„Co to… Co ty…“
„Nevim nic,“ rekl namahave Doktor. Snazil se mechanicky, aniz si to plne uvedomoval, utrit si kapesnikem hlinu z rukou. „Ale jednu vec vim,“ dodal najednou a naprimil se.
„Nedovedu to vysvetlit, ale — ty rozdily — nevypadaji na rozdily ras ve sfere tehoz druhu. Oci i nos, smysl zraku a cichu jsou prilis dulezite.“
„Na zemi jsou mravenci, kteri se jeste vic specializovali. Jedni maji oci, ostatni ne, jedni dovedou letat, ostatni pouze chodit, jedni jsou ziviteli, ostatni — bojovniky, copak ja mam tebe ucit biologii?“
Doktor pokrcil rameny.
„Na vsecko, co se prihodi, mas hotove, ze Zeme privezene schema,“ odpovedel. „Jestlize ti nejaka podrobnost, nejaka skutecnost do neho nezapada, jednoduse ji odhodis. V tomto okamziku ti to nedokazu, ale vim, proste vim, ze to nema nic spolecneho ani s rozdilnosti ras, ani se specializovanou diferenciaci druhu. Vzpominate si na ten ulomek, konec trubicky, jehly, kterou jsem nasel pri pitve? Pochopitelne napadlo nas vsecky — a mne taky — ze na tom tvoru byla provedena — nebo mela byt provedena — rekneme vrazda. A zatim ten tady, ten — to je prece neco docela jineho. Ma tam vyrustek, bradavku, nebo neco takoveho, a ta trubicka je do ni proste zavedena, vbodnuta. Tak, jako cloveku zavadeji trubicku do prudusnice pri tracheotomii. Nema to samozrejme s tracheotomii nic spolecneho, protoze oni nemaji prudusnici v tech mistech. Nevim, co je to, a nic nechapu, ale aspon to jedine vim!“
Nasedl do voziku a zeptal se Koordinatora, ktery obchazel vuz z druhe strany, aby se dostal na sve misto:
„A co ty reknes?“
„Ze musime jet dal,“ prohlasil Koordinator a chopil se volantu.
Kapitola sedma
Padal soumrak. Velkym obloukem objeli sikmou plochu — nebyl to, jak se domnivali, utvar architektonicky, ale nejvzdalenejsi, po nizine se rozlevajici rameno magmaticke reky, kterou jako celek obsahli zrakem teprve ted. Splyvala po svazich z hornich poloh udoli, ztuhla v desitky rozervanych strzi a kaskad. Povlak jakoby kovove strusky, plny hrbolu, pokryval nizsi polohy svahu, pouze nahore, kde sraz spadal prikreji, trcela z teto mrtve potopy naha skalni zebra.
Nekolik set metru sirokou uzlabinu, s hlinitym, vyschlym, blesky trhlin pokrytym dnem; uzaviral z protilehle strany val horskeho retezu, ztracejici se v mracich; pokud jim okna mracen dovolovala zahlednout, pokryval jej nacernaly skraloup vegetace. V olovenem svetle vecera vypadala ztuhla reka — jiste pozustatek vulkanicke erupce — s lesklymi cely vychladlych, ztuhlych vln jako obrovsky ledovec.
Udoli tady bylo daleko prostornejsi, nez jak se dalo soudit pri pohledu shora — za prusmykem se otevrela jeho postranni vetev — vedlo melce podel bochnikovitych vylevu magmatu, po prave strane puda stoupala, vzhuru terasovitymi, sikmymi plochami, temer hola, plouzily se tam ojedinele sede oblacky. Jeste vys pred nimi, z hlubiny horskeho kotle, ozval se kazdou chvili gejzir, nyni zacloneny skalnim prahem, a pak zaplavoval cele udoli tahly, duty sum.
Okoli pozvolna ztracelo barvy, tvary se rozplyvaly, jako by je pohlcovala voda. V dalce pred vozikem se rysovaly rudne srazy budto zdi, nebo skalnich svahu, jejichz zmet byla poprasena jemnym svitem jako od paprsku zapadajiciho slunce, prestoze bylo skryto za mraky.
Pred nimi, po obou stranach,vic a vic se rozsirujici kotliny, staly v pravidelnem dvojradu obrovske, tmave, palicovite utvary, podobne neobycejne vysokym a uzkym balonum. Mezi prvni vjely tmou jeste zhoustle stiny vysokych budov. Koordinator rozsvitil reflektory a za trojnasobnym pruhem svetel se okamzite rozhostila takova tma, jako by najednou nastala noc.
Kola se valila po lavicich vychladle strusky, jeji ulomky prastely jako sklo, svetla bloudila v poloseru, steny nadrzi nebo balonu, kdyz je reflektory olizly, rozzihaly se rtutovym leskem, posledni stopy hliny mizely, jeli po povrchu hmoty ztuhle jako lava, mirne vypoukle, v prohlubnich staly cetne, melke kaluziny, rozstrikujici se hlucne pod koly. Proti mracnum se rysovala cerna, jako pavucina: jemna konstrukce chodby, ktera spojovala dve, snad sto metru od sebe vzdalene palicovite budovy, v reflektorech zazarilo nekolik stroju povalenych na bok. Odhalovaly sva vypoukla, proderavela dna, pres ktera bylo videt zuby, na nichz visely jakesi zterele cary. Zastavili, aby zjistili, ze stroje jsou uz davno opustene — kovove desky byly rozleptany rzi.
