„Chteji nas uzavrit…?“
Nejakou dobu mlceli.
„Ale neni to prece jen trochu primitivni — konec koncu, ted bychom mohli odejit,“ rekl Chemik.
„A nechat tam raketu,“ rekl Koordinator. „Musela si ji poradne prohlednout — ta jejich rozvedka! Vsimnete si — zastrelili se skoro presne do brazdy, kterou vyryly ty jejich kotouce!“
„Opravdu!“
„Anorganicka spermatozoa,“ rekl Kybernetik. Uklidnil se. Oklepaval si z rukou pisek a hlinu. „Anorganicka zrna, semena — chapete? Zasadili je tou svou artilerii.“
„To neni kov,“ rekl Chemik. „Cerny by ho ohnul. To je cosi jako supranit, nebo keramit, s tvrdnoucim povlakem…“
„Ale ne, to je prece proste pisek!“ zvolal Kybernetik. „Nechapes? To je anorganicky metabolismus! Promenuji pisek katalyticky v jakysi vysokomolekularni derivat kremiku. A delaji z neho ty zily tak, jak rostliny sbiraji z pudy soli.“
„Myslis?“ rekl Chemik. Poklekl a dotykal se leskleho povrchu. Zvedl hlavu.
„A co kdyby trefily na nejaky jiny typ pudy?“ zeptal se.
„Prizpusobily by se. To pokladam za jiste! Proto vlastne jsou tak pekelne komplikovane. Jejich ukolem je vyrobit vzdycky hmotu co nejtvrdsi, co nejodolnejsi ze vsech moznosti, jake maji k dispozici.“
„Ach, neni-li to nic jineho. - Ochrance vsecko rozhloda. A nevylame si zuby,“ usmal se Inzenyr.
„Myslite, ze oni na nas zautocili?“ rekl tise Doktor. Uzasle na neho pohledli.
„A co je to? Neni to utok?“
„Ne. Rekl bych spise — pokus o sebeobranu. Chteji nas — izolovat.“
„Tak co? Mame sedet a cekat, az budeme jako cervi pod sklenenym zvonem?
„A nac mame Ochrance?“
Zavahali.
„Vodu uz nepotrebujeme. Raketu se nam — pravdepodobne — podari opravit do tydne. Rekneme — do desiti dnu. V nejblizsich hodinach se rozjedou atomove syntetizatory. Nemyslim, ze by to mel byt skleneny zvon — spis — vysoka zed. Prehrada, neprekonatelna pro ne, domnivaji se tedy, ze pro nas taky. Diky syntetizatorum budeme mit i potraviny, nepotrebujeme od nich nic. A oni, nemohli nam opravdu dat jasneji na srozumenou, ze nejsme vitani…“
Naslouchali zamracene jeho slovum. Inzenyr se rozhledl. Zrcadlove hroty mu jiz sahaly po kolena. Srustaly. Splyvaly. Selest vychazejici ze zeme byl ted tak silny jako bzukot tisicu neviditelnych ulu. Modre koreny na dne jam opuchly, byly uz tluste temer jako kmeny.
„Prosim te, prived sem dvojcaka,“ rekl najednou Koordinator. Doktor se na neho podival, jako kdyby byl spatne slysel.
„Ted? Sem? Nac?“
„Jen tak. Vis… byl bych rad, kdybys ho sem privedl, dobra?“
Prikyvl hlavou a odesel. Stali mlcky v slunci. Objevil se Doktor. Nahy obr za nim namahave vyklouzl z tunelu, preskocil pres nasep hliny, vypadal spokojene a plny zivota — drzel se nablizku Doktora a tise bublal. Najednou jeho plocha tvaricka strnula, jeho modre oko hledelo uprene vpred, zafunel. Obratil se celym trupem, pronikave zabedoval, velkymi skoky priskocil k zrcadlove leskle palisade, jako kdyby se chtel na ni vrhnout, hnal se podel ni, delal podivne skoky, obehl cely kruh kolem dokola, ustavicne narikaje; vyrazel podivny, dunivy kasel, pribehl k Doktorovi, zacal ho stipat uzlickovitymi prsty do kombinezy na prsou, skrabal po pruzne latce, dival se mu do oci, rinul se z neho pot, stouchl do Doktora, uskocil, vratil se, najednou se jeste jednou rozhledl, vtahl s neprijemnym zvukem male telicko do trupu a vrhl se do cerneho usti tunelu.
Vterinku jeste videli zplostela, zmitajici se chodidla jeho nohou, jak se soukal dovnitr.
Lide hodnou chvili mlceli.
„Ocekaval jsi to?“ zeptal se Doktor Koordinatora.
„Ne… nevim. Opravdu. Myslil jsem si jenom, ze mu to — snad — neni nezname. Cekal jsem nejakou reakci, nepochopitelnou rekneme. Takovou — ne…“
„Znamena to snad, ze je pochopitelna…?“ zabroukl Fyzik.
