rada stozaru, protoze vsak tahl daleko na obe strany a oklika kolem neho by prilis prodlouzila cestu, rozhodli se, ze projdou napric stinnym podrostem.
Obklopily je dychajici stromy. Uschle, mechyrovite listy, jejichz povrch pri kazdem kroku neprijemne vrzal pod podrazkami, pokryvaly zemi porostlou trubickovitymi rostlinkami a belavym mechem. Tu a tam mezi hrubymi koreny vystrkovaly hlavicky blede masite kvety, s ostny trcicimi zevnitr jako sidla. Po tluste kure kmenu stekaly kapicky aromaticke pryskyrice. Inzenyr, ktery kracel v cele, najednou zpomalil a rekl s nevoli:
„Hrom do toho, zrovna tudy jsme chodit nemuseli…“
Mezi stromy se najednou otviral hluboky vymol, srazne svahy byly porostle festony dlouhych, hadovitych slahounu. Zasli prilis daleko, nez aby se ted vraceli. Sjeli tedy po svahu, postlanem pruznymi lianami az na dno, kde zurcela teninka nitka vody. Protilehly svah byl prilis srazny, sli tedy po dne vymolu a rozhlizeli se po miste, kde by se dalo vystoupit nahoru. Usli tak asi sto kroku. Prohluben se rozsirovala, jeji brehy se snizovaly, trochu se rozsvetlilo.
„Co je to?“ rekl najednou Inzenyr a umlkl. Zavan vzduchu prinesl mdlou, nasladlou vuni. Zarazili se. Hned je zasypal prival slunecnich skvrn, hned sero zhoustlo, nad hlavami v dutych vlnach sumela dychajici klenba stromu.
„Tamhle neco je,“ zaseptal Inzenyr.
Uz mohli vystoupit na druhy breh vymolu, zplosteny a nizky, ale lehce skloneni kupredu, drzice se blizko sebe, pokracovali v ceste dale ke stene porostu, pres ktery obcas, kdyz v nem vanek otviral drobne skuliny, prosvitala jakasi podlouhla, bleda hmota. Puda zacinala byt mokrinata, cvachtala pod nohama. Nevenovali tomu pozornost. Kdyz rozhrnuli stvoly, porostle hroznovitymi vyrustky, objevila se sluncem zalita loucka, stromy ustupovaly a sbihaly se znovu v pozadi, rozdeleny pouze uzkou ulickou, z niz na paloucek vybihala osamela brazda. Koncila u obdelneho prikopu, obklopeneho vyhazenou hlinou — jako vryti do zeme stali v houstinach na jejim brehu: mirne se kolebajici stvoly se sustivym zvukem otiraly o jejich kombinezy, lenive, jakoby s nevoli se dotykaly hroznovitymi vyrustky jejich nohou. Stali a divali se.
Nad okraje prikopu navrseny voskovy val zdal se jim v prvnim okamziku jednolitou zdurelou masou. Straslivy puch sotva dovolil dychat. Zrak, jak je poznaval, s namahou odlisoval od sebe jednotlive postavy. Nektere lezely hrby dolu, jine na boku, z pochev v prsnich svalech vycnivala stihla, bleda telicka, s tvarickami odvracenymi, vklinenymi mezi ostatni. Velke trupy, namackane, rozdrcene, promisene s hubenymi rucickami, s uzlikovitymi prstiky — plno jich viselo bezmocne dolu podel oteklych boku — byly pokryty zlutymi skvrnami.
Stisk, jakym Doktorova ruka drtila ramena muzu, kteri stali pred nim, byl tak silny, ze by byli vykrikli, kdyby jej vubec byli citili.
Udelali nekolik pomalych kroku vpred.
Dotykajice se tesne rameny, priblizovali se vic a vic, s ocima vbodnutyma do toho, co vyplnovalo jamu. Byla obrovska.
Velke kapky vodnate brecky, trpytici se v slunecnich skvrnach, stekaly po voskovych hrbetech, po bocich, hromadily se ve vpadlych tvarich bez oci, zdalo se jim; ze slysi zvuk, s jakym kapky rytmicky spadaji dolu.
Vzdaleny, blizici se svist napjal jejich svaly. V okamziku se vrhli k houstinam, klesli na zem, ruce samy uchopily pazby elektrojektoru. Stvoly se jeste pred nimi chvely, kdyz svisly kruh slabe zasvitil mezi protilehlymi stromy a vklouzl na paloucek.
Nekolik desitek kroku pred jamou zpomalil, ale jeho svistot jeste vic zesilil, vzduch bicovany zavratnou rychlosti bublal, kotouc obehl jamu, priblizil se k ni, najedou hlina vytryskla do vzduchu, nacervenaly oblak zakryl temer do poloviny zarici kotouc, krupobiti hrudek se sypalo na porosty, na ne, pritistene k zemi, bylo slyset tupy, hnusny zvuk, jako by giganticka ostruha rvala hromadu mokreho platna, virici kotouc uz byl na druhem konci paloucku, opet se blizil, na okamzik utkvel na miste, jeho chvejiva kolmice mirne kolisala, hned napravo, hned nalevo, jako kdyby byla zamerovana, najednou zrychlila a druha strana jamy byla zasypana oblakem hliny, vyhazovane s ohlusivym vytim. Kotouc rincel, mihotal na jednom miste, vypadal, jako by se nadouval, zpozorovali zrcadlove leskle kopulky po obou jeho stranach, odrazely se v nich zmensene stromy i kere, uvnitr se neco pohybovalo, medvedovity stin, ostre vibrujici zvuk najednou zeslabl a kotouc se vydal na zpatecni cestu po teze brazde, po ktere sem priletel.
