Koordinator rozzal na chvili reflektory, ale ihned je zhasl, protoze elektricke svetlo bezmocne uvazlo v mlze. Vtom se mlha rozplynula.
Bylo chladneji, ve vzduchu viselo vlhko. Byli na svahu, daleko mirnejsim, tesne pod nizkymi mracny, sahajicimi do dalky az k sedym, cernavym a nasedlym skvrnam, ktere se dal v udoli stavaly mene urcitymi. Primo proti nim se cosi slabe lesklo, jako kdyby ve vzduchu byla rozlita vrstva olejnate kapaliny, meli pocit, ze se jim najednou zamzily oci, Doktor, temer soucasne s Chemikem, zvedl ruce, aby si protreli vicka — marne. Z tohoto rozkolisaneho blyskani se vynoril tmavy bod a miril primo k nim.
Vozik ted jel po terenu temer rovnem, tak hladkem jako kdyby byl umele vyrovnan a ztuzen; cerny bod pred nimi rostl, spatrili, ze se vali po kulatych balonech — to byl jejich vozik, jehoz obraz v jakesi plose — kdyz uz odraz dosahl takove velikosti, ze bezmala rozeznavali rysy vlastnich tvari — zacal se rozmazavat a zmizel. Projeli pres misto, kde tusili neviditelne zrcadlo, aniz narazili na sebemensi prekazku, jen o jejich tvare znenadani zavadila vlna mdleho tepla, jako kdyby projizdeli skrze neviditelnou, zahratou stenu. A zaroven to „cosi“, co jim pred okamzikem zamzilo oci a ztezovalo divani, rychle zmizelo.
Pneumatiky zamlaskaly — vozik vjel do melkeho, bahniteho mocalu ci spis kaluziny, zemi pokryvala mrtva ramena melke vody, tahl od ni slaby, horky puch, jako by v sobe rozpustila spalene pozustatky cehosi. Tu a tam se zvedaly vodou nasakle, nepravidelne hromady vyhazene, svetlejsi pudy, vytekaly z nich pramenky, slevajici se do kaluzin.
Dal, po prave strane se cernaly jakesi carovite hromady, ani ne tak trosky zdi, jako spis uspinenych schumlanych tkanin, jedny svaleny na druhe, propletene, hned se tycici do vyse nekolika metru, hned primacknute tesne k zemi, s nepravidelnymi, prazdnymi, cernymi otvory. Jeli mezi jamami — to, co v nich bylo ukryto, nevideli. Koordinator zastavil vuz pred jednou, zajel k hlinite hromade, az o ni zavadil prednim kolem. Vystoupil a vysplhal na jeji vrchol. Sklonil se nad obdelnikovou sachtou. Kdyz sedici spatrili, jak se jeho tvar zmenila, beze slova seskocili take, kus hliny se sesul pod Doktorovou nohou, vystriklo blato, Chemik Doktora zachytil a vytahl k sobe.
V jame se svislymi, jakoby strojem upechovanymi stenami, lezela naznak naha mrtvola, s tvari ponorenou do vody. Pouze nejhornejsi cast prsnich svalu, z nichz vystupovalo detske telicko, vycnivala nad cernou vodni hladinu.
Tri lide zvedli hlavy, pohledli na sebe a sestoupili z hromady hliny. Kapky vody prystily z testovitych hrudek jilu, kdyz na ne slapli.
„Cozpak jsou na tehle planete jen same hroby?“ rekl Chemik. Stali vedle voziku, jako by nevedeli, co pocit. Koordinator se obratil, zbledly, a rozhledl se kolem sebe. Nepravidelne rady hlinitych kopcu se tahly po celem okoli, vpravo se ted cernaly dalsi trosky tech hadrovitych ruin, neco se mezi nimi belalo, jakasi hadovite se vinouci, nizka hradba; z druhe strany, za hromadami rozkopane hliny, se leskla sikma plocha dole siroka a smerem vzhuru se zuzujici, jakoby ulita ze zemiteho, poroviteho kovu. K jejimu zakladu vedly zoubkovite pruhy; v dalce, mezi mracny lenive se prevalujicich par prosvitalo nejasne cosi svisleho, cerneho, jako stena obrovskeho kotle; byl to vsak dojem matny a nejasny, protoze tu a tam se tvoricimi trhlinami v mlhach ci parach prodiraly se casti celku — clovek pouze tusil, ze se tam tyci cosi gigantickeho, jakoby vytesaneho z hory.
Koordinator jiz nasedal do vozu, kdyz k nim doletl hluboky, jakoby podzemni povzdech, belava oblaka po leve strane, zakryvajici doposud vsecko, se rozpadla v dravem poryvu vetru, ktery je vzapeti nato ovanul pronikavou, horkou vuni.
A oni najednou spatrili teleso podivne utvareneho komina sahajiciho do oblak; jako obraceny vodopad se z neho valil rudohnedy kour snad stometrove sire, prorazel neklidne se vlnici mleko mracen a mizel. Trvalo to snad minutu; pak nastalo ticho, opet se ozval tlumeny povzdech, zavan cechrajici jejich vlasy zmenil smer, mracna klesla niz, oddelily se z nich dlouhe chocholy a zakryly cerny krater, az za nimi temer uplne zmizel.
Koordinator jim dal znameni, nasedli, vozik se nemotorne zahoupal na hroudach vyhazene hliny a zajel pak k nejblizsi jame. Nahledli tam. Byla prazdna, stala v ni pouze cerna voda.
