smackli, vznikl nepopsatelny chaos, vsecko, to bylo beze smyslu, primo silene! No, a tak je to se vsim. Ono individuum, ktere jsme zabili, bylo obleceno do jakesi stribrite folie — tito byli nazi, sotva par z nich melo na sobe jakesi zastery pletene z trav, nebo cary. Mrtvola v jame mela trubicku zavedenou do vyrustku v kuzi — a co je zvlastnejsi, mela oko, jako ten tvor, ktereho vidite, ale ostatni oci nemeli, zato meli nos, nebo.opacne, kdyz o tom premyslim, zmocnuje se mne obava, ze ani ten, ktereho jsme privezli, nam moc nepomuze. Budeme se pochopitelne snazit domluvit se s nim, ale moc neverim, ze se nam to podari…“
„Cely doposud nasbirany informacni material musime sepsat a nejak utridit,“ poznamenal Kybernetik, „jinak se v nem utopime. Musim rici… Doktor ma urcite pravdu, ale… Ty kostry, byly to opravdu kostry? A ta historie se zastupem, ktery se napred kolem vas shlukl a pak se dal na utek…“
„Ty kostry jsem prohlizel tak, jak se ted divam na tebe. Je to neuveritelne, ale je to pravda. No, a ten dav…“ rozprahl ruce. „To bylo uplne silenstvi,“ dodal Chemik.
„Treba jste probudili cele sidliste, a protoze byli prekvapeni… Predstav si, rekneme, hotel na Zemi, do nehoz najednou vjede ten zdejsi virici kotouc, to je kazdemu jasne, ze by vypukla panika.“
Chemik vrtel uminene hlavou. Doktor se usmal.
„Nebyl jsi tam, tezko ti to vysvetlit. Panika — budiz — ale pak, kdyz uz se vsichni lide poschovavali a rozutikali, kotouc vjizdi do ulice, a tu jeden z uprchliku, nahy, jak vyskocil z postele, tresouci se strachem, utika za tim.kotoucem a da veliteli na srozumenou, ze chce jet s nim. Co?“
„No, on vas nezadal…“
„Nezadal? Zeptej se jich, jestlize neveris mne, co se stalo, kdyz jsem delal, ze ho chci jako odstrcit, aby se tam vratil. Ostatne — hotel a kousek dal hroby, otevrene hroby plne mrtvol…“
„Mili pratele, je tri ctvrti na ctyri,“ rekl Koordinator. „A zitra, to znamena dnes, mohou u nas vykonat dalsi navstevu — a vubec tady se muze kazdou chvili stat vsecko. Mne uz tady nic neprekvapi! Co jste vykonali v rakete?“ zeptal se Inzenyra.
„Moc toho nebylo, protoze jsme dobre ctyri hodiny sedeli u paprskometu! Jeden ridici elektronovy mozek.typu „mikro“ byl prohlednut, radiova aparatura je temer pred spustenim. Kybernetik ti to rekne presneji. Moc je toho na padrt, bohuzel.“
„Nemam sestnact niob-tantalovych diod,“ rekl Kybernetik, „kryotrony jsou cele, ale bez tech diod s mozkem nic nenadelam..
„Nemuzes je vzit z jinych?“
„Vzal jsem, bylo toho hodne — pres sedm set.“
„Vic jich neni?“
„Mozna jeste v Ochranci. Nemohl jsem se k nemu dostat. Lezi az docela vespod.“
„Poslyste, mame tak prostat celou noc tady — pred raketou?“
„Spravne, jdeme. Vterinku, co s tim dvojcakem?“
„A co Drandak?“
„Reknu vam neco velice neprijemneho — od tohoto okamziku musime mit ustavicne postavenou straz,“ rekl Koordinator. „Prvotridni blaznovstvi bylo, ze jsme ji doposud nemeli. Prvni dve hodiny do svitani, kdo se prihlasi dobrovolne, a pak…“
„Ja bych mohl,“ rekl Doktor.
„Ty? Za nic na svete, jedine nekdo z nas,“ rekl Inzenyr.
„My jsme aspon sedeli na miste…“
„A ja jsem sedel v Drandaku. Nejsem vic unaven nez ty.“ „Dost. Napred Inzenyr, pak Doktor,“ rekl Koordinator.
Protahl se, zamnul si zkrehle ruce, pristoupil k vozicku, zhasil svetla a pomalu jej dotlacil az pod trup rakety.
„Poslyste,“ Kybernetik stal nad nehybne lezicim dvojcakem, „co s nim?“
„Zustane tady. Jiste spi. Neutece. Proc by s nimi prijel?“ rekl Fyzik.
