zaclonene zadi rakety, ukazal tri drobne postavicky. Koordinator rozsvitil reflektory.
Bezeli jim naproti se zvednutyma rukama.
Koordinator zpomalil, a kdyz bezici ustoupili z cesty, zastavil vuz nekolik metru za nimi. Raketa se tycila nedaleko. Zajeli k ni tak, ze horni cast zadi zaclonila lampu visici pod ni.
„Konecne jste tady?! Vsichni?!“ vykrikl Inzenyr. Priskocil k voziku a uskocil zpatky, kdyz spatril ctvrtou, bezhlavou postavu, ktera sebou neklidne pohnula.
Koordinator objal jednou rukou Inzenyra a druhou Fyzika, a vterinu tak stal, jako by se o ne opiral. Utvorili peticlennou skupinku u postranniho reflektoru, Doktor tise mluvil na dvojcaka.
„U nas je vsecko v poradku,“ rekl Chemik, „a u vas?“
„Vice mene,“ odpovedel Kybernetik. Dlouhou dobu na sebe pohlizeli, ale nikdo nic nerikal.
„Podame vam zpravu, anebo pujdeme spat?“ zeptal se Chemik.
„Ty muzes spat? To je ohromne!“ zvolal Fyzik. „Spat! Dobry boze! Byli tady, vite?“
„Myslil jsem si to,“ rekl Koordinator. „Doslo — ke srazce?“
„Ne. A vy…?“
„Taky ne. Myslim… fakt, ze objevili raketu, muze se ukazat dulezitejsi nez to, co jsme videli my. Mluvte — Jindrichu, treba ty.“
„Chytli jste ho?“ zeptal se Inzenyr.
„Vlastne… on se chytil nas… dal se totiz dobrovolne odvezt. Ale to je cely pribeh. Dlouhy; komplikovany, prestoze mu vubec nerozumime…“
„S nami je presne totez!“ vybuchl Kybernetik. „Prijeli sem asi tak hodinku po tom, co jste vyrazili! Myslil jsem — myslil jsem, ze je to konec,“ priznal se najednou tissim hlasem.
„Hlad nemate?“ zeptal se Inzenyr.
„Zda se, ze jsem na to uplne zapomnel, Doktore!“ zvolal Koordinator, „pojd sem!“
„Porada?“ Doktor vystoupil a prisel k nim, ale ani nadale nespoustel oci z dvojcaka, ktery necekane seskocil na zem pohybem podivuhodne lehkym a pomalu se dosoural ke stojicim — ale sotva narazil na hranici osvetleneho kruhu, couvl a ztuhl. Divali se na neho mlcky… velky tvor klesl, padl na zem, na okamzik spatrili jeho hlavu; pak se svaly sevrely, ponechavajice skulinku; v rozptylenem svetle reflektoru videli modre oko, ktere na ne bylo upreno.
„Tak oni byli tady?“ zeptal se Doktor. V tomto okamziku jedine on sam se nedival na dvojcaka.
„Ano. Prijeli, petadvacet rotujicich kotoucu, uplne stejnych, jako byl ten, ktereho jsme se zmocnili, a ctyri stroje daleko vetsi, nikoli svisle kotouce, ale jakesi pruhledne vetrniky…“
„Potkali jsme je!“ vykrikl Chemik.
„Kdy? Kde?“
„Asi pred hodinou, kdyz jsme se vraceli; div jsme se s nimi nesrazili, ale co delali tady?“
„Celkem nic,“ ujal se slova Inzenyr. „Prileteli v rade, odkud, to nevime, protoze kdyz jsme vysli na povrch — stalo se to zrovna, kdyz jsme vsichni byli v rakete, doslova v peti minutach — tahli uz jeden za druhym a krouzili kolem rakety. Nepriblizovali se. Mysleli jsme, ze je to prvni hlidka, rozvedka, celo taktickeho, pruzkumu, no, tak jsme pod raketou postavili radiomet a cekali jsme — a oni krouzili dokola, porad v temze smeru, ani se nevzdalovali, ani nepriblizovali. Trvalo to snad puldruhe hodiny. Pak se objevily ty vetsi, ty vetrniky, asi tak tricet metru vysoke! Kolosy! Daleko pomalejsi! Zdalo se, ze mohou jezdit jedine v tech brazdach, ktere vyorou ty druhe. Otacejici kotouce jim udelaly misto ve svem kruhu, takze stal stridave jeden stroj vetsi a jeden mensi, a zase zacaly krouzit kolem. Obcas zpomalovaly a jednou se dva malem srazily, ci spise se dotkly okraji; se straslivym rachotem, ale nic se jim nestalo, krouzily dal.“
„A vy?“
„No, co my, potili jsme se u radiometu. Prijemne to nebylo.“
„To verim,“ rekl uznale Doktor. „A co dal?“
„Dal? Napred jsem si porad myslil, ze na nas kazdou chvili zautoci, pak ze konaji pouze pozorovani, ale udivil mne ten jejich sik, i to, ze se ani na okamzik nezastavily, a my prece vime, ze takovy kotouc muze rotovat na miste — no, bylo asi sedm pryc, a ja jsem poslal Fyzika pro majakovou lampu. Meli jsme ji vyvesit pro vas, ale stejne byste tou okridlenou hradbou nemohli projet — a tu mi poprve blesklo hlavou, ze je to blokada! No, rekl jsem si, ze se v kazdem pripade musime pokusit o dorozumeni — tak dlouho, jak to pujde. Sedeli jsme porad za radiometem a zacali jsme tou lampou blikat — v seriich, vite, napred po dvou zablescich, pak po trech, pak po ctyrech…“
„Pythagorovou vetou?“ zeptal se Doktor a Inzenyr se pokousel — nadarmo — pri zablesku ve vysce zavesene lampy spatrit, zdali si doktor nedela legraci.