Zas bylo slyset vzdalene, pridusene sumeni, mracna se nafoukla, z vulkanickeho komina vychrstl brunatny gejzir, a zase nasledovalo sani — absorbovani jizdou a stalym zastavovanim, venovali cim dal mensi pozornost tomu pravidelnemu stridani a vireni mracen a dymu v kotline; zablaceni nad kolena, skakali do testovitych hromad, splhali po kluzkych svazich a nahlizeli do jam, obcas v nektere z nich zazblunkla voda pod kouskem hliny, ktera se utrhla pod jejich kroky, sestupovali, nasedali, jeli dal.
Z osmnacti prohlednutych jam v sedmi nalezli mrtva tela. A bylo to zvlastni — jejich hruza, hnus, ohromeni, jako by se zmensovaly, kdyz nachazeli dalsi. Vracela se jim schopnost pozorovat. Vsimli si, ze v jamach bylo tim mene vody, cim vice se blizili — jeli cikcak po blative pude — ke stene mlh, ktera se stridave zavirala a stridave odhalovala cerneho kolosa. Skloneni nad ctvercovou, jiz nekolikatou jamou, jejiz cele dno zakryval napul sehnuty trup, vsimli si, ze se trochu lisi od ostatnich. Byl bledsi a jakoby odchylne zformovany — tento dojem si nemohli overit; jeli dal, vystoupili, narazili na dve jamy prazdne a ve ctvrte, uplne jiz suche, vzdalene jiz jen nekolik set kroku od lopatkovite naklonene roviny, spatrili na boku spocivajici telo, jehoz maly trup lezel s rozprazenyma pazema — jedna z nich byla na samem konci rozstepena ve dva tluste vyrustky.
„Co to znamena?“ vyblabolil Chemik nesvym hlasem, stiskaje Doktorovu pazi. „Vidis?“
„Vidim.“
„Je to jakesi jinaci — nema to prsty.“
„Treba je to mrzak,“ zabrucel Koordinator. Neznelo to presvedcive. Zastavili se naposled u zbyvajici jamy pred naklonenou rovinou. Zdalo se; ze je uplne cerstve vyhloubena. Hrudky hliny se pomalu oddrolovaly ze sten, sypaly se, jako kdyby obrovska lopata byla pred chvilenkou vytazena z obdelnikovite jamy.
„Nebesa…“ rekl chraptive Chemik a bledy jako smrt seskocil zpatky z nasypu hliny, divze neupadl.
Doktor zblizka pohledl do Koordinatorovy tvare. „Pomuzes mi vylezt?“ rekl.
„Ano. Co tam chces delat…“
Doktor poklekl, oprel se o kraj jamy a opatrne se spustil na jeji dno, snazil se nezavadit nohama o obrovske telo, ktere v ni lezelo. Sklonilo se nad nim, instinktivne zatajil dech. Shora to vypadalo, jako kdyby pod prsnimi svaly, tesne pod mistem, kde ze svalnate rozsirene casti tropu vystupoval v zahybech svrastele kuze druhy trup — byl do bezvladneho bricha zarazen kovovy prut.
Zblizka uvidel, ze se mylil.
Pod zahybem kuze rostl na tele bradavcity vyrustek, namodraly, tenkostenny, a kovova trubicka, jejiz druhy, zahnuty konec se ztracel, zalehnut hrbetem mrtveho, byla hrotem do neho zabodnuta. Pohnul ji napred jemne, pak zatahl silneji — naklonil se jeste bliz a zjistil, ze kovove usti trubicky, prosvitajici pres kuzi, ktera byla napjata pres ne, je s ni spojeno radou malickych, lesklych perlicek, jakoby kratinkych stehu.
Chvili uvazoval, nema-li trubicku i s vyrustkem odriznout — uz sahal do kapsy pro nuz, jeste porad nerozhodnut, ale kdyz vstaval, pohledl primo do zplostele tvaricky oprene neprirozene o stenu jamy a strnul.
Tam, kde tvor, ktereho pitval v rakete, mel nozdry, mel tento jedine, siroce otevrene modre oko, ktere vypadalo, jako kdyby na neho hledelo s nemou namahou. Zvedl oci.
„Co je!“ zaslechl hlas Koordinatora, spatril jeho hlavu cernou proti mrakum a pochopil, proc to nezpozorovali shora. Hlavicka byla oprena o zed, a aby se ji mohli podivat primo do tvare, museli by byt prave tam, kde stal nyni on.
„Podej mi ruku,“ rekl a vystoupil na spicky. Pevne uchopil podanou ruku, Koordinator ho vytahl, Chemik pomohl, popadli ho za limec kombinezy a tak se dostal nahoru, uspinen hlinou. Pohledl na ne primhourenyma ocima.
„My nic nechapeme,“ rekl. „Slysite? Nic; Nic!!“
A dodal tiseji:
„Vubec si nedovedu predstavit situaci, v niz by — clovek — nedovedl takto nic, ale takto naprosto nic pochopit!“
„Cos nasel?“ zeptal se Chemik.
„Oni se skutecne jeden od druheho lisi,“ rekl Doktor. Blizil se k voziku. „Jedni maji prsty a druzi ne. Jedni maji nos a nemaji oci; ostatni maji oko, ale nemaji nos. Jedni jsou vetsi a tmavsi, a ostatni belejsi a maji trochu kratsi trup. Jedni…“
„A co z toho?“ prerusil ho Chemik netrpelive. „Lide jsou take ruznych ras. Maji odlisne rysy tvare, barvu kuze, tak co tady nemuzes pochopit? Tady jde o neco jineho, kdo, proc, nac dela ty nestvurne jatky…“
„Nejsem si nijak jist, ze tady jsou jatky,“ rekl tise Doktor. Stal se sklonenou hlavou. Chemik se na neho dival v nejvyssim uzasu.
