Odbehli dovnitr. Trosky neprozrazovaly radioaktivitu. Pocitac impulsu, kdyz jej k nim priblizili, byl nemy. Vypadaly velice podivne. Ani stopy po panciri nebo po nejakem jinem silnem plasti strely, proste mnozstvi velice drobnych kousku, ktere se rozpadaly v prstech na hrubozrnne, mastne se lesknouci kovove piliny.
Fyzik vzal tento prach pod lupu, zvedl oboci, vytahl ze skrinky mikroskop, priblizil k nemu oko a vykrikl:
„No! No?!“ div ze mu nasilim neodtrhli hlavu od okularu.
„Posilaji nam hodinky…“ slabym hlasem rekl Chemik, kdyz take on zvedl zrak od mikroskopu.
V zornem. poli lezely rozsypany v rulickach a retizcich desitky a stovky malinkych ozubenych kolecek, nepokoju, spiralnich pruzin, pokrivenych hridelek — pohybovali destickou mikroskopu, sypali pod objektiv nove vzorky a porad videli totez.
„Co to asi je!!“ vykrikl Inzenyr. Fyzik behal po knihovne od zdi ke zdi, s rozcuchanymi vlasy, zastavoval se, dival se na ne pomatenym pohledem a pobihal dal.
„Jakysi neslychane komplikovany mechanismus, je v tom cosi primo nestvurneho…“ Inzenyr potezkal v ruce hrstku kovoveho prachu. „Jsou tu snad miliardy, ne-li biliony tech zatracenych kolecek!!“
„Pojdme nahoru,“ rozhodl najednou, „uvidime, co se deje.“
Delostrelba pokracovala beze zmeny. Od chvile, kdy byl postaven na stanoviste, napocital automat tisic sto devet dopadu.
„Ted musime otevrit vchod,“ vzpomnel si najednou Chemik, kdyz se vratili do rakety. Kybernetik sedel nad mikroskopem a prohlizel trosky projektilu, davku za davkou. Kdyz na nej mluvili, neodpovidal.
Konec koncu bylo tezke sedet a nic nedelat. Odesli tedy do strojovny. Kontrolni svetelka uzaviraciho mechanismu jeste porad svitila. Inzenyr pohnul pakou a rucicka se poslusne pohnula, dvere. se pootevrely. Okamzite je zavrel a rekl:
„S Ochrancem muzeme vyjet kdykoliv.“
„Dvere budou viset ve vzduchu,“ poznamenal Fyzik.
„Nevadi, okraj vrat bude nejvys puldruheho metru od zeme. Pro Ochrance to nic neni. Projede.“
Zatim vsak nehrozila nejaka nahla nutnost vyjet, vratili se do knihovny. Kybernetik jeste porad sedel nad mikroskopem. Byl jako v transu.
„Nechte ho, treba na neco prijde,“ rekl Doktor.
„A ted… musime neco delat. Navrhuji, abychom se zkratka a dobre pustili do dalsich oprav rakety…“
Vstali pomalu ze svych mist. Co jineho jim zbyvalo? Vsech pet odeslo do kormidelni kabiny, kde jeste zustalo nejvice stop: po katastrofe. Kolem ridicich pristroju byly jeste spousty klopotne, temer hodinarske piplacky. Kazdy okruh kontrolovali nejprve s vysroubovanymi pojistkami, pak kdyz byl zapojen proud, Koordinator kazdou chvili vybehl nahoru a mlcky se vracel. Nikdo uz se ho na nic neptal. V navigacni kabine, lezici patnact metru pod zemi, bylo citit jemne zachvevy pudy, do ktere byla raketa zaryta. Tak uplynulo poledne. Prace pres to prese vsecko pokracovala. S pomoci automatu byla by sla daleko rychleji, ale museli mit nekoho na pozorovacim stanovisti. Do jedne Cerny napocital vice nez osm tisic zasahu.
Prestoze nikdo nemel hlad, pripravili obed a snedli jej — pro silu i pro zdravi — jak prohlasil Doktor. Ted uz s tim bylo malo starosti, nadobi nemuseli umyvat, nahazeli je proste do utrob umyvace. Dvanact minut po druhe otresy najednou prestaly.
Vsichni okamzite opustili svou praci a vybehli tunelem ven. Mracek zastiral. slunce, cela do zlatova rozzhavena rovina lezela v horkem tichu, jemny, vybuchy do vzduchu vrzeny prach klesal, vladl mrtvy klid.
„Konec…?“ rekl nejiste Fyzik. Jeho hlas zaznel podivne silne, za vsechny uplynule hodiny si zvykli na ustavicny rachot. Posledni zasah zaregistrovany automatem mel poradove cislo deset tisic sest set ctyri.
Pomalu vysli z tunelu. Nic se nedelo. Ve vzdalenosti dve ste dvacet az tri sta metru tahl se kolem rakety pas rozryte, rozmelnene pudy, misty se jednotlive trychtyre slily v tahle propadliny.
Doktor vysplhal na predprsen.
