„Ne, docela tak to nebylo,“ vmisil se do rozhovoru Doktor. Porad sedel ve voziku, hned ve svetle majakove lampy, hned zase ve tme, kdyz zhasinala.
„Chteli jsme vjet k potoku o kus dal, z druhe strany, ale neslo to.“
„Proc?“
„Tam uz taky provadeji ty prace. Ted, to znamena, kdyz nastala tma, liji do tech prikopu jakousi svitici tekutinu — zarila takovym svetlem, ze to bylo dokonale videt.“
„Co je to?“ Koordinator se dival na Inzenyra. Ten. pokrcil rameny.
„Treba neco odlevaji. prestoze to bylo prilis ridke na roztaveny kov.“
„Cim to privazeli?“
„Nicim. Kladli neco podel brazd — predpokladam, ze to bylo potrubi, ale jiste to rict nemohu.“
„Tekuty kov hnali potrubim?!“
„Rikam ti, co jsem videl potme, dalekohledem za velice bidnych svetelnych podminek — vnitrek kazde jamy svitil jako rtutova lampa a kolem dokola je vsecko tmave — nepriblizili jsme se ostatne nikde bliz nez na nejakych sedm set metru.“
Majakova lampa zhasla, chvilinku sedeli, ale nevideli na sebe, pak se znovu rozsvitila.
„Myslim, ze ji budeme muset zlikvidovat,“ rekl Koordinator zvedaje zrak. „A to ihned,“ dodal.
„Copak?“ pohledl do tmy, lampa znovu zaplanula, uvidel Chemika, ktery se vynoril z tunelu. Pribehl k vozu, padly rychle otazky a odpovedi, Inzenyr zatim sebehl dolu a vypnul ve strojovne privod proudu. Lampa naposledy zableskla a nastala tma. Tim zretelneji vystoupila zare na obzoru. Prenesla se ted vice k jihu.
„Je jich tam jako much,“ rekl Inzenyr, ktery se vratil ven a stal u rakety s tvari, obracenou k svetlu. V nehybnem prisvitu jeho tvar sede vystoupila z temnoty.
„Tech velkych vetrniku?“
„Ne, dvojcaku. Bylo videt siluety proti te svitici kasi — velice pospichali, zrejme to pri chladnuti houstlo. Obstavovali ji jakymisi mrizemi, zezadu a z boku; predek, to znamena cast obracena k nam, zustavala volna.“
„Tak co? My si ted budeme tady sedet s rukama v kline a cekat?“ zacal Chemik zvysenym hlasem.
„To ne,“ rekl Koordinator, „hned se pustime do kontroly systemu Ochrance.“
Chvili mlceli a divali se na zari. Nekolikrat vyslehla silneji.
„Chces vypustit vodu?“ zeptal se Inzenyr pochmurne.
„Pokud to bude mozne, tak ne. Uz jsem o tom premyslel. Pokusime se vrata otevrit; kdyz nam kontrolky ukazi, ze mechanismus zamku funguje, pribouchneme je zpatky a budeme proste cekat. Kridla se pri pokusu pootevrou jen o nekolik milimetru, v nejhorsim pripade vyhrkne dolu par litru vody. Odstranit takovou malou radioaktivni skvrnu neni problem, s tim si budeme vedet rady. Zato budeme mit jistotu, ze muzeme kdykoli vyjet s Ochrancem ven a ze mame svobodu jednani.“
„V nejhorsim pripade bude skvrna, ale z nas,“ rekl Chemik, „rad bych vedel, co budes mit z tech experimentu, jestli to bude utok atomovy?“
„Keramit odola na tri sta metru od bodu nula.“
„A kdyz to vybuchne sto metru od nas?“
„Ochrance vydrzi vybuch i na sto metru.“
„Zakopany v zemi,“ opravil ho Fyzik.
„No a? Bude-li treba, zakopeme se.“
„I kdyby vybuch byl treba ve vzdalenosti ctyri sta metru, vysoka teplota vrata zatavi a ven nevyjdes! Upeceme se jako raci!“
„To vsecko nema hlavu ani patu. Zatim bomby nepadaji. A ostatne, to si rekneme az na konci, k certu, raketu neopustime, kdyby ji znicili, rad bych vedel, z ceho udelas druhou.“
Po techto Inzenyrovych slovech zavladlo ticho.
„Pockat,“ vzpamatoval se najednou Fyzik. „Ochrance prece neni kompletni. Kybernetik z neho vynal diody.“
„Jen ze zamerovaciho automatu. Zamerovat muzeme i bez automatu. Ostatne jak vis, kdyz se strili antiprotony, muzes cil minout a vysledek bude stejny.“
„Poslyste, chtel jsem se vas zeptat na jednu vec…“ promluvil Doktor. Vsichni se na neho obratili.
