v tak velke vzdalenosti, ze se ani nepokouseli kryt…
Pred nimi, jako temna, olivove zluta skvrna, objevil se hajek. Napred se mu chteli vyhnout, jak to udelala
