„Jak jste se meli?“ zeptal se Chemik, Inzenyr snal cerna skla a satkem si utiral z tvare pot a prach.
„Ohromne prima,“ rekl.
„Nikoho jste nepotkali?“
„No, jako obycejne, kolecka, ale vsechna jsme nechali daleko za sebou, jeli jsme z druhe strany hajku, toho s jamou, vis? Tam nejsou skoro zadne brazdy. Jenomze jsme meli potize s naplnovanim kanystru. Byla by dobra nejaka pumpicka.“
„Chceme jet jeste jednou,“ dodal Fyzik.
„Napred musite prelit vodu…“
„Zbytecnost,“ namitl Fyzik, „vali se tady tolik prazdnych konvi a kanystru. Vezmeme jine a potom se to vsecko preleje jednim vrzem. No ne?“
Pohledli si s Inzenyrem do oci, jako kdyby meli nejakou tajnou myslenku. Chemik to nepostrehl, jenom ho trochu udivil ten jejich zvlastni spech. Vylozili kanystry, jako kdyby horelo, a sotva hodili do nakladniho prostoru nove, a nebylo jich tak mnoho, nasedli a vyrazili prudce, zvedajice oblaka prachu. Jeho hradba se pomalu snasela na rovinu, zalitou karminem ve svetle zapadajiciho slunce, kdyz vysel ven Koordinator.
„Jeste nejsou zpatky?“ rekl.
„Uz tady byli, vymenili nadoby za prazdne a hned zas odjeli.“
Koordinator se vic podivil, nez rozzlobil.
„Jak to, hned zas odjeli?“
Rekl, ze ho okamzite vystrida, a sestoupil do rakety, aby sdelil novinu Kybernetikovi, ktery pracoval na univerzalnim automatu, ale byla s nim tezka rec. Mel v ustech asi dvacet tranzistoru, vyplivoval si je do ruky jako pecky, nekolik set dratu vytrzenych z porcelitovych vnitrnosti si omotal okolo krku, rozcesal je na prsou a spojoval je s takovou rychlosti, ze se mu prsty jenom mihaly. Obcas strnul bez hnuti — a jako v nadpozemskem vytrzeni — zahledel se dobrou minutu na velke schema, ktere mel rozveseno primo pred nosem.
Koordinator se vratil nahoru, vystridal Chemika, ktery sel pro vsecky chystat veceri, a zatimco sedel u paprskometu, kratil si dlouhou chvili vpisovanim praktickych pripominek na okraji knihy postupnych oprav, kterou sepsal Inzenyr.
Uz dva dny si lamali hlavu, co udelat s devadesati tisici litry radioaktivitou zamorene vody, ktera zaplavila celou prostoru nad nakladnimi vraty. Byl to jeden ze zdanlive nerozresitelnych bludnych kruhu, na ktery ustavicne narazeli. Aby mohli ocistit vodu, museli spustit filtry, ale dostat se ke kabelu, ktery je zasobil proudem, bylo mozno pouze v tom zaplavenem miste. Na rakete byl dokonce potapecsky skafandr, ale bylo nutno obleci takovy, ktery zaroven chranil pred zarenim; ten nemeli. Specialne ho prizpusobit a opancerovat olovem se nevyplacelo, to uz bylo lepsi pockat, az se opravene automaty budou moci ponorit do vody.
Koordinator sedel pod zadi rakety, na niz se od chvile, kdy slunce zapadlo, pravidelne rozzihala majakova lampa, a zapisoval si tak rychle, jak mohl, co ho napadlo, protoze svetlo trvalo asi tri vteriny. Sam se pak smal, kdyz si prohlizel skrabanici, v jakou se potme zmenilo jeho pismo. Kdyz se podival na hodinky, byla uz skoro deset.
Vstal a zacal se prochazet. Vyhlizel svetla voziku, ale nevidel nic, pozorovani mu ztezovala majakova lampa. A tak se pomalu vzdaloval ve smeru, odkud se mel stroj vratit.
Jako obycejne, kdyz byl sam, obracel oci ke hvezdam — Mlecna draha srazne stoupala ve tme, od Stira putoval jeho pohled vlevo a zastavil se pln uzasu — nejjasnejsi hvezdy Kozoroha byly sotva videt, ztracely se v bledem prisvitu, jako kdyby se Mlecna draha najednou rozsirila a pohltila je — a lezely prece za ni. Vtom pochopil. To byla zare, zrovna tam, nad vychodnim obzorem. Srdce mu zacalo bit pomalu a tezce. Ucitil tlak v hrdle, ktery vsak ihned povolil. Se zatatymi zuby kracel dal. Zare byla belava, nizka, a nepravidelne pohasinala, aby se nekolikrat po dlouhych intervalech rozhorela mimoradnym jasem. Zavrel oci a s nejvetsim napetim se zaposlouchal do ticha — ale slysel pouze sumeni krve. Souhvezdi uz ted nebylo temer videt. Stal bez hnuti, zahleden na nebeskou klenbu, do niz se rozpijel kalny prisvit.
