nichz lezeli, staly skoro uplne pruhlednymi a z vyse dvou pater uvideli rovinu, jako kdyby nad ni leteli v balone. Kolem dokola to rincelo, Koordinator se horecne dorozumival s Inzenyrem, a oba museli zaujmout neprirozenou, velmi vycerpavajici polohu pri ploutvovitem zvyseni na pridi gondoly, aby ridili jeji pohyby. Kazdych nekolik minut jeden vystridal druheho, delo se to za nejvetsiho stisneni, Fyzik a Kybernetik si pak museli temer lehnout na ty, co lezeli na same podlaze.
„Jak to funguje?“ zeptal se Chemik Inzenyra; ktery strcil obe ruce do hlubokych otvoru ploutvoviteho zaobleni, a udrzoval vozidlo na rovince. Pohybovali se rychle, klouzajice v brazde vyorane v polich. Z gondoly nebylo vubec videt virivy pohyb — clovek by se mohl domnivat, ze leti ve vzduchu.
„Nemam potuchy,“ zabedoval Inzenyr, „dostavam krece, ted zas ty!“ uhnul, jak mohl, stranou a udelal misto Koordina torovi.
Obrovsky kotouc, hucici kolem nich, se zakymacel, vyskocil z brazdy, prudce pribrzdil a opisoval ostrou zatacku. Koordinator nasilim cpal ruce do otvoru ridiciho ustroji, za chvili dostal giganticky vetrnik zase ze zatacky a podarilo se mu vskocit do brazdy. Rozjeli se rychleji.
„Proc to jede tak pomalu, kdyz to neni v brazde? „zeptal se Chemik. Aby udrzel rovnovahu, opiral se o lnzenyrova zada; mezi jeho rozkrocenyma nohama lezel Doktor.
„Rikam ti, ze nemam ani potuchy!“ vyhrkl Inzenyr. Masiroval si predlokti, na nemz se cervenaly krvave otlaky na mistech, kde do stroje nasilim vtlacil zapesti. „Rovnovahu to udrzuje na principu gyroskopu. O ostatnim nevim nic.“
Byli uz za druhym retezem pahorku. Teren pri pohledu shora jim pripadal prehledny — ostatne poznali ho uz castecne na sve pesi ture. Nad jejich hlavami i pod nimi svistel sotva viditelny kotouc, brazda najednou zmenila smer, museli ji opustit, jestlize se meli vratit k rakete. Rychlost okamzite klesla, nedelali ani dvacet kilometru za hodinu.
„Ono je to vlastne mimo brazdu bezmocne. Na to nesmime zapominat,“ zvolal Inzenyr, prekrikuje svistot a rinkot.
„Vystridat! Vystridat!“ volal Koordinator.
Manevr tentokrat probehl dosti hladce. Stoupali na srazny svah, velice pomalu, ne o mnoho rychleji nez dobry pesak. Inzenyr vyhledl v dalce uvoz, ktery vedl k rovine. Zrovna vjizdeli pod stromy, presahujici nad hlinitou strz, kdyz dostal krec.
„Vem si to!“ vykrikl ostre.
Vyskubl ruce z otvoru. Koordinator se vrhl temer naslepo, aby ho vystridal, obrovsky kotouc se naklonil a nebezpecne se priblizil k rysave strzi. Najednou neco za.skripalo a ohlusive tresklo. Svistici kolo zasahlo svym okrajem korunu stromu, ve vzduchu se zatocily zprerazene vetve, gondola prudce poskocila a s pekelnym rachotem padla: na bok: Strom, vyrvany i s koreny, ometl korunou oblohu, posledni pohybujici se rameno jej strhlo dolu, tisice mechyrovitych listu se sykotem explodovalo, nad polamanou konstrukci zaborenou pahyly do srazu se zvedl chomac belavych pyravkovitych seminek a vsecko utichlo. Gondola se opirala promacknutym bokem o rokli.
„Osadka?“ rekl Koordinator mechanicky, vrte hlavou, protoze usi mel jako ucpane vatou, — byl skoro omraceny.
Pritom se uzasle dival na chomace belavych seminek:, ktera mu poletovala kolem hlavy.
„Prvni,“ zastenal Inzenyr a hrabal se i z podlahy.
„Druhy,“ Fyzikuv hlas se ozyval zespodu.
„Treti,“ Chemik sotva mluvil, drzel se za rty, krev mu stekala po brade.
„Ctvrty,“ rekl Kybernetik. Toho to odhodilo zpet, nic se mu nestalo.
„Pa…ty…“ vystenal Doktor, lezel pode vsemi, na samem spodku gondoly.
A najednou se dali do jakehosi blaznovskeho smichu.
Lezeli jeden na druhem, zasypani silnou vrstvou lechtavych kyprych semen, ktera pronikla dovnitr hornimi sparami v gondole. Inzenyr se pokousel otevrit jeji plat silnym udery.
Vsichni, ci spise kdo mohl, pokud mu to misto dovolilo, prilozili ramena, ruce, zada k vypoukle plose. Plast se zachvel, ozvalo se slabe prasknuti, ale gondola: se neotvirala.