Ve vzduchu bylo cim dal vic vlhka, mezi balonovitymi kolosy foukalo, zavan vetru prinasel mdlou vuni a pach spaleniny. Koordinator zmensil rychlost a zajel k upati nejblizsi palice. Prijizdel k ni po hladke, tu a tam po stranach vydrolene plosine, z obou stran sevrene naklonenymi plochami, ktere byly lemovany radami vrubu; spodni cast budovy se objevila primo proti nim jako dlouha, smolne cerna linie, ktera se vic a vic rozsirovala, rostla, menila se ve vchod. Valcovite vyklenuta stena, tycici se nad timto vchodem, ztracela se ve vysce, nebylo jiz mozne obsahnout pohledem celou jeji obrovskou velikost. Nad cernym jicnem, ktery vedl do neviditelne bubliny, vycnival hribovity okap, zvlneny a previsly, jako kdyby na nej stavitel zapomnel a ponechal ho v nedokoncene, nezformovane podobe, jak mu vyrostl ze srazne vymodelovane plochy.
Uz vjizdeli pod obrovsky okap. Koordinator sundal nohu z akceleratoru, siroky vchod zel cerni, reflektory se v ni bezmocne ztracely, vlevo i vpravo se rozbihaly siroke, melce prohloubene zlaby, stoupaly vzhuru jako zavity obrovskych spiral — pribrzdeny vozik se temer zastavil, pak velice pomalu vjizdel na zlab, ktery vedl napravo.
Obklopovala je naprosta tma. V kuzelech svetla se nad roubenim zlabu objevovaly a ztracely vejirovite otevrene rady sikmych, dalekohledove ze sebe vyrustajicich stozaru, najednou se nad nimi neco rozechvelo mnohobarevnym zableskem.
Kdyz pozvedli hlavy, spatrili, ze se nahore neurcite rysuji chorovody belavych prizraku. Koordinator rozsvitil sirokouhly reflektor vedle volantu, zvedl jeho usti a prejizdel jim kolem dokola — proud svetla, ridnouci na konci, prejel jako po priclich po bilych, klickovitych utvarech. Vytrzeny ze tmy, zazarily kostenym leskem a zmizely, a zaroven slehly oslepujicimi zablesky do jejich tvari tisice zrcadlovych odrazu.
„To neni k nicemu,“ uslyseli jeho hlas, deformovany hrimavou, plechovou ozvenou uzavreneho prostoru. „Pockejte, mame prece bleskovky!“
V rozptylenem svetle, ktere nad vozem sirily rozzate reflektory, Koordinator vystoupil, jako cerny stin se sklonil nad okrajem zlabu, neco kovove brinklo, pak zvolal:
„Sem se nedivejte, divejte se nahoru!“ a priskocil k vozu.
Temer soucasne se s pronikavym sykotem vznalo magnezium a prizracny, trepetavy svit v mziku odhrnul tmu stranou.
Zlab petimetrove sire; na nemz stali, koncil o neco vys, ztraceje se obloukem v pruhledne chodbe, ci spise sachte, tak prikre stoupala a jako stribrita trubice vnikala do oslnive zarici spleti bublin. Visely nad ni, a vyplnovaly — jako nespocetny roj bunek skleneneho ulu — cely kopulovite zaklenuty prostor. Svetelne odrazy bleskovky se zmnohonasobovaly v pruhlednych prepazkach, soustredujicich svetlo. Za nimi ve sklenenych bunkach s oblym, jakoby vydutym plastem bylo videt chodby prisernych kostlivcu. Byly to snehobile, temer se trpytici, na lopatkovitych koncetinach siroce usazene kostry, s vejirem zeber, rozbihajicich se paprskovite zpod dlouheho, vejcoviteho kostniho stitu, a kazdy takovy, vpredu neuzavreny hrudnik, skryval v sobe napolo vyklonenou kostricku poloptaka — poloopa, s bezzubou, kulovitou lebkou. Nescetne rady, uzavrene jakoby ve sklenenych skorapkach, se belaly, krouzice mnohapatrovymi spiralami cim dal vys; tisice bublinovitych sten znasobovaly a lamaly svetlo tak, ze nebylo mozne odlisit skutecne tvary od jejich odrazu v zrcadle.
Asi sest vterin sedeli jako vytesani z kamene, vtom magneziove svetlo naraz pohaslo a rozhostila se tma, rozdrasana jeste poslednim nazloutlym zableskem, v nemz se zajiskrily oble plochy bublinovitych sten.
Az za dobrou minutu si vsimli, ze reflektory vozu sviti dal a opiraji se skvrnami svetel o spodni casti sklovitych bunek.
Koordinator zajel az k usti sachty, v kterou zlab prechazel kuzelovitou pochvou, brzdy zaskripely, vuz se lehce pootocil tak, aby mel spad po strane, takze mu nehrozilo sklouznuti, kdyby brzdy povolily. A vsichni vystoupili.
Tunel vedl vzhuru pruhlednou trubici, ale stoupani se dalo prekonat, kdyz se siroce upazenyma rukama opirali o steny. Z kulovite nasadky vymontovali reflektor a vstoupili do sachty, odvijejice za sebou nit kabelu.
Sachta, jak si po nekolika desitkach metru vsimli, prostupovala cely vnitrek kopule jako spirala. Pruhledne
