„No, ano. Dobre ze to dopadlo takhle. Jeden je tady… vite…“
Nepochopili hned, teprve kdyz rozsvitil otacivy reflektor a obratil jej dozadu, vyskocili rovnyma nohama. Nekolik metru od voziku lezel bez hnuti dvojcak.
Prvni se pred nim zastavil Doktor. Z reflektoru dopadala na toto misto siroka svetelna cesta, kde clovek mohl spocitat kazdou, i tu sebemensi jamku na kamennych deskach.
Pred nimi napolo lezel nahy tvor, polovinou velkeho trupu sikmo zvednutou vzhuru. Z pootevrenych prsnich svalu se na ne divalo velke, blede modre oko. Jako mezerou nedovrenych dveri videli pouze cipek ploche tvaricky.
„Jak se sem dostal?“ zeptal se tise Doktor.
„Pribehl zdola nekolik minut pred vami. Kdyz jsem rozsvecoval svetlici, utekl, pak se vratil.“
„Vratil?!“
„Na tohle misto. Ano.“
Stali nad nim a nevedeli, co delat. Stvoreni dychalo jako po namahavem behu. Doktor se sklonil, chteje obra pohladit nejprostsim pohybem otevrenou rukou; tvor sebou. trhl, na blede kuzi jeho masivniho tela vyrazily vodnate kapky, velke jako bubliny.
„On… se nas boji…“ rekl tise Doktor.“ „Co delat?“ dodal bezradne.
„Nechat to tady a jet. Je pozde,“ rekl Chemik.
„Nikam se nejede. Poslyste…“ Doktor zavahal. „Vite co? Sedneme si…“
Dvojcak se nehybal. Kdyby nebylo pravidelnych pohybu jeho stitovite rozsirene hrudi, mohli by se domnivat, ze je mrtvy. Podle Doktorova prikladu si posedali na kamennou plosinku kolem neho. Ze tmy sem doletal vzdaleny sumot gejziru, v neviditelne vegetaci obcas zaselestil vitr, podzemni osadu zahalila neproniknutelna noc. Ve vzduchu se chvilemi prevalily ridke chomace mlhy, v odraze reflektoru ostre narysovana silueta voziku stala nehybne opodal jako cerna kulisa. Po dobrych desiti minutach, kdyz uz zacinali ztracet nadeji, dvojcak najednou vykoukl skulinkou ze sveho vnitrniho ukrytu. Stacil neopatrny Chemikuv pohyb, aby se zavrela dvirka ze svalu — tentokrat uz ne nadlouho.
Nakonec — temer pul hodiny po setkani — se obr vzprimil. Byl vysoky asi dva a pul metru, ale byl by jeste vyssi, kdyby se pohyboval naklonen dopredu. Kdyz sel, menila se dolni cast jeho neforemneho tela. Meli dojem, ze dovede podle potreby vysunovat nebo vtahovat nohy, ale byla to pouze hra svalu na dolnich koncetinach, ktere se tak stavaly viditelnejsimi i zpusobilejsimi k chuzi.
Nikdo dobre nevidel, jak to Doktor dokazal, on sam pak pozdeji ujistoval, ze to take nevi; staci, ze dvojcak, ktery uz uplne vytahl sve pohyblive telicko z vnitrniho hnizda, po vselijakem poplacavani, laskavych pohybech a septani dovolil, aby ho Doktor za tenkou pacicku odvedl k voziku. Jeho mala hlavicka klesla dopredu a divala se.na ne shora, kdyz se shromazdili ve svetelnych kuzelech reflektoru, jakoby s naivnim uzasem.
„A co ted?“ rekl Chemik. „Tady se s nim nedomluvis!“
„Jak to — co,“ namitl Doktor, „vezmeme ho s sebou.“
„Preskocilo ti?“
„Dalo by nam to hodne,“ rekl Koordinator, „ale vazi dobre pul tuny.“
„A co na tom, Drandak je propocitan na vic.“
„Ty jsi podareny! Jsme tri a naklad, to samo uz je pres tri metraky. Mohou nam prasknout hridele.“
„Tak?“ rekl Doktor. „Tak to ne. At si jde!“
S temito slovy postrcil dvojcaka ke schodum vedoucim dolu.
Porad se jim zdalo, ze velky tvor, kdyz tak stal vedle nich, zvlast kdyz na neho primo nepadalo svetlo reflektoru, ma u-tatou hlavu a misto ni ze ma nasazenou jinou, cizi, prilis malou a spatne posazenou, totiz prilis nizko — najednou se schoulil, jako kdyby se do sebe propadl, jeho kuzi v okamziku pokryly opalizujici kapky vodnate tekutiny.
„Ale ne, k certu… ja jsem jenom zertoval…“ vykoktal Doktor. Take ostatni byli prekvapeni takovou reakci. Doktorovi se ne bez nesnazi podarilo uklidnit velkeho tvora. Problem, jak noveho pasazera, usadit, byl dost slozity: Koordinator vypustil skoro vsechen vzduch z pneumatik, takze vozik temer dosedl na kameny. Pri svetle rucniho reflektoru odmontovali obe zadni sedatka, upevnili je k siti pro zavazadla, a na vrchol teto pyramidy posadili jeste paprskomet. Avsak dvojcak presto nechtel vlezt do vozu — Doktor ho poplacaval, premlouval, postrkoval, sam nastupoval a vyskakoval — a za jinych okolnosti by to rozhodne byla zabavna podivana. Uz davno bylo jedenact pryc, a oni meli jeste potme, v obtiznem terenu, jedouce prevazne prikre vzhuru, urazit vice nez sto kilometru, ktere je delily od rakety. Nakonec dosla Doktorovi trpelivost. Uchopil jednu ze zvednutych rucicek maleho trupu a vykrikl:
„Postrc ho zezadu!“
Chemik zavahal — ale Koordinator se silne oprel pazi o vystrceny hrbet dvojcaka, ktery vyrazil skucivy zvuk a ztraceje rovnovahu, octl se jednim skokem nahore. Ted uz vsecko slo jako na dratkach. Koordinator napumpoval vzduch,do pneumatik, vozik, trebas viditelne nakloneny, prece jen strelhbite vyrazil vpred. Doktor zaujal sedatko pred novym pasazerem, protoze Chemik se radeji vyhnul takovemu sousedstvi a zvolil si velice nepohodlny zpusob jizdy: stal Koordinatorovi za zady.
