jiskrickami, jako kdyby v desitkach domu jejich obyvatele neunavne zavirali a otvirali okna, pritom se tabulky lesknou v slunecnich paprscich. Doktor vyrazil vykrik nadseni.
„Jindrichu, to se ti povedlo! Konecne neco normalniho. Obycejny zivot a jake stanoviste pro pozorovani!“
Zatimco to rikal, uz prehodil nohu pres okraj otevrene vezicky. Inzenyr ho zarazil.
„Pockej prece, vidis slunce? Za takovych pet minut zapadne a uz nic neuvidime. Musime cele to panorama nafilmovat a to co nejrychleji, jinak to nestihneme.“
Chemik uz vytahoval zpod sedadel kamery, rychle mu pomohli nasadit nejvetsi teleobjektiv, podobny hlavni granatometu; aby se nezdrzovali, hazeli stativy na zem, zatim Inzenyr rozmotal kotouc nylonoveho lana, konec zachytil za okraj vezicky, zbytek zavitu hodil pres predek Ochrance a seskocil dolu. Zbyvajici dva uz zvedali stativy, bezeli ke kraji srazu, dohonil je s obema konci lana v ruce, pritahl je a pripjal karabinky u pasu kazdeho z nich.
„Pro samy spech jeste nekam spadnete,“ rekl. Slunecni kotouc klesal do horici vody jezera, kdyz kameru postavili. Ozval se rychly bzukot mechanismu a velky objektiv se podival dolu, Doktor poklekl, pridrzoval predni nohy stativu, kterym hrozilo, ze sklouznou do propasti. Chemik prilozil oko k hledacku, zamracil se.
„Strasne to oslnuje!“ vykrikl. „Podej sem clonu!“
Inzenyr utikal nahoru, za chvilku prinesl nejsilnejsi protislunecni clonu a v nejvetsim chvatu pokracovali v nataceni. Slunecni disk uz vezel do poloviny pod obzorem, Inzenyr drzel obema rukama smerove paky, prejizdel kamerou rovnomerne nalevo i napravo. Chemik obcas zadrzel ten pohyb, namiril objektiv na mista, v nichz v malem zornem poli hledacku zpozoroval zhustenou cirkulaci skvrnek a tvaru, pohnul transfokatorem, zmenil ohniskovou delku, Doktor porad klecel, kamera tichounce bzucela, filmovy pas se rychle odvijel z bubnu, jeden skoncil, vymenili civku, jako by horelo, uz bezela druha. Uz pouze kousicek slunecniho kotouce vycnival nad temnejici vodou, kdyz se objektiv uplne sklonil dolu, na nejvetsi centrum pohybu. Doktor, vychyleny temer polovinou tela, visel na napjatem lane — jinak by nebylo mozno udelat snimky — videl pod sebou srazne spadajici, dole narudle vlny hlinite steny, osvetlene cim dal bledsi cerveni. Pri poslednich metrech druhe civky cerveny disk zhasl, nebe jeste bylo plne zare, ale.rovinu a jezero jiz zahalil sedomodry stin — krome zablesku svetylek nic uz nebylo videt.
Doktor vstal, chytaje se lana. Kameru nesli vsichni tri, opatrne, jako poklad.
„Myslis, ze se povedly?“ zeptal se Chemik Inzenyra.
„Aspon cast. Kousek filmu muze byt presvetleny. Presvedcime se o tom v rakete. Konec koncu vzdycky se sem muzeme vratit.“
Nalozili kameru, bubny a stativy do vozu a jeste jednou se vratili na kraj srazu. Teprve ted si vsimli, ze se breh jezera na vychode prikre zveda, a ze krajina v pozadi prechazi v rozervanou skalni hradbu, jejiz vrcholky byly ozareny poslednim ruzovym svitem. Nad ni, v dalce, stoupal do blankytu s prvnimi hvezdami brunatny sloup dymu — jeho hribovite vypoukly vrcholek zustaval chvili nehybny a pak klesl za horskou barieru, zmizel jim z oci.
„Aha, tak tam je to udoli!“ zvolal Chemik na Doktora. Opet se podivali dolu. Chorovody bilych a nazelenalych jisker se zvolna plazily ruznymi smery po brezich jezera, zahybaly, slevaly se v nepravidelne se plazici pramenky, misty hasly, objevovaly se jine, vetsi, pozvolna se tam stmivalo a pocet svetelek rostl. Nad nimi klidne sumelo vysoke housti, uplne cerne. Neradi se vraceli, tak krasny to byl pohled, odnaseli si. v ocich obraz jezera s odrazem jasnych mlecnych hvezd. Kdyz po jilovitem dne pruseku prichazeli k vozu, zeptal se Doktor Chemika:
„Co jsi videl?“
Ten se rozpacite usmal.
„Nic. Nemyslil jsem vubec na to, co vidim, snazil jsem se pouze po celou tu dobu, abych udrzel ostrost, a Jindrich tak rychle prejizdel z jedne strany na druhou, ze jsem se vubec nemohl v nicem orientovat.“
„To nevadi,“ rekl Inzenyr a oprel se o chladivy pancir Ochrance, „delali jsme dve ste snimku za vterinu, vsecko co tam bylo, uvidime, az se to vyvola. A ted se vracime!“
„Uplne idylicka vyprava,“ zabrucel Inzenyr. Vysplhali nahoru, Inzenyr obratil obrazovky teleekranu dozadu a dal tam zpatecku. Nejakou dobu jeli vzhuru pozpatku, na jednom sirsim miste se otocili a rozjeli se uz rychleji primo na sever.
„Nebudeme se vracet stejnou cestou,“ rekl Inzenyr, „pridelali bychom zbytecne nejmene o sto kilometru navic. Pokud to bude mozne, pojedeme dal tim prusekem a za takove dve hodinky muzeme byt na miste.“
Kapitola jedenacta
Cesta se vinula. Jeji spad byl mene prudky. Obcas steny krovin tesne sviraly Ochrance. Slyseli, jak slahouny bicuji pruhledne roubeni vezicky. Na kolena Chemika nebo Doktora spadl cas od casu hroznovity trs listu. Jeden nerozpukly kotrc pozvedl Doktor k nosu.a podivil se.
„Docela prijemne to voni,“ rekl.
Byli v bajecne nalade. Hvezdami jiskrici nebe ziskavalo na plasticnosti a hloubce, had Mlecne drahy doutnal v prostoru, zavany vetru procesavaly kroviny se slabym selestem, Ochrance se pohyboval mekce a vydaval sotva slysitelny zpevny bzukot.
„Zajimave, ze na Edenu nejsou zadna chapadla,“ poznamenal Doktor. Ve vsech knihach, ktere jsem kdy cetl, je na jinych planetach vzdycky plno chapadel, ktera se svijeji a skrti.“
„A obyvatele planet maji sest prstu,“ dodal Chemik.
„Skoro vzdycky sest. Nevis nahodou proc?“
„Sest je mysticke cislo,“ odpovedel Doktor. „Dvakrat tri je sest, a do tretice vseho dobreho i zleho.“
„Nech toho povidani, nebo ztratim smer,“ rekl Inzenyr, ktery sedel vys. Nemohl se porad odhodlat a rozsvitit svetla, prestoze uz skoro nic nevidel, ale noc byla mimoradne krasna a vedel, ze se tento dojem rozplyne, jakmile rozsviti reflektory. Na radar se mu take nechtelo jet — napred by musel zavrit vezicku. Sotva jeste videl ruce na rizeni, jenom rucicky a ciferniky na tabulkach pred nim a doleji ve voze doutnaly blede zelenym a ruzovym svitem a strelky atomovych ukazatelu se lehce chvely oranzovymi hvezdickami.
„Muzes navazat spojeni s raketou?“ zeptal se Doktor.
„Ne,“ rekl Inzenyr. „Tady neni Heavisideova vrstva — vlastne je, ale je derava jako reseto. O spojeni na kratkych vlnach neni ani reci a na postaveni jine vysilacky jsme nemeli cas. Vsak vis.“
Zakratko pasy zarachotily. Vuz se zakymacel, Inzenyr na okamzik zapojil svetla a spatril, ze jedou po kamenech, bilych, zaoblenych, a ze vysoko nad vegetaci se rysuji fantasticke utvary vapencovych jehel. Jeli po vyprahlem dne uzlabiny.
To se mu nijak zvlast nelibilo, protoze nevedel, kam je ta cesta dovede, a tak srazne steny by neztekl ani Ochrance. Jeli dal, kameni bylo vic a vic, vegetace, cerna ve svetlech reflektoru, uz rostla v osamelych skupinkach. Cesta se kroutila, napred vedla vzhuru, pak temer po rovince, skaly po jedne strane se snizovaly, konecne zmizely uplne, a oni se ocitli na mirne spadajici loucce, oramovane nahore vapencovitymi prahy; tahly se od nich stihle sutove kuzely. Mezi balvany se pri zemi plazily dlouhe, ve svetle stribrite zelene zkroucene lodyhy.
Uz asi ctvrt hodiny jeli se znacnou severovychodni odchylkou a bylo nutno vratit se do spravneho smeru. Ale nedovolovaly jim to vapencove strze, kolem nichz se Ochrance pohyboval.
„Presto jsme meli stesti,“ rekl z niceho nic Chemik. „Mohli jsme treba spadnout do jezera nebo narazit na skaly. Pochybuji, ze bychom se z toho dostali.“
„Mas pravdu,“ pritakal Inzenyr a dodal: „Pockejte…“
Cestu jim zatarasovalo cosi kosmateho, jakasi sit s dlouhymi zinenymi strapci. Ochrance pomalu zajel k teto prekazce, uvazl v ni predkem, Inzenyr lehce stiskl akcelerator a podivna sit se s tichym drasavym zvukem protrhla a zmizela, vdeptana pasy do pudy. Svetla zachytila ve tme vysoke cerne tvary, cely jejich les — jako zkamenele vojsko v rozvinutem siku — vynoril se pred strojem, div nenajeli na spicaty podstavec. Rozsvitil se velky stredni reflektor, olizl cerny sloup a rozjel se po nem vzhuru…
Byla to socha v nadzivotni velikosti, v niz — s jistou namahou — bylo mozno poznat postavu dvojcaka, pouze jeho male telo zvetsene do obrovskych rozmeru. Mel zkrizene, vzhuru zvednute ruce, plochou, temer vpadlou tvar s ctyrmi pravidelnymi otvory, tedy jinou nez tvare, ktere znali, a naklanel se na stranu, jako kdyby se na ne dival shora ctyrnasobnymi ocnimi dulky.
Dojem byl tak silny, ze dlouhou dobu nikdo nepromluvil, pak jazyk reflektoru opustil sochu, sklouzl vodorovne