„Copak?“
„Nic zvlastniho, chtel jsem se jenom zeptat, co dela dvojcak…“
Po vterine ticha propukla salva smichu.
„To se ti povedlo!“ zvolal Inzenyr. Nalada se zmenila, jako kdyby nebezpeci najednou zmizelo.
„Spi,“ rekl Koordinator. „Pred osmou aspon spal, kdyz jsem se byl na neho podivat. On vubec dovede spat skoro porad. Ji neco?“ zeptal se Doktora.
„U nas nechce jist nic. Nevim, co ji. Z toho, co jsem mu nabizel, se niceho ani netkl.“
„Inu, kazdy ma svoje starosti,“ povzdechl si Inzenyr. Usmal se ve tme.
„Pozor!“ ozval se hlas z podzemi. „Pozor! Pozor!!“
Rychle se obratili. Z tunelu vylezal obrovsky, tmavy tvor, lehce zarincel a zustal stat. Za nim se objevil Kybernetik s rozsvicenou baterkou na prsou.
„Nas prvni univerzalni,“ predstavil ho s triumfem v hlase. „Co je…?“ dodal, divaje se postupne na osvetlene tvare svych druhu. „Co se stalo?“
„Zatim jeste nic.“ odpovedel mu Chemik. „Ale muze se stat vic, nez bychom si prali.“
„Coze…? Mame prece automat…“ rekl Kybernetik trochu bezradne.
„Vazne? No, tak mu rekni, ze uz muze zacit.“
„Co?“
„Kopat hroby!!“
Po tomto vykriku odstrcil Chemik stojici a dlouhymi kroky odchazel do tmy. Koordinator stal chvili bez hnuti, pak vykrocil stejnym smerem.
„Co se mu stalo?“ zeptal se ohromeny Kybernetik, ktery nechapal, oc jde.
„Sok,“ vysvetlil strucne Inzenyr. „Neco proti nam chystaji, v tech udolich na vychode. Presvedcili jsme se o tom pri vypadu. Pravdepodobne na nas zautoci, ale nevime jak.“
„Zautoci?“
Kybernetik byl jeste porad pod dojmem sve prace i sveho uspechu — zdalo se, ze Inzenyrova slova vubec nepronikaji do jeho vedomi. Dival se rozsirenyma ocima na pritomne, pak se obratil k rovine. Proti stribrite blednouci zari bylo videt, jak se pomalu vraceji dve siluety. Kybernetik se ohledl za sebe — tesne za nimi stal automat prevysujici lidi, nehybny, jako vytesany z kamene.
„Musime neco delat…“ zaseptal jakoby sam pro sebe. „Chceme opravit Ochrance,“ rekl Fyzik. „At to bude k necemu nebo ne, do prace se pustit musime. Rekni Koordinatorovi, at za nami posle Chemika. Jdeme dolu. Budeme opravovat filtry. Automat spoji dole kabel. Pojd,“ pokynul Kybernetikovi, „nejhorsi je stat a cekat se zalozenyma rukama.“
Vesli do tunelu. Automat vterinu stal, najednou se na miste otocil a vykrocil za nimi.
„Podivej, uz je s nim ve zvratnem spojeni,“ rekl Inzenyr Doktorovi ne bez obdivu v hlase. „Bude nam to brzo dobre,“ dodal, „ihned posleme Cerneho pod vodu. Pod hladinou mu nemuzes davat rozkazy hlasem.“
„Tak jak? Radiem?“ rekl Doktor roztrzite, jako by rikal, co mu slina na jazyk prinese, jenom aby zabranil preruseni rozhovoru. Sledoval tmave siluety viditelne proti zari — opet se obratily. Vypadalo to jako nocni prochazka pod hvezdami.
„Mikrovysilackou, to prece vis,“ zacal Inzenyr, sledoval ocima Doktoruv pohled a pokracoval tymz tonem, „to proto, ze uz byl jisty, ze se nam to podari…“
„Ano,“ pokynul hlavou Doktor. „Proto se tak branil, opustit rano Eden…“
„To nevadi…“ Inzenyr uz se obracel k dire do tunelu.
„Ja ho znam, to vsecko ho prejde, jen co to zacne…“
„Ano, pak prejde vsecko,“ pritakal Doktor a vykrocil za nim. Inzenyr se zastavil a pokousel se pohlednout mu potme do tvare, protoze si nebyl jist, jestli se v tom opakovani jeho slov neskryval vysmech. Ale nespatril nic — bylo prilis temno.
Asi po ctvrthodince sestoupil do rakety Koordinator a Chemik.
Nez se pustili do prace, poslali nahoru Cerneho, ktery nasypal kolem usti tunelu dvoumetrovy val z hliny, upechoval ho a vyztuzil, pak odnosil do podzemi veci, ktere nechali venku. Krome zakopem zajisteneho