V trojnasobnem svitu reflektoru projeli radami sloupu, pak pres dlouhe, hladke roviny, ktere vedly k aleji „palic“. Na rovine dosahoval vozik znacne rychlosti, kterou ztratil teprve na upati magmatickeho previsu: V nekolika minutach dorazili k hlinitym pahorkum, vroubicim jamy s odpornym obsahem.
Nejakou dobu jeli hustym, ohlusive splichajicim blatem, pak nasli otisky svych vlastnich pneumatik vytlacene v hline a odjeli temer stejnou cestou, jakou prijeli do udoli. Vozik, vyhazuje zpod kol vodotrysky vody a blata, manevroval obratne mezi hlinitymi pahorky, ubihajicimi zpet v trojnasobnych pruzich svetla hned na prave, hned na leve strane. Daleko ve tme zahorel rozmazany ohnicek, pohyboval se jim vstric a zvetsoval se kazdym okamzikem. Brzy uz rozeznali tri samostatna svetla. Koordinator nezpomalil, protoze to byl jejich vlastni odraz. Dvojcak jevil neklid, pohyboval se, chrcel a dokonce se nebezpecne presunul do rohu, takze se cele vozitko naklonilo na levou stranu. Doktor se pokousel uklidnovat ho tim, ze na nej mluvil, bez viditelneho vysledku — kdyz se ohledl, spatril, ze bleda postava pripominala svym vzhledem homoli cukru nahore zakulacenou — dvojcak vtahl sve mensi telicko a jako by prestal dychat. Teprve kdyz okamzik trvajici vlna horka a zmizeni zrcadloveho odrazu oznamily, ze maji tajuplnou hranici za sebou, velky pasazer se utisil, sedel bez hnuti a neprozrazoval zadne vzruseni z nocni jizdy, prestoze se vozik, namahave splhajici po svahu cim dal sraznejsim, silne kolebal, dostaval dokonce smyk, nahustena kola se tezce valila nerovnym terenem, jeli cim dal pomaleji, misto rychleho bubnovani pneumatik bylo slyset pouze namahavy hlas motoru, predek vozu se nekolikrat zvedl nebezpecne nahoru, sotva uz se plazili, najednou, prestoze se kola. otacela, zacali klouzat dolu, pruh pudy slabe spojene s podkladem se s nimi utrhl, Koordinator prudce stocil volant. Stali.
Opatrne obratil, zacal sjizdet sikmo po svahu zpet do udoli.
„Kampak?“ zvolal Chemik. Zavany nocniho vetru prinasely drobounke kapicky, prestoze jeste neprselo.
„Pokusime se o to v jinem miste,“ krikl zvysenym hlasem Koordinator.
Opet se zastavili. Skvrna otaciveho reflektoru, pohlcovana vzdalenosti, splhala vzhuru, napinali zrak, ale nebylo temer nic videt. Protoze svetelnym pruzkumem ziskali malo informaci, vyrazili radeji naslepo vzhuru, svah mel brzy spad stejne srazny jako v miste, kde se s nimi puda sesula, ale hlina tady byla sucha a vozik dobre tahl. Kdykoli se vsak Koordinator pokusil odbocit tak, aby kompas ukazoval k severu, zacal stroj nebezpecne zvedat kapotu k nebi, dosedaje temer na zadni pneumatiky, a nutil ho, aby jel stale vic a vic zapadnim smerem. Bylo to neprijemne, protoze museli pocitat, ze narazi na huste krovi, ktere, pokud si pamatoval, zarustalo temer cely okraj srazu nahorni roviny, k niz splhali. Ale nedalo se proti tomu nic delat. Svetla reflektoru narazila ve tme na radu bilych, zvolna se plouzicich postav, ne, byly to chomace mlhy, mracno je drave pohltilo, tma houstla, tezce se dychalo, ochladilo se, po prednim skle, po chromovanych trubkach operadel zacaly stekat krupeje srazene vody; nepruhledne mraky hned houstly, hned ridly, na rizeni vozu nebylo ani pomysleni, Koordinator jej vedl poslepu, snazil se jedine, aby jel pokud mozno ostre vzhuru.
Najednou reflektory znovu ziskaly zrak i silu, mlecne chuchvalce se rozplynuly, ustoupily, a oni spatrili v pruzich svetla vycnely hrbol vrcholu a zaroven se nad nimi zajiskrilo cerne nebe. Vsem se najednou nejak ulevilo.
„Co pasazer?“ zeptal se Koordinator, aniz se otocil od volantu.
„V poradku. Zda se, ze spi,“ rekl Doktor pres Chemika, ktery stal pred nim.
Svah, po kterem splhali, byl stale sraznejsi, vozik se neprijemne kymacel, predni kola cim dal mene poslouchala volant, teziste se zretelne prenaselo k zadni casti vozu.
