do temnoty, narazeje na ostatni podstavce, jedny vysoke a uzke, ostatni nizke, z nichz se zvedala tela cerna, skvrnita, tu a tam stalo torzo mlecne bile, jako vyrezavane z kosti; tvare soch mely — vesmes — ctyri oci, nektere byly podivne deformovane, jakoby otekle, s obrovskym valcem cela; snad dve ste metru od mista, kde se Ochrance zastavil, tahla se hradba, vycnivaly z ni rozlozene, spletene nebo zkrizene ruce v nadzivotni velikosti — vsecky jako by ukazovaly ruzne body hvezdneho nebe.
„To je… neco jako hrbitov,“ rekl Chemik a snizil hlas do sepotu.
Doktor uz vylezal na zadni pancir, Chemik spechal za nim. Inzenyr obratil kuzel reflektoru na druhou stranu, tam, kde se pred tim tycila vapencova bariera. Misto ni uvidel ridkou alej plastik, se socharskou praci jakoby smazanou, smytou. Byla to zavila splet tvaru, v nichz se zrak bezmocne ztracel, uzuz se zdalo, ze rozeznava neco znameho, a opet se celek vymykal chapani. Chemik a Doktor kraceli pomalu mezi sochami, Inzenyr jim svitil z vezicky. Uz delsi dobu se mu zdalo, ze slysi vzdaleny, plactivy jekot, ale protoze byl uchvacen neobvyklou podivanou, nevenoval pozornost tem zvukum, tak slabym a nezretelnym, ze si ani nedovedl uvedomit, odkud prichazeji.
Reflektor prejel nad hlavami jdoucich a vytrhoval ze tmy dalsi a dalsi postavy. Vtom se docela nablizku ozval jedovaty sykot, mezi radou soch se vyvalily pomalu se rozplyvajici sede kotouce a skrz ne prchalo poskakujici stado dvojcaku, s tahlym jekotem, kaslanim a kvilenim. Jakesi cary, hadry vlaly nad nimi, kdyz se hnali hlava nehlava, stouchajice do sebe a srazejice se.
Inzenyr dopadl na sedatko, uchopil paku, chtel jet ke svym — to byla jeho prvni myslenka. O sto kroku dale, na konci zarostle aleje videl — blede ve svetle — tvare Doktora a Chemika, kteri ohromene pozorovali utikajici postavy, nemohl se vsak hnout, protoze prchajici vubec nedbali obrovskeho stroje, prebihali tesne pred nim, nekolik velkych tel padlo. Ohlusujici sykot byl uz docela blizko, zdalo se, ze vychazi z podzemi.
Mezi nejblizsimi podstavci soch, osvetlenych reflektory Ochrance, vyklouzl pruzny, nekolik centimetru nad zemi se plazici otvor hadice, z niz tryskal proud peny varici ve vzduchu. Strikaje na zem, zacinal se rychle vyparovat a zahaloval sve okoli sedavym oparem.
Kdyz prvni vlna sede mlhy ovanula vezicku, mel Inzenyr pocit, jako by mu tisic bodcu drasalo plice. Oslneny, s proudy slz rinoucich se mu po tvarich, vyrazil duty krik. Polozaduseny, stenaje straslivou bolesti, seslapl divoce akcelerator. Ochrance skocil kupredu jako vypaleny z katapultu. Skacel cernou sochu, v okamziku se, na ni vydrapal a prevalil se se straslivym vytim pres ni. Inzenyr nemohl dychat. Nesnesitelna bolest ho lamala vejpul, ale nezaviral vezicku, vedel, ze napred musi vzit dovnitr ty dva, jel tedy dal, oslnenyma ocima sotva videl sochy, s rachotem se ritici, pres nez se Ochrance hnal, vzduch byl cim dal cistsi, spise zaslechl, nez zahledl, jak Chemik a Doktor vyskakuji z krovi a derou se na pancir, chtel vykriknout „nastupte“, ale jedine chropteni se mu vydralo. ze spaleneho hrdla. Ostatni, dusice se kaslem, skocili dovnitr. Poslepu skubl pakou, kovova kopule se nad nimi zavrela, ale mlha drasajici hrdlo se jeste prevalovala uvnitr. Stenal, zbytkem sil jeste zapasil s rukojeti oceloveho privodu, kyslik az zahucel; kdyz najednou pod vysokym tlakem vyrazil z reduktoru, ucitil na tvari jeho naraz. Plyn byl tak stlaceny, ze se mu zdalo, jako kdyby dostal ranu pesti mezi oci.