„Ne, „rekl konecne, „obycejne rady cisel.“
„A co oni,“ vyhrkl dychtive naslouchajici Chemik.
„Jak bych ti to rekl — vlastne nic…“
„Co to znamena»vlastne nic«? A» nevlastne«, co?“
„To znamena, delali vselijake veci, po celou tu dobu, i pred nasimi signaly i pri nich i pozdeji, ale nic, co by vypadalo jako pokus o odpoved nebo o navazani kontaktu.“
„Co delali?“
„Kotouce virily hned rychleji, hned zase pomaleji, blizily se k sobe, neco se pohybovalo v gondolach…“
„Maji ty vetrniky, ty velke, take gondolu?“
„Rikals, ze jste je videli?“
„Bylo tma, kdyz jsme je potkali.“
„Nemaji zadne gondoly, uprostred neni vubec nic, prazdne misto. Zato po obvodu tam chodi — pluje — no, obiha jakoby velka nadrz. Zevnitr vypoukla, uprostred prohloubena, ktera se muze vselijak postavit a po stranach, ma celou radu rohu — takovych jehlancovitych vycnelku. Uplne beze smyslu — pochopitelne z meho stanoviska. Tak, co jsem to povidal — aha, tak ty vetrniky obcas vystoupily z kola a vymenily si mista s mensimi kotouci.“
„Jak casto?“
„Ruzne. V kazdem pripade se nam nepodarilo objevit zadnou ciselnou zakonitost. No, jak rikam, pocital jsem vsecko, co mohlo mit jakoukoli souvislost s jejich pohyby, cekal jsem prece na nejakou odpoved. Delaly dokonce komplikovane evoluce. Kuprikladu druhou hodinu ty velke zpomalily tak, ze se temer zastavily, pred kazdym vetrnikem se postavil mensi kotouc, rozjely se pomalu k nam, ale priblizily se jen o kousek, snad o patnact metru, velky vetrnik za nimi, a znovu zacaly opisovat kruhy, ted uz byly dva — vnitrni, po nemz krouzily ctyri velke a ctyri mensi a vnejsi se zbytkem svislych kotoucu. Kdyz uz jsem si myslel, ze bude nutne neco podniknout, abyste se mohli vratit, utvorily najednou dlouhou radu a vzdalily se, napred po spirale a pak primo na jih. „
„Kolik mohlo byt hodin?“
„Nekolik minut po jedenacte.“
„To znamena, ze jsme patrne potkali nejake jine,“ obratil se Chemik. na Koordinatora.
„To neni jiste. Mohly se nekde zastavit.“
„Ted mluvte vy,“ rekl Fyzik.
„At mluvi Doktor,“ rekl Koordinator.
„Dobra, tak…“
Doktor zhustil do nekolika minut celou historii vypravy a pokracoval:
„Nezapomente, ze vsecko, at se tady deje cokoli, nam castecne pripomina ruzne veci zname ze Zeme, ale vzdy pouze castecne — cast,kamenku vzdycky zustava volnych a neda se do hlavolamu zaclenit. To je velice charakteristicke! Ty jejich masiny se tady objevily jako stroje v bojovem siku — treba pruzkumna hlidka, celo armady, ale treba pocatek blokady? Jakoby od kazdeho trosku, ale doopravdy — nic z toho, my nevime, co vlastne. Ty hlinite jamy — prirozene, byly hnusne — ale co vlastne znamenaly? Hroby? Vypadalo to tak. Pak — to sidliste, nebo jak to nazvat. To uz bylo uplne neuveritelne! Pribeh ze snu. No, a kostry? Muzeum? Jatky? Kaple? Vyroba biologickych exponatu? Vezeni? Myslet muzete na vsecko, dokonce i na koncentracni tabor! Ale nepotkali jsme tam nikoho, kdo by nas chtel zadrzet, nebo navazat s nami jakekoliv spojeni — nic podobneho! Snad to je to nejmene pochopitelne, aspon pro mne. Civilizace planety je nepochybne vyspela. Architektura technicky neobycejne vysoko vyvinuta, stavba kopuli, jako jsou ty, ktere jsme videli, to je jiste slozity problem! A vedle toho — kamenne sidliste, pripominajici stredoveky hrad. Prekvapiva smes civilizacnich stupnu! Pritom musi mit dokonalou signalizacni sit, kdyz v tom svem meste zhasli svetla doslovne minutu po nasem prijezdu — a jeli jsme velice rychle a nikoho jsme cestou nevideli… Nepochybne jsou nadani vysokou inteligenci, ale dav, ktery nas napadl, si pocinal jako stado ovci, ktere zachvatila panika. Po nejake organizaci ani stopy… Napred jako by pred nami utikali, pak nas obklopili,
