„Mluv,“ rekl Kybernetik.
„Vite, co udelal u te… tovarny. Mohl zahynout.“
„Ano. Ale… „on jediny mi pomohl… zadupat…“
„Mas pravdu,“ prisvedcil Inzenyr. Neodtrhl si ruce od tvare. „Proto — jako bych nic nerekl.“
„Kdo se hlasi o slovo?“ Koordinator se lehce narovnal, zvedl ruku k hlave, dotkl se obvazu a pohledl na prsty. Hudba za stenou se jeste stale ozyvala.
„Tady, nebo tam v terenu — kdovi, kde je driv potkame,“ rekl zvysenym hlasem Fyzik Inzenyrovi.“
„Budeme losovat?“ zeptal se Chemik.
„To je nemozne, zustat budou muset vsichni ti, kteri maji praci v rakete, to znamena — odbornici,“ rekl Koordinator. Vstaval pomalu, nejak podivne nejiste. Najednou se zapotacel. Inzenyr k nemu priskocil a zachytil ho. Pohledl mu do tvare.
„Chlapci,“ rekl, zvedaje oboci. Fyzik objal Koordinatora z druhe strany. Dovolil, aby ho nadzvedli, ostatni podestylali na podlaze polstare.
„Nechci lezet,“ rekl. Mel zavrene oci. „Pomozte mi, dekuji. To nic, zda se, ze povolil steh.“
„Hned bude ticho,“ rekl Chemik a zamiril ke dverim.
Koordinator siroce otevrel oci.
„Ne, ale ne, at to hraje…“
Zavolali Doktora. Vymenil obvaz, nasadil dalsi svorky a dal Koordinatorovi posilujici leky. Pak vsichni ulehli v knihovne. Kdyz konecne zhasili svetla a v rakete za vladlo ticho, byly uz skoro dve.
Kapitola sesta
Pristiho dne vypustil Fyzik s Inzenyrem z rezervy reaktoru ctyri litry obohaceneho roztoku uranovych soli. Tezka kapalina stala v laboratori jiz ocistene, v olovene nadrzi s poklopem, ktery se nadzvedaval pomoci klesti na dlouhych rukojetich. Oba meli na sobe banovite nafoukle, plastikove ochranne obleky a pod kapemi kyslikove masky. Velice pozorne odmerovali pipetou davky drahocenne tekutiny a davali peclivy pozor, aby jim neukapla ani krupej. Uz pri ctyrech kubicich obsahu mohla se rozpoutat retezova reakce. Specialne foukane kapilarni trubicky z olovnateho skla tvorily zasobniky radiometu, ktere byly upevneny na stativech na stole. Kdyz_skoncili praci, prozkoumali Geigerovym pocitacem tesneni zaklopek zasobniku, otacejice kazdym z radiometu vsemi smery a potrasajice jim; byl dokonale izolovan.
„Nezrychluje se, normalka,“ s uspokojenim rekl Fyzik, hlasem deformovanym maskou.
„Pancerove dvere radioaktivniho trezoru, oloveny blok na ose, se pomalu otacely pomoci kliky. Vlozili dovnitr nadobu s uranem, a kdyz zavity zapadly, strhli ulehcene ze zpocenych tvari kape zaroven s maskami.
Zbytek dne se lopotili s Drandakem. Protoze nakladni otvor byl zablokovany zamorenou vodou, museli vuz napred rozebrat na soucastky, ktere by se daly vynest ven tunelem.
Neobeslo se to bez prokopani dvou nejuzsich mist: Vozik upravu temer nepotreboval, ale predtim nebyl k nicemu, protoze dokud nebezel reaktor, nemeli radioizotopovou smes, ktera pohanela jeho elektricke motorky tak, ze primo vyrabely proud. Byl to vozik ne vetsi nez polni luzko. Vesli se na nej ctyri lide vcetne ridice, vzadu mel nekryty sitovy prostor na zavazadla o nosnosti dve ste kilogramu. Nejvtipnejsi na nem byla kola, jejichz prumer se dal za jizdy menit vhanenim vzduchu do specialnich pneumatik, takze dosahoval az pul druheho metru.
Priprava pohonne smesi zabrala sest hodin, ale stacil na to jeden clovek, ktery dohlizel na beh reaktoru. Inzenyr a Koordinator se mezitim po ctyrech plazili tunely. podpalubi, protahovali a kontrolovali v delce osmdesati metru vedeni mezi navigacni kabinou ve spicce rakety a ridicimi soustrojimi ve strojovne. Chemik si udelal jakousi certovu kuchyn pod sirym nebem ve stinu rakety a varil v ohnivzdornych nadobach mazlavou tekutinu, ktera bublala na otevrenem ohnisti jako bahenni sopka. Rozpoustel, tavil a michal prosete ulomky plastickych hmot, vynasene v kbelicich z rakety, nedaleko uz lezely matrice — mel v umyslu znovu odlit rozbite rozvodne desky kormidelni kabiny. Byl dopaleny a nestrpel, aby na neho ostatni mluvili, protoze prvni odlitky byly kruche.
Koordinator, Chemik a Doktor meli vyrazit jiznim smerem o pate — tri hodiny pred soumrakem. Termin se jim jako obycejne nepodarilo dodrzet, a tak teprve pred sestou bylo vsecko pripraveno a sbaleno. Na ctvrtem sedatku byl umisten radiomet. Zavazadel vzali co nejmene, zato upevnili vzadu, v nakladnim prostoru, stolitrovy kanystr na vodu — vetsi se jim nepodarilo protahnout tunelem.