Na paloucku se ted zvedal obly nasep cerstve hliny, vroubeny na okrajich temer metr hlubokym prikopem.
Doktor se prvni podival do oci ostatnich. Zvedli se pomalu, mechanicky setrasli ze svych kombinez cary rostlin a pavucinovite nitky. Pak, jako kdyby se smluvili, nastoupili zpatecni cestu stejnou cestou, kterou sem prisli. Nechali uz daleko za sebou vymol, stromy, i rady stozaru a blizili se k polovine svahu, nad nimz se trpytila zrcadlova kopulka, kdyz Inzenyr rekl:
„A treba jsou to prece jenom zvirata?“
„A cim jsme my?“ stejnym tonem, jako ozvena rekl Doktor.
„Ne, ja myslim…“
„Videli jste, kdo sedel v tom rotujicim kole?“
„Vubec jsem nevidel, ze by tam nekdo byl,“ rekl Fyzik.
„Byl. To se vi. To uprostred je jakasi gondola. Povrch je lesteny, ale propousti trochu svetla. Videls?“ obratil se Koordinator na Doktora.
„Videl. Ale nemam jistotu, co to znamena…“
„Znamena to, ze je ti milejsi nemit jistotu?“
„Ano.“
Stoupali dal. Mlcky prekrocili hreben nejvyssich pahorku, uz na druhe strane, nad potuckem, pri pohledu na svetelne kotouce naletavajici od nejblizsiho hajku, zalehli.
„Kombinezy maji dobrou barvu,“ rekl Chemik, kdyz vstali a vyrazili dal.
„A presto je zvlastni, ze nas jeste nezpozorovali,“ rekl Inzenyr. Koordinator, ktery doposud mlcel, se najednou zarazil.
„Spodni vedeni AR je neposkozene, pravda, Jindrichu?“
„Ano, je cele, proc se ptas?“
„Reaktor ma rezervu. Mohli bychom vypustit trochu roztoku…“
„Az dvacet litru!“ rekl Inzenyr a jeho tvar se rozzarila zlym usmevem.
„Nechapu…“ vmisil se Doktor.
„Oni chteji vypustit roztok obohaceneho uranu, aby nabili radiomet, „vysvetlil mu Fyzik.
„Uran!?“
Doktor zbledl.
„Snad nemyslite…“
„Vubec nemyslime,“ namitl Koordinator. „Od okamziku, kdy jsem to uvidel, prestal jsem vubec myslit. Myslit budeme potom. Ted…“
„Pozor!“ vykrikl chemik.
Vsichni zalehli.
Zarivy kotouc je minul, uz se zmensoval, kdyz najednou zpomalil, a velkym obloukem se zase zacal priblizovat. U zeme se zvedlo pet hlavni, malinkych jako detske pistolky, ve srovnani s obrovskym utvarem, ktery svym trpytem zaclonil polovinu nebe. Vtom zastavil, rinceni zesililo, pak zeslablo, cosi se otacelo stale pomaleji, jejich ocim se poznenahlu objevoval obrovsky mnohouhelnik, dirkovana konstrukce, ktera se pozvolna prechylovala na stranu, jako kdyby se mela zritit, ale podeprela ji dve vysunuvsi se sikma ramena. Ze stredni gondoly, ktera ztratila svuj zrcadlovy lesk, vylezlo neco nevelkeho, chlupateho, tmaveho, co delalo bleskurychle pohyby koncetinami, spojenymi pokrcenou blanou, a sjelo po sikme, dirkovane liste; pak seskocilo dolu a primacknuto plose k zemi, plazilo se primo k lidem.
Skoro soucasne se otevrela cela gondola na vsecky strany najednou, jako vodorovny kalich kvetu, a velky, leskly trup sklouzl dolu po necem, co bylo napred ovalne a tluste; ale v mziku se ztencilo a zmizelo.
Tu se veliky tvor, ktery opustil gondolu, pomalu vztycil v cele sve vysce. Poznali ho, prestoze se podivne zmenil — byl zahalen latkou trpytici se jako stribro, ktera. ho ovijela spiralovitymi zahyby odzdola nahoru, kde se v cerne lemovanem vystrihu objevila mala plocha tvar.
Chlupate zvire, ktere ze stojiciho kotouce vyskocilo prvni, se k nim plazilo mrstne a rychle, aniz se zvedlo od zeme. Teprve ted si vsimli, ze za sebou tahlo neco, co vypadalo jako neobycejne velky, lopatovite rozplacly chvost.
