Ale nehybal se. Kapky potu mu dal stekaly po tvari. „Co je ti?“ uslysel Doktoruv hlas jako z velke dalky. Spatril nad sebou jeho tvar. Zavrtel hlavou, otevrel siroce oci.
„Co? Ne, nic,“ vyblabolil. Doktor se protahl zase zpet. Inzenyr zapnul motor. Ochrance sebou trhl, otocil se na miste — neslyseli nic, vsecky zvuky pohlcoval obrovsky, jako ocean hucici pozar — a zacal se plazit vzhuru, toutez cestou, kterou sem sjel. Jediny reflektor — stredni ztratili pri srazce — znovu ukazoval sochy, povalene na zem, smisene s mrtvymi tely. Jedny i druhe pokryval kovovy, sedy nalet. Projeli mezi ulomky dvou bilych soch a odbocili na sever. Ochrance, jako lod spoustena na vodu, roztal a odhodil na strany houstinu chrupajici pod pasy, nekolik bledych postav panicky uskocilo z dosahu svetla, jeli dal s rostouci rychlosti, vozem to zmitalo na hrbolech. Inzenyr tezce dychal, cim dal pevneji sviral celisti, aby neomdlel, jeste porad mel pred ocima krouzici vlocky sazi — vsecko, co zbylo z vyskakujicich stribrnych postav. Otviral siroce oci. Ve svetle se zlute mihla hlina, nakloneny, zaobleny svah. Ochrance zvedl hlavu vzhuru a dral se nahoru, pruzne vetve slehaly pancir, pasy skripaly na cemsi neviditelnem; pohybovali se stale rychleji, hned nahoru, hned dolu, teren byl zbrazden malymi udolicky, prejizdeli pres tocite prikopy, kaceli drevite, propletene porosty, stroj projel jako beran pres hajek pavoukovitych stromu, jejich trnite zadecky bombardovaly pancer bezmocnymi mekkymi narazy, pronikavy byl chrestot a sykot drcenych lodyh a vetvi. Na zadnich obrazovkach jeste planula zare pozaru. Pomalu hasla — nakonec se vsude rozhostila stejna tma.
Kapitola dvanacta
Za hodinu uz se ritili rovinou. Noc byla cerna, plna hvezd, cim dal ridsi skupiny keru se mihaly kolem rovnomerne vyjiciho stroje, konecne zmizely posledni a nebylo uz nic nez dlouhe, mirne duny; vypadaly, jako by ve svetle reflektoru ozivaly, vlnily se, Ochrance je ztekl s dravosti, jako by chtel vyletnout do vzduchu, sedatka se mekce kolebala, skripot pasu pripominal uporne svisteni vrtaku, zaryvajiciho se do kovu, rucicky ciselniku svitily ruzove, oranzove, zelene. Inzenyr s oblicejem u obrazovky hledal svetelko rakety.
Skutecnost, predtim samozrejmou, ze totiz vyrazili, aniz si zajistili radiove spojeni, pokladal ted za silenstvi; pospichali, jako kdyby jeste ta jedna ci dve hodiny potrebne k postaveni druheho vysilace mely nesmirnou cenu. Kdyz uz si byl temer jist, ze misto pristani ve tme minul a ze jede dal k severu, spatril raketu — ci spis podivne rozplyvavou, svetelnou bublinu. Ochrance jel stale pomaleji, v jeho jedinem reflektoru zableskly mirne naklonene steny stribrem a ohnem.
Pohled byl nezvykly — kdyz se majakova lampa rozzihala, mnohapatrova, na vrcholku neuzavrena kopule rozsevala kolem sebe prival duh, v mohutnych sklovitych pletencich, zmnohonasobene svetlo do dalky ozarovalo pisciny.
Proto Inzenyr nechtel strilet, zamiril tupy, pancerovy predek vozidla na misto, kde si pred tim prorazil cestu — ale zrcadlova hradba zaplavila z obou stran prurvu, zarostla ji. Jedinou stopou pruchodu byl uz jen blok pisku promeneneho v strusku na upati stavby.
Plnou rychlosti narazel ochrance jako beran do hradby celou vahou svych sestnacti tun, az pancer zastenal.
Stena nepovolila.
„Inzenyr pomalu couvl na dve ste metru, zacilil nitky zamerovace co nejnize a v okamziku, kdy svetelna ban vyskocila ze tmy, rychle seslapl pedal.
Necekaje, az otvor s varicimi okraji vychladne, vyrazil; vezicka zavadila vrcholkem, ale latka zmekla zarem se poddala, jednooky Ochrance nahledl do prazdneho kruhoveho otvoru a s tichnoucim bzukotem zajel k rakete.
Privital je pouze Cerny, ktery ostatne rychle zmizel. Nasledovalo nutne zdrzeni, museli ocistit pancer od radioaktivniho nanosu, prozkoumat frekvenci impulsu v okoli a teprve pak mohli opustit tesny vnitrek stroje.
