predtim shora zpozorovali. Cim dele trvala pout, tim vice se podobala,strasidelnemu snu — nejvice ze vseho touzili po svetle. Baterky jim davaly pouze jeho iluzi, a navic prohlubovaly vukolni temnotu, vytrhujice z ni jednotlive fragmenty zbavene souvislosti s celkem, a proto nesrozumitelne.
Jednou zaslechli naslapovani tak blizke a zretelne, ze se za nim rozbehli. Prudce se zrychlilo, dusot uteku i stihani naplnil ulicku, jeho roztristena ozvena buracela v tesnych zdech. Padili s rozzatymi baterkami, sedy prisvit se nad nimi plazil jako klenba, hned klesal temer k jejich hlavam, kdyz se strop snizoval, hned prchal vzhuru; strop plynul ve vlnach, cerna usti postrannich ulic ubihala zpet. Po nesmyslne honicce, celi udychani, zustali stat na pustem miste.
„Poslys, nelakaji nas do… pasti?“ vyfunel s namahou Chemik.
„To jsou hlouposti,“ zasykl Doktor pohnevane. Prejeli svymi svetly kolem dokola. Stali na dne vyschle kamenne studny, ve zdech zely cerne otvory, v jednom se mihla zplostela tvaricka, kdyz se svetelna skvrna vratila, byl otvor prazdny.
Sli dal. Pritomnost onech tvoru uz nejenom tusili, stavala se nesnesitelnou, citili ji na vsech stranach. Dokonce ani Doktor nebyl dalek myslenky, ze by byl lepsi treba utok, nebo aspon zapas v techto temnotach, nez tato uminena, nesmyslna cesta, ktera nikam nevede. Pohledl na ciselnik hodinek. Uplynulo uz temer pul hodiny. Za chvili se museli vracet.
Chemik, ktery ho predesel o nekolik kroku, zvedl reflektor. V zalomu zdi se otviraly dvere, nahore zaklenute spicatym obloukem, po obou stranach prahu se zvedaly jakesi dva tykvovite, kamenne parezy. Kdyz prochazeli kolem tmaveho vnitrku, mechanicky tam zasvitil baterkou. Zare sklouzla po rade vyklenku ve zdi a dopadla na namackane, krecovite skrcene, nahe hrbety.
„Jsou tam!“ zasykl a bezdecne couvl. Doktor vesel dovnitr. Chemik svitil zezadu. Nahy hloucek se tiskl ke zdi, stisneny pod hlavicemi stropnich oblouku, jako zkamenely. V prvni chvili se mu zdalo, ze jsou mrtvi — ve svetle baterky se zaleskly vodnate kapky, ktere jim splyvaly po hrbetech: Nejakou chvili stal bezradne.
„Halo,“ rekl slabe, citil, ze cela ta situace nema za nehet smyslu. Kdesi ve vysi, venku, ozval se tahly, vibrujici svist. O kamenitou klenbu narazil mnohohlasy narek. Nikdo ze skrcenych tvoru se nehnul. Narikali pouze tenkymi tahlymi hlasy, zato v ulicce nastal ruch, bylo slyset vzdalene kroky, zmenily se v trysk, nekolik temnych postav, zenoucich se dlouhymi skoky, se mihlo kolem, odpovidala ozvena stale vzdalenejsi. Doktor vyhledl ze dveri, nikde nikdo. Jeho bezradnost se menila v zaryty vztek; stal prede dvermi, a aby lepe slysel, zhasl baterku.
Ze tmy se valil blizici se dusot.
„Uz jdou!“
Doktor spise ucitil, nez uvidel, ze Chemik uchopil zbran, uderil shora po hlavni a obratil ji dolu.
„Nestrilej!“ vykrikl. Pusta zatacka se najednou zahemzila. Ve skvrnach svetel vyskakovaly nahoru a uskakovaly stranou hrby, nastal zmatek, slyseli narazy velkych, mekkych tel, obrovske, jakoby kridlate stiny proletly v pozadi, zaroven
se rozlehl rev, chraptivy kasel nekolik ostrych hlasu pronikave zakvilelo, obrovska masa klesla Chemikovi k noham, srazila ho, a kdyz padal, v poslednim zlomku vteriny spatril vydesenou tvaricku, ktera se bilyma ocima divala primo na neho. Baterka narazila na kameny a zhasla. Chemik ji zoufale hledal, tapaje rukama po dlazbe jako slepec.
„Doktore! Doktore!“ vykrikl, ale jeho hlas utonul v chaosu, kolem neho prchaly desitky tel, obrovske trupy s malickyma ruckama se srazely, tisnily, uchopil kovovy valec, pokousel se vstat, kdyz ho mohutny naraz odhodil na zed, ve vysi se ozval svistot, jako by priletal z vrcholku hradby, na okamzik vsecko strnulo, ucitil blizici se vlnu tepla, ktere salalo z uhratych tel, cosi do neho zduchlo, zavravoral, vykrikl, kdyz ucitil slizky, odporny dotek — najednou ho ze vsech stran obklopilo tezke oddechovani.
Smackl vypinac, baterka se rozsvitila. Po nekolik vterin se pred nim vzedmutou linii napjaly obrovske hrbate trupy, shora se v tvarickach leskly oslnene oci, svrastele hlavicky se trasly, a pak se ti nahaci, postrceni silne zezadu, na neho vrhli. Vykrikl jeste jednou.