Nedbal na to, ponoren do zivotodarneho proudu, druzi dva se mu naklonili pres rameno a dychali z plnych plic.
Filtry pracovaly, kyslik vytlacoval jedovatou mlhu, vratil se jim zrak. Jeste stale tezce oddychujice, citili pronikavou bolest v prsou, kazdy dousek vzduchu jako by jim stekal po otevrenych ranach prudusnice, ale tento pocit mizel; od zavreni veze uplynulo sotva nekolik desitek vterin, kdyz Inzenyr uz zase jasne videl. Zapjal obrazovku.
Mezi zakladnami trojuhelnikovitych podstavcu, na postranni cesticce, do ktere nedojel, skubalo sebou jeste nekolik povalenych tel, vetsina uz se vubec nehybala, pomichane rucicky, mala telicka, hlavy hned mizely, hned se objevovaly za pomalu se valicimi sedymi kotouci.
Inzenyr zapojil vnejsi poslech — cim dal slabsi a vzdalenejsi pokaslavani, vyti, zezadu neco zadusalo, sbor drasavych, sipavych hlasu jeste jednou zakvilel kdesi u spletenych bilych soch, ale nic tam nebylo videt, pouze jednolite vlneni sede mlhy. Inzenyr se presvedcil, ze je vezicka hermeticky uzavrena, a se zatatymi zuby pohnul smerovymi pakami; Ochrance se pomalu otacel na miste, pasy skripaly po ulomcich kamene, tri kuzele reflektoru se pokousely prorazit mracnem, rozjel se kolem rozbitych soch, hledaje ten sycici otvor podle peny vytryskujici nahoru a na strany, vytusil, kde je, asi o deset metru dal traslava vlna dymu jiz zaplavovala zvednute ruce dalsi sochy.
„Ne!“ vykrikl Doktor, „nestrilej! Mohou tam byt zivi!“
Uz bylo pozde. Obrazovka na zlomek vteriny zcernala, Ochrance nadskocil, jako by byl vymrsten obrovskou pesti, a se straslivym zaskripenim dopadl na zem, ridici a smerove vlny sotva vyletly z hrotu vysilace, vmontovaneho v cenichu, a sotva urazily drahu nekolik desitek metru, jiz zasahly to, co chrlilo sycici penu, a vyboj antiprotonu se spojil s rovnovaznym mnozstvim hmoty.
Kdyz se obrazovka rozzarila, zel mezi daleko siroko rozmetanymi zbytky podstavcu ohnivy krater.
Inzenyr se na nej ani nedival. Napinal zrak a snazil se zjistit, co se stalo se zbytkem te hadice a kde zmizela. Jeste jednou obratil Ochrance na miste o devadesat stupnu a pomalu se rozjel podel soch srazenych tlakovou vlnou. Sede mlhy bylo cim dal mene. Projeli okolo tri ctyr lezicich, hadry pokrytych tel, Inzenyr pribrzdil levy pas, aby neprejel nejblizsi. Velka, nehybna hmota se rysovala ve tme o neco niz. Otevirala se tam podlouhla mytinka a na jejim konci se ve svetlech stribrne zaleskly postavy prchajici do housti, misto malych trupu mely podivne dlouhe, uzke krunyre, nebo helmy, po stranach zplostele, nahore zakoncene jakymsi zobcem.
Neco dute narazilo na predek Ochrance, obrazovka se zatmela a opet se rozjasnila. Leve svetlo zhaslo.