„Jeste ne,“ zadrzel ho Inzenyr. „Pockejme.“
„Jak dlouho?“
„Aspon pul hodiny, a radeji hodinu.“
„Casovane rozbusky? Tam prece nejsou vybusne naloze!“
„Kdo vi.“
Mrak odplynul ze slunce, rozjasnilo se. Stali a rozhlizeli se, vitr temer utichl, vedro bylo cim dal tizivejsi. Koordinator prvni zaslechl selest.
„Co je to?“ rekl septem.
Napjali sluch. Take jim se zdalo, ze cosi slysi.
Byl to podobny selest, jako kdyby vitr pohyboval listky keru. Ale kam oko dosahlo, nebyly ani kere, ani listy, nic nez kruh zryteho pisku. Vzduch stal, mrtvy, rozpaleny, v dalce nad dunami se tetelil horkem. Selest.se ozyval dal.
„Je to odtamtud…?“
„Ano.“
Mluvili septem. Sum bylo ted slyset stejne silne na vsech stranach — to se tak presypava pisek?
„Neni vitr…“ rekl tise Chemik.
„Ne, to neni vitr. To je tam — kam ty projektily…“
„Pujdu tam.“
„Zblaznil ses?! A co kdyz jsou to casovane rozbusky?“
Chemik zbledl. Ustoupil — jako kdyby chtel skocit do tunelu. Ale bylo tak svetlo, tak se nikde nic nehybalo — vsichni stali — zatal zuby a. pesti, zustal. Selest trval, rovnomerny, rychly, plynul odevsad. Stali shrbeni, se svaly napjatymi, bez zachvevu, jako kdyby bezdecne ocekavali rany. Tohle bylo tisickrat horsi nez kanonada. Slunce dosahlo zenitu, stiny chomackovitych mraku se zvolna plouzily nad rovinou, kupovita mracna s plochymi zakladnami vypadala jako bile ostrovy.
Na obzoru se nic nepohybovalo. Vsude bylo pusto — dokonce i sede kalichy, jejichz carky se pred tim nezretelne zvedaly na pozadi vzdalenych dun — dokonce i ty zmizely. Teprve ted si toho vsimli.
„Pohledte!“
Vykrikl Fyzik Vztazenou rukou ukazoval dopredu, ale udalo se to temer soucasne na vsech stranach najednou. Clovek se mohl divat kamkoli, vsude videl totez.
Trychtyri rozryta puda se zachvela. Pohnula se. Vsude tam, kde strely dopadly, vysouvalo se z ni neco, neco jiskriciho v slunci. Skoro rovna, hrebenovita cara trpytivych vyhonku, nekde ve ctyrech, nekde v peti sesti radach. Neco vyrustalo ze zeme tak rychle, ze bylo videt, kdyz clovek napjal zrak, jak rust pokracuje.
Kdosi vyrazil z tunelu, uhanel, jako by je nevidel, k srpovite linii zrcadlove lesklych plamenku, Kybernetik. Vykrikli a rozbehli se za nim.
„Vim!“ kricel. „Vim!!“
Klesl na kolena pred sklovitym mnohoradem vyhonku; vyrasily uz na prst ze zeme, u zakladu byly silne jako pest. Okolo kazdeho z nich se pisek lehce hemzil, pod zemi se neco horecne chvelo, pohybovalo, pracovalo. Bylo slyset jakoby presypavani miliard nejjemnejsich zrnicek pisku najednou.
„Mechanicka spermatozoa!!“ vykrikl Kybernetik. Snazil se rukama odhrabavat pudu kolem nejblizsiho klicku. Neslo mu to. Pisek byl horky. Vymrstil ruce vzhuru. Kdosi odbehl pro ryc, zacali hloubit jamu, az hlina litala do vzduchu.
Smichany s ni, zaleskly se rozclankovane, dlouhe, jako korani propletene zily zrcadlove leskle hmoty. Byla tvrda, zvonila pod narazy lopat jako kov. Kdyz byl dul hluboky vice nez metr, pokouseli se vytrhnout ten podivny utvar, ale ani se nepohnul, tak byl srostly s ostatnimi.
„Cerny!!“ vykrikl sbor hlasu jako jednemi usty. Automat pribehl, pisek se mu rozstrikoval pod nohama.
„Vytrhni to!“
Chytaky se semkly okolo zrcadlovych zil, silnych jako muzska paze. Ocelovy trup se napinal. Spatrili, jak se jeho nohy pozvolna zaboruji do zeme. Tichounky zvuk, jako k prasknuti napjate, vibrujici struny, vychazel z trupu automatu. Narovnaval se, zaboren napul v zemi.
„Pust!!“ vykrikl Inzenyr. Cerny se tezkopadne vyhrabal z doliku, kam se propadl, a stal bez hnuti.
Take oni stali nehnute. Zrcadlove leskly plot byl uz temer pul metru vysoky. Dole — tesne u zeme dostaval pomalu trosku temnejsi, mlecne namodralou barvu, ale nahore porad rostl.
„Tak, to bychom meli,“ rekl klidne Koordinator.
„Ano, ano!“