Ve zmatku, jaky se kolem neho rozpoutal, neslysel vlastni hlas — s zebry drcenymi tlacenici, vklinen mezi mokra, horka bricha, ztracel pudu pod nohama, ani se nepokousel se branit, citil, ze je nekam naslepo strkan, vlecen, smykan, pach syroveho masa ho proste dusil, krecovite tiskl baterku primacknutou na prsa; osvetlovala nekolik okolostojicich, kteri se na neho ohromene divali a pokouseli se ustoupit, ale dav jim nedaval misto, tma ustavicne vyla chraplavymi hlasy, mala telicka zalita vodnatou tekutinou jako potem, schovavala se v otvorech prsnich svalu, vtom obludna vIna tlaku vrhla ke vchodu celou skupinu, v niz vezel, umackan, zahledl jeste splet zkrizenych rucek, trupu, zablesk svetla; Doktorovu tvar; mihla se mu pred ocima jeho usta otevrena v kriku, obraz zmizel; dusil se tezkym pachem, cocka baterky mu poskakovala pod bradou, vyrezavala ze tmy tvaricky bezoke, beznose, bezuste, ploche, starecky zplihle, vsecky jakoby polite vodou, citil narazy hrbu, na okamzik se trochu uvolnilo, pak ho to znovu sevrelo, mrstilo zady na zed, narazil rameny na sloupek, chytil se ho, pokousel se k nemu pritisknout, nove vlny tlacicich ho od neho odtrhovaly, branil se ze vsech sil; zapasil pouze o to, aby se udrzel ve stoje, protoze pad znamenal smrt. Nasmatral jakysi kamenny stupen, ne, tykvovity balvan, lezl. nahoru, zvedl vysoko baterku…
Obraz byl desivy. Od zdi ke zdi se chvelo more hlav. Namackani v davu, stojice pod vyklenkem, hledeli na neho rozsirenyma ocima, videl, jak zoufalou namahu vynakladali, aby se dostali od neho co nejdal, konvulzivne jako kdyby jimi zmitaly krece, tlacili se zpatky, ale mohli se pohybovat pouze jako cast nahe masy, ktera se ustavicne drala ulickou dolu, tiskla krajni az ke zdi, straslivy rev neustaval — vtom zahledl Doktora. Nemel baterku, pohyboval se ci spise plynul v davu, strkan hned zpredu, hned z boku, mizel mezi: postavami, ktere ho prevysovaly; mezi masivnimi trupy povlavaly ve vzduchu jakesi cary. Chemik bil jak mohl kolem sebe ejektorem, ktery drzel v rukou za pazbu a drzak. Citil, jak.mu paze ochabuji — mokra, slizka bricha busila do neho jako berany, uskakovala, hnala se dal, dav ridl, ze tmy se valily nove zastupy, baterka zhasla, neproniknutelna tma se zmitala, bublala, stenala, pot mu zaplavoval oci, nadechl se vzduchu, ktery spaloval plice, ztracel vedomi.
Klesl na kamenny schod, oprel se zady o studene balvany, lapal po vzduchu. Slysel uz jen ojedinely dusot, mlaskave skoky, chor zatracencu se vzdaloval. Opren rukama o zed, znovu se postavil. Kolena mel jako z vaty, chtel zavolat Doktora, ale nebyl schopen vydat ze sebe ani hlasku — vtom belave svetlo vyrizlo ze tmy hreben protejsi zdi.
Uplynul delsi cas, nez si uvedomil, ze jim nepochybne Koordinator ukazuje smer navratu magneziovou svetlici.
Sklonil se, zacal hledat baterku, ani nevedel, kdy mu ji vyrazili. Nizko nad zemi byl vzduch plny zapachu, odporneho, k padnuti, nemohl jej proste snest, zvedal se mu zaludek.
Vstal. Uslysel vzdalene volani. Byl to lidsky hlas.
„Doktore! Sem! Sem!“ vykrikl.
Ozvala se odpoved, uz nablizku; mezi cernymi zdmi vyklouzl jazyk svetla. Doktor se k nemu. rychle blizil, ale nejak. vravoral z jedne strany na druhou, jako opily…
„Aha,“ rekl, „tady jsi… to je dobre…“
Popadl Chemika pod pazi.
„Strhli me kousek s sebou, ale podarilo se mi dostat se do sine… Ztratils baterku?“
„Ano.“
Doktor se jeste porad drzel jeho paze.
„Zavrat,“ vysvetlil klidnym, jeste stale trochu udychanym hlasem. „To nic, brzy to prejde…“
„Co to bylo?“ rekl Chemik septem, jakoby pro sebe.
Jeho druh neodpovedel. Oba byli zaposlouchani do noci — tmou se opet proplizily vzdalene kroky, hemzila se sramotem, zaznel narek zduseny dalkou. Druhy zablesk na nebi osvetlil hrebeny zdi, zamihotal se na jejich kolmych hranach, stekl zloutnoucim svitem dolu jako kratinky vychod a zapad slunce.
„Jdeme,“ rekli jednim dechem.
Nebyt te svetlice, snad by se jim ani nebylo podarilo vratit se — pred prichodem dne. Ale takto, vedeni svetlem, ktere svym jasem jeste dvakrat rozsvetlilo temnoty kamennych soutesek, udrzovali smer pochodu.
Cestou potkali nekolik opozdilcu, kteri prchali polekani svetlem jejich baterky, a najednou, na upati schodu, narazili na telo jiz uplne vychladle. Prekrocili je beze slova. Nekolik minut pred jedenactou byli opet na namesticku s kamennou studni — sotva na ni dopadl paprsek Doktorovy baterky, zahorely shora reflektory trojim jasem. Koordinator stal nad schody, po nichz — tezce dychajice — vybehli. Kracel pomalu za nimi, a kdyz dorazili ke stroji a usedli na stupatkach, zhasl svetla a prechazel ve tme sem a. tam, cekaje, az budou moci promluvit.
Kdyz mu vsecko vypovedeli, rekl pouze:
