„Jak to vis?“
„Nemohli jsme spadnout zrovna doprostred poustni oblasti. Na severu — tovarna, na vychode — mesto, na jihu — pohori se sidlistem v udoli — s nejvetsi pravdepodobnosti lezime na okraji poustniho jazyka, ktery se rozsiruje k zapadu.
„Mozne to je. Uvidime.“
Kapitola desata
Nekolik minut po ctvrte se pohnulo spodni kridlo nakladnich vrat a pomalu klesalo dolu jako celist zraloka. Jako sikma plosina uvazlo ve vzduchu, k zemi chybel od jeho okraje neco pres metr.
Utvorili hloucek pod raketou, se zvednutymi hlavami si stoupli po obou stranach otvoru. V tmavem vnitrku se napred objevily siroko od sebe vzdalene housenkove pasy, s rostoucim hlomozem jely kupredu, jako kdyby stroj chtel skocit do vzduchu, okamzik jeste videli sedozluty spodek, najednou se kolos nad jejich hlavami prevazil, prudce se naklonil dopredu, narazil obema pasy do visute plosiny, az to zarincelo, sjel po ni dolu, prekrocil metrovou mezeru, zachytil predky pasu pudu, rozdrasal ji, na zlomek vteriny se zdalo, ze se oba pomalu otacejici pasy profilovanych desticek zastavi, ale nasledovalo trhnuti a Ochrance zvedal svou zplostelou hlavu do vodorovne polohy, ujel nekolik desitek metru po rovine, a konecne se zpevnym hukotem zastavil.
„Tak, a ted si, milankove,“ Inzenyr vystrcil hlavu z maleho zadniho vchodu, „laskave zalezte do rakety, protoze tady bude horko, a nevylezejte, az tak za pul hodinky. A nejlepe udelate, kdyz napred poslete ven Cerneho, aby zjistil intenzitu zareni.“
Dvere zapadly. Tri lide vstoupili do tunelu a vzali s sebou automat. V usti tunelu se vzapeti nato objevila kruhova, zevnitr vysunuta deska, ktera hermeticky uzavrela cely otvor. Ochrance se nehybal — uvnitr otiral Inzenyr obrazovky, kontroloval udaje ciselniku, nakonec rekl klidne:
„Tak, jedeme.“
Kratky a tenky, nahore i dole valcovitou obrubou zesileny cenich Ochrance zamiril zvolna k zapadu.
Inzenyr dostal ztuhlou sklovinu bariery do krizku, vytvoreneho dvema cernymi nitkami, pohledl stranou, srovnavaje polohu tri kotoucu; bileho, rudeho a modreho — a seslapl nohou pedal.
Na zlomek vteriny byla obrazovka cerna, jakoby zasypana sazemi. Zaroven s podivnym zvukem, jako kdyby nejaky obr se rty pritisknutymi k zemi rekl: „Umpf!“ — narazil do Ochrance vzduch, az zakolisal. Obrazovka se znovu rozjasnila. Plamenny mrak se kulovite rozpinal na vsecky strany, vzduch kolem neho se divoce vlnil jako tekute sklo. Zrcadlovy plot zmizel v sirce desiti metru, z diry s prehrnutymi, do visnova rozzhavenymi okraji se valila para. Ve vzdalenosti nekolika desitek kroku pisek na povrchu zesklovatel a hazel v slunci jiskry. Na Ochrance padal lehounky, v povetri virici, bily popilek.
„Dal jsem toho kapanek moc,“ napadlo Inzenyra, ale rekl jenom: „Vsecko v poradku, jedeme.“ Masivni teleso se zachvelo a podivuhodne lehce se rozjelo k otvoru. Sotva znatelne se kolebali, kdyz jim projizdeli, na zemi tuhla troska ohnive kase — roztavene kyseliny kremicite.
„Jsme vlastne barbari,“ blesklo Doktorovi hlavou. „A co ja tady delam..?“
Inzenyr zpresnil smer a pridal. Ochrance uhanel jako auto po dalnici, vnitrni, mekka plocha pasu tichounce mlaskala na valcich. Delali temer sedesat kilometru v hodine a vubec jim to nepripadalo.
„Mohli bychom otevrit?“ zeptal se Doktor. Sedel dole, na malem sedatku, u ramene mel obrazovku, vypouklou, podobnou iluminatoru na parniku.
„Samozrejme, ze by se mohlo, co prisvedcil Inzenyr, „jenomze…“
Spustil kompresor. Z vence na vrcholku vezicky vytryskl bezbarvy roztok a splachl z pancire zbytky radioaktivniho prachu pramenky ostrymi jako jehla. Pak se rozsvetlilo. Pancerova hlava se otevrela, jeji vrsek sklouzl dozadu, strany se ponorily do trupu a jeli, chraneni pouze silnym, panoramatickym sklem bezicim kolem dokola. Otevrenym vrskem tam proudil vitr a cechral jim vlasy.
„Tak se mi zda, ze mel Koordinator pravdu,“ zabroukl po chvili Chemik. Krajina se nemenila — pluli pres more pisku, tezke vozidlo se mirne pohupovalo a projizdelo napric ploutvovite se zvedajicich dun porad ve stejnem rytmu. Inzenyr zvetsoval rychlost, ale pak to s nimi pocalo hazet, pasy pronikave hvizdaly, predek poskakoval z jedne duny primo na vrcholek druhe, na okamzik se zaboril, odhazoval tezka mracna pisku, nekolikrat to striklo az do vozu.
Pri padesati kilometrech houpani ustalo. Jeli tak vice nez dve hodiny.
„Ano, mel asi pravdu,“ rekl Inzenyr a nepatrne zmenil kurs ze zapadniho na jihozapadni.
Pristi hodina jizdy neprinesla zadne zmeny, tak zahnuli jeste jednou a jeli uz viditelne k jihozapadu. Zatim urazili sto ctyricet kilometru.
Barva pisku se poznenahlu menila. - Z temer bileho, velmi sypkeho, ktery se za nimi tahl jako dlouhy, rozcechrany vrkoc, menil se v cervenavy a tezsi, uz tak neprasil, a kdyz byl pasy vyhozen vzhuru, ihned klesal zpet. Take duny lezely dal od sebe a byly stale nizsi. Cas od casu mijeli slahouny uplne zasypanych keru vycnivajicich z pisku. V dalce se objevily nezretelne male skvrnky, lezely trochu stranou ve smeru jizdy. Inzenyr k nim zamiril. Rostly rychle. Po nekolika minutach uz rozeznavali svisle, z pisku vyrustajici desky, podobne osamele trcicim troskam hradeb nebo zdi. Zpomalili, kdyz vjizdeli do uzke ulicky. Po obou stranach se zvedala erozi rozhlodana narozi hradeb, svazujicich se pod ostrym uhlem. Obrovsky kamenny balvan lezel uprostred a uzaviral jim cestu. Ochrance zvedl hlavu, bez obtizi zdolal prekazku, octli se jakoby v uzke soutesce — mezi sparami a pruhledy, mezi nedolehajicimi deskami, bylo videt dalsi zbytky zricenin, vsecky do hloubky rozhlodane vodorovnymi vrstvami eroze. Z nanosu kamennych sutin vyjeli na volne prostranstvi. Opet se tady objevily duny, ale byly upechovane, jako slisovane a nezvedal se z nich prach. Svah mirne klesal, sjizdeli dolu po tahlem uboci, v dali, niz, bylo videt tupe, palicovite balvany a dalsi belave obrysy zricenin.
Uboci koncilo, po dne kotliny posete skvrnitymi balvany dojeli k protejsimu svahu, tahnoucimu se az k obzoru, pasy se uz vubec neborily, puda byla ubita, objevily se prvni kolacovite chomace hroznovitych porostu, skoro cernych, pouze proti nizkemu slunci prosvitajicich temne rudou barvou, jako kdyby listovite puchyrky naplnovala krev. O neco dal k jihozapadu byly porosty jeste vyssi, tu a tam uzaviraly cestu, Ochrance se pres ne prodiral zaboren do poloviny pasu, temer nezvolnoval rychlost, bylo pritom slyset duty, neprijemny praskot, zvuk tisicu praskajicich puchyrku, z nichz tryskala lepkava, cerna stava, ktera trisnila keramitove desky. Brzy byl cely trup az po vezicky jako postrikan rude brunatnou barvou.
Dosahli dvousteho kilometru. Slunce se jiz dotykalo zapadniho obzoru, dlouhy, obrovsky zvetseny stin vozidla se vlnil, prohybal a cim dal vic natahoval. Najednou to straslive zaskripalo pod Ochrancem, ktery se na okamzik zvedl a zapadl do cehosi, co se rozletovalo s tahlym rinkotem. Inzenyr zabrzdil, ale ujeli jeste nekolik desitek metru, nez vuz zastavil. V siroke, v houstinach za.sebou prorazene stope uvideli kusy rezave konstrukce, rozdrcene vahou Ochrance; pomichane s rozedranymi ulomky keru. Jeli dal. A znovu narazili, tentokrat jednim z pasu, na trosky mrizi, zprohybanych dirkovatych ramen, na platy deravych plechu zarostle bradavcitymi keri — Ochrance to vsecko svymi pasy rozdrasal na kousky, hnetl to se stavou, prystici z rozdrcenych hroznu na skripajici kasi. Po nejake dobe se hradba porostu jeste zvysila, odporny rachot a skripot rzi prozraneho zeleza ustal, najednou se cernave, o pancir narazejici lodyhy s bradavcitymi puchyrky rozbehly na obe strany, vjeli do nekolik metru sirokeho pruseku. Po druhe strane se cernala hradba houstin uplne stejna, jako byla ta, kterou se prodrali. Inzenyr na miste zatocil a rozjeli se prusekem, spadajicim dolu jako lesni cesta, jeji hlinite dno bylo upechovane, pokryvaly je jilovite skvrny ukazujici, ze tudy kdysi proudila voda.
Prusek nebezel rovne, obcas polovina velkeho, do sarlatova rozzhaveneho slunecniho kotouce horela naproti predku stroje. Terc je oslnoval, obcas, v zatackach, se schovaval a pouze krvavymi zablesky protrhaval huste, jako inkoust cerne krovi, ktere se zvedalo do vyse dvou i tri metru. Cesta se zuzovala a take svah byl prikrejsi. Najednou spatrili cely obrovsky kotouc zapadajiciho slunce a pred nim se rozkladal o nekolik set metru niz polozeny, nesmirny, pestrobarevny prostor.
V dalce se leskla vodni hladina, odrazejici slunecni cerven. Okraj jezera, nerovny, pokryty skvrnami tmave vegetace, prozrazoval umele zajisteni — stroje na rozkrocenych nohach; v popredi, temer pod samym svahem srazu, na jehoz okraji Ochrance prudce zabrzdil, rozbihaly se jako nepravidelna mozaika podel jasnych pruhu jakesi stavby, rady kolmych, ostre se lesknoucich stozaru, ne vetsich nez zapalky; dole vladl zivy ruch ruznymi smery se plazily rady sedych, belavych a brunatnych tecek, misily se spolu, tu a tam tvorily koncentricke shluky a opet se rozbihaly jako dlouhe nitky, a pritom tento cely, huste osidleny teren se ustavicne trpytil drobnymi