Inzenyr, vyzbrojeny silnym triedrem, vysplhal po obede na trup rakety, vycnivajici ze zeme, a opatrne naslapuje, vylezl po nem nahoru. Raketa se ve skutecnosti zabodla do zeme pod velice malym uhlem, ale protoze byla tak dlouha, zvedal se konec trupu s otvory trysek na dobra dve patra nad rovinu. Kdyz si Inzenyr nasel obstojne misto na sezeni mezi kuzelovite se rozsirujicim zafasovanim horni trysky a prohloubenim v hlavnim. telese, podival se napred za sebe, dolu, ve smeru sluncem osvetlene trubice, kde u cerne skvrnky usti tunelu stali lide ne vetsi nez chrousti, pak obema rukama pridrzel pred oblicejem triedr a peclive vtiskl oba jeho trychtyrky do ocnich jamek. Zvetseni bylo znacne, ale obraz poskakoval, jak se mu ruce trasly namahou, musil si proto oprit lokty o kolena, coz.nebylo snadne. Nic jednodussiho, nez se odtud svalit. Keramitova plocha, tvrda, ze do ni nebylo mozno ani skrabnout, byla tak hladka, ze vyvolavala pod prsty dojem kluzkosti. Oprel se gumovou, profilovanou podrazkou boty o zaoblinu tryskove pochvy a.zacal systematicky zkoumat triedrem linii obzoru po cele jeji delce.
Vzduch se tetelil vedrem. Temer fyzicky citil tlak slunce na obliceji, kdyz se takto dival na jih, bez vetsi nadeje, ze neco opravdu uvidi. Byl rad, ze i Doktor ochotne pristoupil na Koordinatoruv plan, ktery vsichni prijali. On sam mu ho prednesl. Doktor nechtel o nejakych omluvach ani slyset — obratil vsecko v zert. Udivil ho, a dokonce prekvapil pouze konec onoho rozhovoru.
Byli s Doktorem sami dva a zdalo se, ze uz si nemaji vice co rici, kdyz vtom se druh dotkl jeho hrudi, jako v roztrzitem zamysleni.
„Chtel jsem se te na neco zeptat… Aha. Vis, jak postavit raketu svisle… az ji opravime?“
„Napred budeme musit spustit nakladni automaty a exkavator,“ zacal.
„Ne,“ prerusil ho Doktor, „nevyznam se v technickych podrobnostech, to prece vis, rekni mi jenom, jestli ty — ty sam — vis, jak to udelat?“
„Ohromuje te cislice sestnacti tisic tun, vid? Archimedes byl ochoten pohnout Zemi, bude-li mit pevny bod. Podkopeme ji, a…“
„Promin… o to taky nejde. Nuze, je vedlejsi — jestli ty znas teoreticky, jestli znas z knizek metodu, ale — jestli jsi jist, ze to budes umet udelat — pockej — a jestli mi muzes dat slovo, ze kdyz reknes»ano«, reknes to, co si opravdu myslis?“
Tu Inzenyr zavahal. Bylo nekolik nejasnych bodu v onom jeste dosti mlhavem programu praci, ale vzdycky si rikal — kdyz bude po usi vezet v teto nejobtiznejsi fazi — ze to nejak dopadne. Nez promluvil, Doktor zvolna uchopil jeho ruku a stiskl ji.
„Ne, uz nic,“ rekl, „Jindrichu, jestlipak vis, proc jsi tam na mne kricel? Ale kdez, ja ti to nevycitam! Protoze jsi uplne stejny blbec jako ja, ale nechces si to priznat.“
A usmivaje se tak, ze byl najednou podobny sve fotografii z doby studii, kterou Inzenyr videl v jeho prihradce, dodal:
„Credo, quia absurdum — ucil ses latinsky?“
„Ano,“ rekl Inzenyr, „ale uz jsem to vsecko zapomnel.“
Doktor neco zabrucel, pustil jeho ruku a odesel, ale Inzenyr zustal, kde stal, a citil, jak se v poklesle ruce rozplyva stopa jeho prstu‘ a rekl si, ze mu Doktor vlastne chtel povedet neco docela jineho, a jestli se zamysli, ze uhodne, oc mu opravdu slo — ale misto aby se soustredil, pocitil, kdovi proc, zoufalstvi a strach. Koordinator ho zavolal do strojovny, kde bylo nastesti tolik prace, ze uz mu na uvazovani nezbyla ani chvilka casu.
Ted si vzpominal na tu scenu i na ten pocit, ale tak, jako kdyby mu o tom nekdo vypravel. Nedostal se ani o krucek dal. Triedr mu ukazoval rovinu, az po modravy horizont zvlnenou mirnymi pahrbky, oddelenymi pruhy stinu. To, co ocekaval vcera vecer a co si nechal sam pro sebe — presvedceni, ze je rano najdou a ze dojde k boji — se nesplnilo. Uz tolikrat si uminoval, ze neda na predtuchy; ktere maji silu jistoty a ktere na neho tak casto prichazely! Primhouril oci, aby lepe videl. V dvojitem okularu se rysovaly skupinky stihlych sedych kalichu, zakryvane chvilemi prachem. Zvedal jej vitr, ktery tam musel dout, a to silne, prestoze jej na svem pozorovacim stanovisti vubec necitil. Pod obzorem se teren stupnovite zvedal, a jeste dal — ale nebylo jiste, zdali proste nepozoruje mracna