Inzenyr prejel po tmavem okraji hajku druhym, ustrednim svetlem, vylovil mezi vetvemi cetne stribrne zablesky, za nimiz zacalo cosi virit cim dal rychleji — vetve se rozletely na vsecky strany, prsely cele kusy rozsekanych keru a velka rotujici hmota, ve svetle reflektoru rozemilajic vzduch, vyrazila stranou. Inzenyr zamiril cenich do stredu nejprudsi rotace a seslapl pedal. Dute, mohutne „Umpff!“ otraslo vezickou. Sotva se obrazovka rozzarila, obratil vezicku stranou.
Vypadalo to skoro, jako kdyby vyslo slunce. Stal temer uprostred paloucku. Niz, tam, kde pred tim byl hajek, se petina obzoru zmenila v bile more ohne. Hvezdy zmizely, vzduch se horecne chvel. Na pozadi teto steny, kypre dymem, pohybovala se k nemu banata, ohnivymi blesky srsici koule. Neslysel nic nez hukot pozaru. Ochrance vypadal jako drobecek primacknuty k zemi ve srovnani s tou obrovskou masou, ktera zacala rotovat jeste rychleji, zmenila se ve vir vysoky jako vzdusna hora, protaty uprostred cernavym hadkem — uz jej mel v krizi zamerovaciho pristroje, kdyz v pozadi, o nekolik set kroku dale, spatril zari pozaru osvetlene, blede postavy prchajicich.
„Drzte se!“ zarval, s pocitem, ze se mu do hrtanu vbijeji hrebiky.
Pekelne zaskripeni, otres, praskot, srazili se.
Vterinu se mu zdalo, ze vezicka na neho pada. Ochrance cely zastenal, zazvucel vsemi tlumici, pancir zadunel jako zvon, ozvala se rana, jako kdyby pukl. Obrazovka na okamzik zcernala a zase se rozsvetlila. Rachot neustaval, jako kdyby sto pekelnych kladiv zurive busilo na horni dvirka. Ohlusujici rachot slabl, narazy byly cim dal pomalejsi, hranate rameno jeste nekolikrat protalo se svistotem vzduch, vtom po panciri sklouzl duty, tahly lomoz riticiho se zeleza a nekolik ramen, lenive smrstujicich pavoukovite clanky a znovu je narovnavajicich, dopadlo pred hlavu Ochrance. Jedno jeste busilo rytmicky do pancire, jako by ho hladilo, ten pohyb byl uz sotva viditelny, konecne ustal. Inzenyr se pokusil hnout se z mista, ale paky udelaly pouze malou cast obratu a se skripotem uvazly. Zaradil zpatecni rychlost. Ted to slo. Pomalu, zataceje se, rozryvaje zemi troskami, ktere vlekl, plazil se Ochrance jako rak; najednou to povolilo, kov zarincel a vysvobozeny stroj prudce skocil dozadu.
Proti ohnive stene haje, jeste stale horiciho, vypadal vrak jako tricetimetrovy rozslapnuty pavouk. Jeden pahyl ramene jeste horecne kopal do zeme. Mezi koncetinovitymi, dlouhymi rameny se klenula rohata ban, ted otevrena; vyskakovaly z ni stribrne postavy.
Presvedcil se mechanicky, nema-li nikoho na linii ohne, a seslapl pedal.
Zadunelo to. Nove slunce rozdrasalo mytinku. S vytim a hvizdotem se ulomky vraku rozletaly na vsecky strany, uprostred vyrazil sloup varici hliny, pisku, zuhelnatelych, jako slama lehkych vlocek sazi.
Inzenyr pocitil nahlou nevolnost. Pochopil, ze jeste okamzik, a zvedne se mu zaludek:. Ledovy pot mu stekal po siji, zaplavoval tvar jako voda. Ruku, jako ochrnutou, kladl na paky, kdyz zaslechl Doktoruv krik:
„Obrat, slysis, obrat!“
Z horici prohlubne vyrazel dym, zespodu rude ozareny, jako kdyby se tam, kde pred tim stal lesik, otevrel vulkan a varici lava dale stekala po ubocich, roznecujic plameny ve zbytcich skacene, zmackane houstiny.
„Ja prece obracim,“ rekl Inzenyr. „Obracim…“
