„Jak to?“
„Ty tomu rikas hypoteza? To je prece faktum,“ rekli temer soucasne Chemik a Inzenyr.
„Mylite se. Proc nas napadl? Nevime. Treba svym zjevem pripominame nejake mistni svaby nebo zajice, a vy jste to v duchu spojili — prominte, zatimco my jsme v duchu spojili toto utocne jednani s tim, co jsme videli pred tim a co v nas zanechalo tak otresny dojem, ze jsme ztratili schopnost klidne uvazovat.“
„A kdybychom ji byli zachovali a hned nestrileli, roznasel by vitr v tuto dobu nas popel tam pod tim hajkem. Nemam pravdu?“ vyrazil ze sebe prudce Inzenyr. Koordinator mlcel a jenom tekal ocima z jednoho na druheho.
„Udelali jsme to, co jsme museli udelat, ale je velice pravdepodobne, ze doslo k nedorozumeni — na obou stranach.
Vam se zda, ze uz jsou vsechny kamenne skladacky poskladany? A co ta tovarna, pry pred nekolika sty lety opustena a neserizena? Co s tim? Kam zapada tenhle kamen?“
Chvilku trvalo ticho.
„Domnivam se, ze v Doktorovych slovech je hodne pravdy,“ rekl Koordinator. „Vime jeste prilis malo. Situace je o to priznivejsi, ze pokud muzeme usuzovat, obyvatele planety jeste o nas pranic nevedi; jak myslim hlavne proto, ze zadna z jejich cest, tech brazd, neprobiha v blizkosti tohoto mista. Ale je tezko pocitat s tim, ze se tento stav dlouho udrzi. Chtel jsem vas pozadat, abyste nasi situaci posuzovali i z teto. stranky a sdelili mi sve navrhy.“
„V tuto chvili jsme v nasem vraku, vlastne bezbranni. Stacilo by radne ucpat tunel, abychom se zadusili jako mysi. Je tudiz zadouci co nejvetsi spech, prave s ohledem na to, ze muzeme byt kazdou chvili objeveni; a prestoze hypoteza o utocnosti» dvojcaku«je pouze muj pozemsky vymysl,“ rikal Inzenyr vasnive, „presto — nebot nejsem schopen uvazovat jinak — navrhuji, a vlastne zadam, abychom bezodkladne prikrocili k oprave vsech zarizeni, spusteni agregatu…“
„Na kolik dnu odhadujes cas, jaky si to vyzada,“ prerusil ho Doktor.
Inzenyr zavahal.
„Tak vidis,“ rekl unavene Doktor, „proc se mame klamat? Objevi nas driv, nez budeme hotovi, protoze — reknu to, i kdyz nejsem odbornik — uplynou dlouhe tydny…“
„To je bohuzel pravda,“ zasahl do debaty Koordinator.
„Krome toho budeme musit doplnit zasoby vody a to uz ani nemluvim o trampotach, jake budeme mit s tou zamorenou vodou, ktera zaplavila dolni podlazi, a nevime take, dokazeme-li bez cizi pomoci udelat vsechno; co se ukaze nutne, abychom odstranili skody.“
„Dalsi vyprava bude nepochybne namiste,“ souhlasil Inzenyr, „a dokonce vice vyprav. Ale muzeme je podnikat v noci, krome toho cast z nas, rekneme polovina nebo dva lide, musi byt stale v rakete… Ale proc mluvime porad jenom my?!“ obratil se znenadani na tri doposud mlcici posluchace sporu.
„Zasadne musime co nejintenzivneji pracovat v rakete — a zaroven zkoumat zdejsi civilizaci,“ rekl pomalu Fyzik. „Tyto ukoly spolu do znacne miry koliduji. Pocet neznamych je tak velky, ze nam prilis nepomuze ani strategicky vypocet. Jedna vec je nade vsi pochybu — nevyhneme se riziku hranicicimu s katastrofou, at se rozhodneme pro jakykoli zpusob jednani.“
„Vidim, kam mirite,“ rekl Doktor stale tymz hlubokym unavenym hlasem.“Chcete presvedcit sami sebe, ze musime — podniknout dalsi vypravy, protoze mame moznost zasazovat mohutne, to znamena atomove rany. Pochopitelne v sebeobrane. Protoze to skonci tim, ze budeme mit proti sobe celou planetu — nemam nejmensi chuti byt zodpovedny za takove pyrrhovske rozhodnuti — ktere zustane pyrrhovske: i v tom pripade, neznaji-li Edenane atomovou energii… A to neni tak jiste. Jakym druhem energie bylo pohaneno to kolo?“
„Nevim,“ odpovedel Inzenyr, „ale atomova energie to nebyla. To pokladam za jiste.“
„Prave to nas muze stat vsecko,“ rekl Doktor. Naklonil se dozadu a se zavrenyma ocima oprel hlavu o okraj sikmo lezici knihovny, jako kdyby uz nemel v umyslu promluvit. „Kvadratura kruhu,“ zabroukl Kybernetik.
„A kdybychom zkusili… domluvit se…?“ zacal vahave Chemik. Doktor se posadil zprima a rekl, divaje se na neho.
„Dekuji ti. Uz jsem se opravdu zacal bat, ze to nikdo nerekne!“
„Ale pokouset se o dorozumeni — to znamena vydat se do jejich rukou!“ vykrikl Kybernetik a vyskocil ze sveho mista.
„Proc?“ zeptal se Doktor chladne.
„Muzeme se predtim vyzbrojit, dokonce atomovymi paprskomety, ale nebudeme se noci plizit do jejich mest nebo tovaren…“
„Vyborne, vyborne. Tak jak si takovy pokus o dorozumeni predstavujes?“
„No, rekni,“ pripojil Koordinator.
„Priznavam, ze bychom se o to nemeli pokouset ted hned,“ odpovedel Doktor. „Cim vic zarizeni na rakete stacime opravit, tim, jasne, to bude lepsi. Take bychom se meli ozbrojit — i kdyz to nemusi byt atomove paprskomety… Pak cast nas zustane u rakety a cast, rekneme tri, pojedou do mesta. Dva zustanou v tylu, aby mohli dobre pozorovat tretiho, ktery se bude pokouset dorozumet se s obyvateli.“
„Ty vsechno vis nejak moc presne. Vis dokonce, samosebou, kdo bude ten clovek, ktery vkroci do toho mesta,“ rekl Inzenyr zlovestnym hlasem.
„Ano. Vim.“
„Ale ja ti nedovolim, abys spachal sebevrazdu pred myma ocima!“ vykrikl Inzenyr, vyskocil rovnyma nohama a pribehl k Doktorovi, ktery ani nezvedl hlavu. Inzenyr se cely trasl. Nevideli ho jeste tak rozcileneho.
„Kdyz jsme prezili — vsichni — takovou katastrofu, kdyz se nam podarilo vyhrabat se z toho hrobu, v jaky se zmenila raketa, kdyz jsme vyvazli se zdravou kuzi z nevypocitatelne riskantnich eskapad — jako kdyby planeta, neznama planeta, byla krajinou pro prochazky a vylety — tak rozhodne ne kvuli jakymsi zatracenym fantaziim, kvuli jakymsi pitomostem!“ dusil se proste hnevem. „Vim, oc ti jde,“ kricel se zatatymi pestmi. „Poslani cloveka! Humanita! Clovek na hvezdach! Cestnost! Jsi blbec s temi svymi myslencickami, chapes?! Nikdo se nas nepokousel zabit! Nezasypavali masovy hrob! Co? Pravda!? Co?“ sklanel se k Doktorovi, ktery se na neho podival, a pak se Inzenyr odmlcel.
„Pokouseli se nas zabit a je docela mozne, ze to byl hrob zavrazdenych,“ rekl Doktor, a vsichni videli, s jakou namahou zachovava klid. „Ale do mesta se jit musi.“
„Po tom, co jsme udelali?“ rekl Koordinator.
Doktor sebou trhl.
„Ano,“ rekl. „Spalili jsme mrtvolu… ano. Delejte, co pokladate za spravne. Rozhodnete. Ja se… podridim.“
Vstal a odesel, prekracuje na strane dvere, vodorovne otevrene. Pribouchl je za sebou. Chvili se za nim divali, jako by cekali, ze si to rozmysli a vrati se.
„Zbytecne ses dal tak strhnout,“ rekl tise Koordinator Inzenyrovi.“
„Vis docela dobre,“ zacal Inzenyr, ale kdyz mu pohledl do oci, opakoval tiseji:
„Ano. Zbytecne.“
„V jedne veci ma Doktor pravdu,“ rekl Koordinator.
Povytahl si obvaz, ktery se mu svezl. „To, co jsme objevili na severu, nejak nezapada do toho, co jsme videli na vychode.
Podle hrubeho odhadu lezi mesto od nas priblizne stejne daleko jako tovarna — vzdusnou carou ne o mnoho vic nez tricet, petatricet kilometru.“
„Vic,“ rekl Fyzik.
„Snad. Usuzuji z toho, ze ani na jihu, ani na zapade neexistuji nejake prvky jejich civilizace stejne blizko — protoze by z toho vyplyvalo, ze jsme dopadli primo do stredu jakesi lokalni»civilizacni pustiny«,»civilizacniho vzduchoprazdna «o prumeru sedesati kilometru. Byla by to nahoda prilis podivna, a proto prilis nepravdepodobna. Souhlasite se mnou?“
„Ano,“ rekl Inzenyr. Nedival se na nikoho.
„Ano,“ prikyvl hlavou Chemik a dodal: „Touhle reci jsme meli mluvit od zacatku.“
„Shoduji se s Doktorovymi vyhradami,“ pokracoval Koordinator. „Ale jeho navrh povazuji za naivni. Neodpovida situaci. Neni na vysi. Pravidla styku s neznamymi bytostmi jsou vam znama, ale neni v nich pamatovano na situaci, v jake jsme se octli my — temer jako bezbranni trosecnici, obyvatele vraku zapichnuteho do zeme. Pochopitelne, ze musime opravovat poskozene casti rakety, ale zaroven mezi nami a jimi probihaji