Lampa zazarila. Koordinator, ktery jako prvni vysel z tunelu, zmeril si jedinym pohledem predek Ochrance pokryty cernymi skvrnami, jamky na miste dvou reflektoru, blede, vpadle tvare vracejicich se a rekl:
„Doslo k boji.“
„Ano,“ odpovedel Doktor.
„Sejdete dolu. Jeste je 0,9 rentgenu na minutu. Cerny zustane tady.“
Nikdo uz nepromluvil. Sestupovali tunelem, Inzenyr si vsiml druheho, mensiho automatu, ktery spojoval draty v chodbe do strojovny, ale ani se u neho nezastavil. V knihovne horela svetla, na malem stolku lezely hlinikove talire a pribory, uprostred stala lahev vina. Koordinator rekl stoje:
„Mela to byt takova — slavnost, protoze automaty zkontrolovaly gravimetricke rizeni — je cele… Hlavni reaktor bezi naprazdno. Jakmile raketu vztycime, budeme moci odstartovat. Ted mluvte.“
Chvili bylo ticho, Doktor pohledl na Inzenyra, najednou pochopil a promluvil:
„Mel jsi pravdu. Na zapad se skutecne tahne poust. Urazili jsme — velkym obloukem — temer dve ste kilometru jihozapadnim smerem.“
Vylicil, jak dojeli k osidlene rovine u jezera a nafilmovali ji, a jak pri navratu narazili ve tme na misto s mnoha sochami — a tu zavahal.
„Vypadalo to skutecne jako pohrebiste nebo jako posvatny haj. To, co se delo potom, lze tezko vylicit, protoze nemam jistotu, co to znamenalo — stara pisnicka, tu jiz znate. Zastup dvojcaku panicky prchal, vypadalo to, jako kdyby se ukryli a byli vyplaseni nebo zahnani mezi ty „nahrobky“ — pri razii. Rikam, ze to tak vypadalo — vic nevim. Nekolik set metru niz, protoze se to odehralo na svahu, stal nevelky lesik, a tam se schovavali ostatni dvojcaci, podobni tomu stribrnemu, ktereho jsme zabili. Za nimi stala — mozna zamaskovana — jedna z tech rotujicich masin — velky vetrnik. Ale to jsme tenkrat jeste nevedeli — ani to, ze ti schovani v lesiku vedli tesne nad zemi pruznou hadici, jakousi dmuchavku, z niz pod tlakem tryskala jedovata latka, pena, menici se v mlhu nebo v plyn. Mozna, ze budeme moci provest chemicky rozbor, protoze se jiste usadila na filtrech, pravda?“ obratil se na Inzenyra, ktery prikyvl.
„Ja a Chemik jsme vystoupili, abychom si ty sochy prohledli. Vezicka byla otevrena — div nas to nezadusilo, ale jeste horsi to bylo s Jindrichem, ta prvni vlna plynu zavalila Ochrance. Kdyz jsme se dostali dovnitr a procistili vezicku kyslikem, vypalil Jindrich do privodu, ci spis do mista, kde jej predtim bylo videt, protoze jsme uz byli zahaleni hustym mrakem.“
„Antihmotou?“ zeptal se v tichu Koordinator.
„Ano.“
„Nemohls uzit maleho paprskometu?“
„Mohl, ale neuzil.“
„Byli jsme vsichni…“ Doktor chvili hledal slovo, „poboureni. Videli jsme zabite. Tito dvojcaci nebyli nazi. Meli na sobe jakesi hadry, zdalo se nam, ze roztrhane, snad v boji, ale tim si nejsem jist. Pred nasima ocima zahynuli vsichni nebo skoro vsichni. Predtim jsme se sami div neotravili. Tak to bylo. Pak se Jindrich pokousel nalezt zbytek potrubi, jestli si dobre vzpominam. Ano?“
Inzenyr prikyvl.
„Sjeli jsme dolu, do lesika, uvideli jsme ty — stribrne. Meli na sobe jakesi masky. Predpokladam, ze filtrovaly vzduch. Ostrelovali nas, nevim cim — prisli jsme o reflektor. Zaroven vyrazil ten velky vetrnik. Chtel na nas zautocit z boku. V kazdem pripade vyjel z krovin. Tu — Jindrich vypalil salvu.“
„Na lesik?“
„Ano.“
„Do tech — stribrnych?“
„Ano.“
„A do vetrniku?“
„Ne. On na nas najel a rozbil se o Ochrance. Vznikl pochopitelne pozar — vegetace vyschla termickym narazem v okamziku exploze a pak horela jako papir.“
„Pokouseli se o protiutok?“
„Ne.“
„Pronasledovali vas?“
„Ne, nevim. Asi ne. Rotujici kotouce by nas patrne byly mohly dostihnout.“
„V tom terenu — ne. Je tam mnozstvi udolicek, uvozu, strzi, neco jako pozemska jura, vapencove skalky,