„Tak to neni mozne, musime ho nejak zajistit,“ zacal Chemik a zmlkl. Ostatni, jeden po druhem, jiz sestupovali do tunelu. Rozhledl se kolem dokola, pokrcil nazlobene rameny a odesel za ostatnimi. Inzenyr si rozlozil nafukovaci podusky vedle radiometu a usedl, ale protoze pocitil,ze ho okamzite zacina premahat spanek, vstal a zacal pravidelne prechazet sem a tam.
Pisek tichounce skripal pod nohama. Nad vychodem lezelo prvni sero, hvezdy se pomalu prestavaly mihotat a bledly, plice mu naplnoval vzduch studeny a cisty — pokousel se objevit v nem cichem onu cizi vuni, kterou si pamatoval, kdyz poprve vysel na povrch planety, ale uz se ji nemohl dopatrat. Bok tvora leziciho opodal se pravidelne zvedal a klesal. Vtom Inzenyr uvidel dlouhe, hubene pracky, ktere vyklouzly z jeho prsou a uchopily ho za nohu. Zoufale sebou skubl, klopytl, div nespadl — a otevrel oci. Usnul pri chuzi. Bylo uz svetleji. Cirusovite mracky se poskladaly na vychode v sikmou caru, nakreslenou jakoby jednim tahem, jeji konec se pomalu zacinal rozzhavovat, v neurcitou sed nebe vtekala modr. Posledni jasna hvezda se v ni rozplynula — Inzenyr se zastavil tvari k obzoru. Mracna se z sedivych menila v hnedozlata, ohen pulsoval na jejich okrajich, pruh ruzove, slite s neposkvrnenou belosti, probodaval pulku nebeske klenby. Melky, jakoby spaleny okraj planety propadl najednou pod dotekem tezkeho rudeho kotouce.
„To by mohla byt Zeme.“
Pocitil bodave, nevyslovne zoufalstvi.
„Stridani strazi,“ ozval se silny hlas za jeho zady. Inzenyr sebou trhl. Doktor, bledy, hledel na neho a usmival se. Inzenyr mu najednou chtel za neco podekovat, rici, ze — sam: nevedel co — bylo to nesmirne dulezite, ale nemel slov — zavrtel hlavou, odpovedel na usmev usmevem a zmizel v cernem tunelu.
Kapitola osma
Pres poledne lezelo pet polonahych muzu, s krky a tvaremi do bronzova opalenymi, ve stinu rakety pod jejim stihlym brichem.
Kolem nich bylo plno nadobi, casti pristroju, na stanovem platne se valely rozhazene kombinezy, boty, rucniky, z odsroubovane termosky se sirila vune cerstve kavy, po sire rovine se plazily stiny mracen, vladl klid, a nebyt schouleneho, naheho tvora, ktery bez hnuti sedel o nekolik kroku dale pod trupem rakety, byla by tato scena mohla predstavovat nejaky letni tabor na Zemi.
„Kdepak je Inzenyr?“ zeptal se Fyzik. Zvedl se line na loktech a dival se pred sebe; nakypreny kumulus mu zhnul do oci jako plamen, prestoze mel tmave bryle.
„Pise svou knihu.“
„Jakou uz zase, aha, soupis oprav.“
„Ano, bude z toho tlusta kniha a zajimava, ujistuji te!“
Fyzik pohledl na hovoriciho.
„Jsi v dobre nalade? To se ceni. Rana se ti uz temer zahojila, vis? Na Zemi by se patrne nezacelila tak rychle.“
Koordinator se dotkl zajizvujiciho se mista na cele a zvedl oboci.
„Je to mozne. Raketa byla sterilni a zdejsi bakterie jsou pro nas neskodne. Hmyz, jak se zda, tady vubec neni.“
„Doktorovi bili motyli,“ zabroukl Fyzik. Pro vedro se mu nechtelo mluvit.
„No, to je jenom hypoteza.“
„A co tady neni hypoteza?“ zeptal se Doktor.
„Nase pritomnost, namitl Chemik. Obratil se naznak.
„Vite,“ sveril se, „ze uz bych chtel zmenit prostredi…“
„Ja taky,“ poznamenal Doktor.
„Videls, jak mu zrudla kuze, kdyz sedel nekolik minut na slunci?“ prohodil. Koordinator. Doktor prikyvl hlavou.
„.Ano. To znamena budto, ze se doposud nezdrzoval na slunci, anebo ze mel nejaky oblek, neco na sebe…“
„Nebo?“