Napred se chtel vratit do rakety a vytahnout zbyvajici dva ven — mohli odejit s paprskometem. Trvalo by to pesky nejmene tri hodiny. Krome voziku meli maly vrtulnik, ale byl v koji zaplavene vodou, smacknuty bednami — prohledli pouze vycnivajici spicku motoru, vrtule se pri katastrofe roztristila na kousky, kabina vypadala jiste jeste hur. Jeste zbyval Ochrance. Napadlo ho, ze do neho mohou proste nasednout, otevrit na dalku nakladni vjezd — rizeni mechanismu bylo ve strojovne — a projet vodou, ktera ostatne vytece, jakmile se vrata otevrou. V Ochranci by byli bezpecni pred zarenim. Ale nebylo jiste, zdali se vrata vubec otevrou, nemluve ani o tom, co podniknout pak — cela puda kolem rakety by se zmenila v jedinou radioaktivni skvrnu. Presto vsak, kdyby mel jistotu, ze se vrata otevrou…
Rekl si, ze jeste deset minut pocka a jestli do te doby neuvidi svetlo, ze vyjede. Bylo deset hodin trinact minut. Spustil ruku s hodinkami. Zare — ne, nemylil se — se pomalu presouvala podel obzoru, blizila se jiz k alfe Fenixa — jako pruh nahore zaruzovely, dole kalne belavy, a postupovala k severu. Opet pohledl na ciselnik hodinek. Chybely jeste ctyri minuty, kdyz spatril reflektor.
Napred to byla trepetava svetluska, hvezdicka, ktera se rychle mihala, pak se svetelko rozdvojilo, poskakovalo nahoru a dolu, konecne svetlo zacalo oslnovat zrak cim dal silneji a vtom uz zaslechl chvatny souravy zvuk tocicich se kol. Jeli rychle, ale nikoli krkolomne — vedel, ze je z voziku mozno dostat vic, a to, ze nepospichali nijak blaznive, ho uklidnilo uplne. Jako obycejne za takovych okolnosti zmocnoval se ho hnev.
Ani si to neuvedomil, ale vzdalil se od rakety na dobrych tri sta. kroku, ne-li vic. Vozik prudce pribrzdil, Doktor vykrikl:
„Naskoc!“
Pribehl, skocil ze strany na volne misto a odstrcil konvici a uvedomil si, ze je prazdna. Pohledl na sedici — zdanlive se nikomu nic nestalo. Naklonil se kupredu, dotkl se hlavne paprskometu — byla chladna.
Fyzik odpovedel na jeho pohled nic nerikajicim pohledem. Cekal tedy beze slova, az dojeli k rakete. Inzenyr ostre zahnul, odstrediva sila vmackla Koordinatora na sedatko, prazdne plechy kanystru zarincely a vuz zarazil tesne pred vchodem do tunelu.
„Voda vyschla?“ zeptal se Koordinator lhostejne.
„Nemohli jsme nabrat vodu,“ rekl Inzenyr a obratil se k nemu na svem otacivem sedatku. „K potoku se nedalo zajet.“
Vztazenou rukou ukazoval na vychod.
Nikdo nevystupoval. Koordinator se zkoumave dival jednou na Fyzika, jednou na Inzenyra.
„Hned napoprve jsme si vsimli, ze se tam neco zmenilo,“ rekl Fyzik, „ale nevedeli jsme co a chteli jsme se presvedcit…“
„A kdyby se to zmenilo tak dalece; ze byste se nevratili, co byste meli z te sve dukladnosti?“ rekl Koordinator. Uz neskryval svuj hnev. „Tak honem, vyklopte vsecko hezky najednou, ne po kapkach!“
„Neco tam delaji, podel potoka, pred nim i za nim, kolem pahorku, ve vsech udolich, podel vetsich brazd a to v delce mnoha kilometru,“ rekl Doktor. Inzenyr prikyvl.
„Poprve, kdyz jeste bylo svetlo, zpozorovali jsme jenom cele chorovody tech velkych vetrniku — pohybovaly se v utvaru v podobe pismene» V «a vyhazovaly zemi, jako kdyby hloubily nejake prikopy. Uvideli jsme je vlastne teprve pri zpatecni ceste, z vrcholu pahorku. A moc se. mi to nelibilo.“
„A co se ti na tom nelibilo?“ zeptal se Koordinator mirne.
„To, ze tvorily trojuhelnik a vrchol kazdeho trojuhelniku miril k nam.“
„Bajecne. A slovem se nam o tom nezminite a odjedete si tam jeste jednou?“ Vis, jak by se melo nazvat takove jednani?“
„Mozna, ze jsme udelali hloupost,“ rekl Inzenyr. „Dokonce jiste jsme ji udelali, ale rekli jsme si, jakmile se tady zacneme radit, mame-li jet podruhe, zacneme se znovu hadat, kdo ma riskovat svuj drahocenny zivot a tak dal — tak jsme se rozhodli, ze to vyridime zkratka a dobre sami. Pocital jsem s tim, ze za tmy budou muset cele pracoviste nejak osvetlit.“
„Nezpozorovali vas?“
„Skoro jiste ne. Nezpozoroval jsem aspon zadne znamky — nezautocili na nas.“
„Kudy jste ted jeli?“
„Temer po celou dobu po hrebenech pahorku, ale ne po vrcholcich, trochu niz, aby nas nemohli uvidet proti nebi. Pochopitelne bez svetel. Proto to trvalo tak dlouho.“
„To znamena, ze jste neodjeli s nejmensim umyslem tankovat vodu a ze jste kanystry vzali jenom proto, abyste napalili Chemika?“