„Uz zas?“ zeptal se klidne Doktor.Lezel na dne a nemohl se ani hnout. „Vite, ze uz me to omrzelo? Hej, at jsi kdo chces, hned ze mne slez, slysis!“
Prestoze jejich situace byla nevesela, jednali v jakesi sibenicni nalade — spolecnym usilim vytrhli hrebenovity ram z predku a zacali jim rytmicky busit, jako beranidlem, do horniho platu. Ohybal se, pokryval se vyboulinami, ale drzel.
„Mam toho dost,“ zabrucel pohnevane Doktor, natahl se, pokouseje se vstat. V temze okamziku dole cosi prasklo a vsichni se vysypali dnem jako hrusky. Skutaleli se po petimetrovem svahu na dno uvozu.
„Nikomu se nic nestalo?“ zeptal se Koordinator, zaboreny v hline. Prvni vyskocil na nohy.
„Ne, ale — ty jsi cely zakrvaceny, ukaz se!“ zvolal Doktor.
Koordinator mel hlubokou trznou ranu na hlave, ve vlasech, sahala az do pul cela. Doktor mu ji ofacoval, jak se dalo, ostatni jenom utrzili modriny, ale Chemik plival krev — rozkousl si rty. Vyrazili zrychlenym krokem k rakete. Na rozbity vehikl se ani nepodivali.
Kapitola pata
Slunce se dotykalo obzoru, kdyz dorazili k malemu pahorku. Raketa vrhala dlouhy stin, ktery se ztracel v dalekych piscinach roviny.
Nez do ni vstoupili, prohledali peclive cele okoli, ale nenasli sebemensi stopy, ktera by nasvedcovala, ze za jejich nepritomnosti byl nekdo nablizku. Reaktor pracoval bez poruch. Poloautomat stacil ocistit postranni chodbicky a knihovnu, nez beznadejne uvazl v mohutne vrstve plastikovych a sklenenych strepu, jimiz byla vystlana laborator. Po veceri, kterou stihli rychlosti blesku, musel Doktor zasit Koordinatorovi ranu, protoze neprestavala krvacet. Zatim Chemik stacil provest rozbor vody, kterou nabrali v potucku, a zjistil, ze je pitna, prestoze obsahuje znacne procento zelezitych soli, ktere kazily jeji chut.
„Ted se konecne musime poradit,“ prohlasil Koordinator. Zasedli v knihovne na nafukovacich polstarich, Koordinator uprostred, s hlavou v bilem cepci obvazu.
„Co vime,“ rekl. „Vime, ze je planeta obydlena myslicimi bytostmi, ktere Inzenyr pojmenoval dvojcaky. Toto oznaceni se neshoduje s tim, co — ale to je ted vedlejsi. Setkali jsme se s temito zlomkovitymi ukazkami civilizace» dvojcaku«: predne s automatickou tovarnou, o niz jsme dospeli k nazoru, ze je opustena a neserizena — ted si tim nejsem tak docela jist. - Za druhe, se zrcadlovymi kopulkami na pahorcich neznameho ucelu. Za treti se stozary, ktere vysilaji cosi — pravdepodobne nejaky druh energie — jejichz ucel je nam rovnez neznamy. - Za ctvrte, s jejich dopravnimi prostredky, pri cemz, kdyz jsme byli napadeni, jsme‘ jeden dobyli, ovladli a rozbili. Za pate, videli jsme z dalky jejich mesto, o nemz nemuzeme rici nic konkretniho. Za seste, utok, o nemz jsem se zminil, vypadal tak, ze» dvojcak «na nas — tak rikajic — postval zvire, asi vhodne disponovane, ktere vyslalo jakysi maly kulovy blesk a ridilo jej na dalku, dokud nasi zasluhou nekleslo mrtvo k zemi. Konecne, za sedme, byli jsme svedky zasypani jamy, hrobu, plne mrtvych obyvatel planety. To je vsecko. Pamatuji-li se dobre. Opravte mne, nebo doplnte, co jsem rekl, jestli jsem se zmylil, nebo jestli jsem neco vynechal.
„Zasadne je to vsecko — skoro…“ rekl Doktor. „Az na to, co se prihodilo predevcirem na rakete…“
„Skutecne, vyslo najevo, zes mel pravdu — ten tvor byl nahy. Je mozne, ze se proste pokousel kamkoliv se ukryt — a v panicke hruze, na uteku, vklouzl do prvniho otvoru, ktery se mu namanul do cesty. A byl to zrovna vykop, tunel, ktery vedl do nasi rakety.“
„To je hypoteza stejne svudna jako riskantni,“ namitl Doktor. „Jsme lide, asociujeme a uvazujeme pozemsky; to ma za nasledek, ze se muzeme dopustit tezkych omylu tim, ze prijimame dojem z nezname skutecnosti za nasi pravdu, to znamena, ze skladame jista fakta do schemat, ktera jsme si privezli se Zeme. Jsem naprosto presvedcen, ze jsme si dnes rano myslili vsichni totez — ze jsme narazili na hrob obeti nasili, vrazdeni, ale ve skutecnosti opravdu nevim, nevime…“
„Opakujes to, i kdyz tomu sam neveris,“ zacal Inzenyr zvysenym hlasem.
„Nejde o to, cemu verim,“ prerusil ho Doktor. „Neni-li vira nekde obzvlast na miste, tak je tim mistem zrovna Eden. Hypoteza o»stvani«elektrickeho psa napriklad…“