„Do jiste miry — ano,“ namitl Doktor. „Zna to. Bud jak bud, zna neco podobneho a boji se toho. Je to pro nej jakysi hrozny, jiste — smrtelne nebezpecny ukaz.“
„Poprava… system Eden?“ napovedel potichu Chemik.
„Nevim. Bud jak bud. Nasvedcovalo by to aspon, ze teto»zive hradby «neuzivaji pouze proti kosmickym vetrelcum. Lze ji ostatne zasadit i bez delostrelectva…“
„Ale treba se proste boji vseho, co se leskne,“ rekl Fyzik. „Obycejna asociace. To by take vysvetlilo historii s tim zrcadlove lesklym pruhem.“
„Ne, ukazoval jsem mu zrcatko, ani se nebal, ani se o ne nezajimal,“ rekl Doktor.
„Cili neni tak hloupy, ani — tak zaostaly —,“ prohodil Fyzik. Stal tesne u sklovite barikady, sahala mu po pas.
„Postreleny pes se boji pusky.“
„Poslyste,“ rekl Koordinator, „mam dojem, ze jsme uvazli na mrtvem bode. Jsme v koncich. Co podnikat dal? Opravy, ovsem, to je vec pochopitelna sama sebou, ale chtel bych…“
„Nova vyprava?“ napovedel mu Doktor. Inzenyr se nevesele zasmal.
„Ano? Ja jsem vzdycky s tebou. Kam? Do mesta?“
„To by znamenalo nevyhnutelnou srazku,“ vpadl rychle Doktor, „protoze ven neprojdes jinak nez s Ochrancem. Ale na civilizacnim stupni, jakeho jsme spolecnym usilim dosahli my — kdyz mas v ruce vrhac antiprotonu, zacnes palit, nez reknes svec. Boji se musime vyhybat, stuj co stuj. Boj je nejhorsi zpusob, jak shromazdovat poznatky o cizi kulture.“
„Ja jsem na boj vubec nemyslel,“ namitl Koordinator. „Ochrance je vlastne dokonaly kryt, protoze tolik vydrzi. Vsecko se zda nasvedcovat tomu, ze je obyvatelstvo Edenu silne rozvrstveno a ze jsme dosud nemohli navazat spojeni s tou vrstvou, ktera podnika promyslene akce. Chapu, ze vypad do mesta si budou vykladat jako protiutok. Ale zbyva nam jeste neprobadany smer na zapad. Na obsluhu vozu staci uplne dva lide. Ostatni mohou zustat a pracovat v rakete.“
„Ty a Inzenyr?“
„To neni nutne. Muzes jet s Jindrichem, chces-li.“
„V tom pripade by mohl jet nekdo treti, kdo umi ovladat Ochrance,“ rekl Inzenyr.
„Kdo chce jet?“
Chteli vsichni. Koordinator se mimodek usmal.
„Sotva pak prestala hrmit dela, szira je zvedavosti jed,“ zarecitoval.
„No, tak jedem,“ prohlasil Inzenyr. „Doktor chce pochopitelne byt s nami, jako predstavitel rozvahy a mirnosti. Skvele. Dobre, ze tu zustavas,“ rikal Koordinatorovi, „znas dokonale postup praci. Nejlepsi bude, postavit Cerneho k jednomu nakladaku. Ale nezacinejte hloubit jamu pod raketou, dokud se nevratime. Chtel bych jeste prekontrolovat staticke vypocty.“
„Jako predstavitel rozvahy rad bych se jeste zeptal, jaky cil ma tato vyprava,“ rekl Doktor. „Tim, ze si prorazime cestu ven, vstupujeme do faze konfliktu, at chceme nebo nechceme.“
„Podej protinavrh,“ namitl Inzenyr. Stali v tichem, temer zpevnem sumotu rostouci zive hradby, ktera jim uz brzy mela prerust pres hlavu. Slunce se lamalo v jejich zilovych pletencich v bile a duhove hrajici jiskry.
„Nemam zadny,“ priznal se Doktor.»Udalosti nas nemilosrdne predbihaji a dosud vsecky predem pripravene plany selhaly. Snad by bylo nejmoudrejsi zdrzet se jakehokoli vypadu. Za nekolik dni bude raketa schopna letu — kdyz obletime planetu v male vysce, dozvime se treba vic a neruseneji nez ted…“
„Tomu prece sam: neveris,“ namitl Inzenyr. „Nemuzeme-li se nic dozvedet, kdyz vsecko zkoumame zblizka, co nam rekne let v nadatmosfericke vysce? A rozvaha, muj ty smutku… Kdyby lide byli rozvazni, nikdy by se tady neoctli. Co rozvazneho je v raketach, ktere leti k hvezdam?“
„Demagogie,“ zabroukl Doktor. „Vedel jsem, ze vas nepresvedcim,“ dodal. Kracel pomalu podel sklovite bariery.
Ostatni se vraceli k rakete.
„Nepocitej se senzacnimi objevy — predpokladam, ze na zapad se tahne teren podobny tomu zde,“ rekl Koordinator Inzenyrovi.
