„Vyskytovaly se tam jeste jakesi —»vyjevy z vojenskeho zivota«- mame hodne podkladu k domnence, ze jedinci obleceni do stribrnych odevu tvori armadu — scena na samem konci je nejasna. Mohlo to pochopitelne byt nejake potrestani individua, ktere tim, ze se pohybovalo po ceste urcene pro vetrniky, prekrocilo platny zakon.“
„Poprava na miste jako pokuta za nespravny prechod pres ulici, to je trochu prisne, nemyslis?“ zeptal se Doktor.
„Proc se snazis obratit vsecko v nesmysl?“
„Protoze i nadale tvrdim, ze jsme videli prave tolik, kolik mohli videt slepci.“
„Chce jeste nekdo neco rici,“ zeptal se Koordinator, „neco jineho nez vyslovit sve agnosticke kredo?“
„Ja,“ rekl Fyzik, „vypada to, ze se dvojcaci pohybuji pesky celkem za vyjimecnych okolnosti, nasvedcovala by tomu take jejich velika bricha — a disproporce koncetin, zvlaste rukou, ke hmote tela. Zda se mi, ze pokus o narys pravdepodobne vyvojove linie tak utvarenych bytosti byl by nesmirne poucny. Vsichni jste si vsimli jejich zive gestikulace — zadny z nich nezvedal temi svymi rucickami nejaky naklad, nic netahal, nic nenosil, a takove obrazy jsou v pozemskem meste na dennim poradku. Tak treba jim ruce slouzi k jinemu ucelu.“
„K jakemu?“ zeptal se Doktor se zajmem.
„Nevim, to je tvuj obor. Rozhodne na nas tady ceka spousta ukolu. Snad jsme se az prilis horlive pokouseli pochopit ihned architektoniku jejich spolecnosti, misto abychom se pustili do solidniho zkoumani jejich jednotlivych stavebnich kamenu.“
„Mas pravdu,“ rekl Doktor. „Ruce — ano, to je jiste velmi dulezity problem. Take vyvojova linie. Nevim ani, jsou-li to savci. Vzal bych si za ukol odpovedet v nejblizsich dnech na tuto otazku, jen se bojim, ze nevysvetlim fakt, ktery mne na cele te podivane nejvic ohromil.“
„A to?“ zeptal se Inzenyr.
„To, ze jsem nikde nevidel ani jedineho osameleho chodce. Ani jedineho. Nevsimli jste si toho?“
„Vsimli. Ale jeden tam,!byl — az na konci — „rekl Fyzik.
„No, prave.“
Po techto Doktorovych slovech nikdo delsi dobu nepromluvil.
„Budeme si musit pustit ten film jeste jednou,“ rekl Koordinator, jako by vahal. „Zda se, ze Doktor ma pravdu. Osameli chodci tam nebyli. Pohybovali se nejmene ve dvojicich. Ackoliv hned na zacatku, ano! Jeden stal v pristavisti.“
„Sedel v tom kuzelovitem pristroji,“ rekl Doktor. „Take v kotoucich sedi jednotlivci. Mluvil jsem o pesich, pouze o pesich.“
„Nebylo jich tak mnoho.“
„Nekolik set. Predstav si ulici pozemskeho mesta pri pohledu z ptaci perspektivy. Procento osamelych chodcu bude jiste velke. V nekterych hodinach tvori takovi chodci dokonce vetsinu, a tady nejsou vubec.“
„Co to znamena?“ zeptal se Inzenyr.
„Bohuzel,“ zavrtel hlavou Doktor, „ted se ptam ja.“
„Jeden osamely prijel s vami,“ rekl Doktor.
„Ale znas okolnosti, za jakych k tomu doslo.“
Inzenyr neodpovedel.
„Poslyste,“ rekl Koordinator, „diskuse se okamzite meni v plany spor. Nedelali jsme systematicky pruzkum, protoze nejsme vyprava vedeckovyzkumna, meli jsme trochu jine starosti, typu» boj o holy zivot«. Musime pripravit dalsi plany prace. Zitra spustime exkavator, to uz je jiste. Budeme mit celkem dva automaty, dva poloautomaty, exkavator a Ochrance, ktery, zachovavame-li prislusnou opatrnost, muze nam take pomoci pri uvolneni rakety. Nevim, jestli znate plan, ktery jsme vypracovali s Inzenyrem. Prvotni plan pocital s tim, ze spustime raketu do vodorovne polohy a postavime ji svisle zvedanim a podkladanim trupu ztuzenou hlinou. Je to metoda, jake uzivali jiz stavitele pyramid. Ale ted mame v umyslu rozsekat nasi» sklenenou hradbu «na dilce vhodne velikosti a postavit z nich podpernou konstrukci. Materialu bude dost, a vime uz, ze se tato latka da tavit a svarovat pri vysoke teplote. Uzijeme-li stavebniho materialu, ktery nam s bezdecnou velkomyslnosti dodali obyvatele Edenu, podari se nam zkratit radikalne cely proces. Neni vylouceno, ze za tri dny budeme moci odstartovat. Pockejte,“ rekl, kdyz videl vzruseni pritomnych, „v souvislosti s tim jsem se vas chtel zeptat, jestli odstartujeme?“
„Ano,“ odpovedel Fyzik.
„Ne!“ rekl Chemik temer soucasne.
„Jeste ne,“ zvolal Kybernetik.
Nastala chvile ticha. Inzenyr ani Doktor se jeste nevyslovili. „Myslim, ze musime odletet,“ rekl konecne Inzenyr. Vsichni na neho prekvapene pohledli. Kdyz se mlceni protahovalo, jako kdyby od neho cekali nejake vysvetleni, rekl:
„Mel jsem predtim jiny nazor. Jde vsak o cenu. Proste o cenu. Mohli bychom se nepochybne dovedet jeste mnoho veci, ale cena za ziskani techto vedomosti by mohla byt prilis vysoka. Pro obe strany. Po tom, co se prihodilo, pokladam pokusy za mirove dorozumeni, navazani styku za neskutecne. Krome toho, co jsme si tady povidali, snad kazdy, at chce anebo nechce, ma jakousi vlastni koncepci — tohoto sveta. Take ja jsem mel svou koncepci. Zdalo se mi, ze se tady deji nestvurne veci a ze v souvislosti s tim musime zasahnout. Pokud jsme byli robinsony a odstranovali kazdy kus vraku holyma rukama, nemluvil jsem o tom. Chtel jsem cekat, az se dozvime vic a budeme moci nasadit nase technicke prostredky. Nuze ted, priznam se, uz nevidim zadny zavazny duvod, ktery by me primel, abych svou koncepci Edenu zavrhl. Ale kazdy pokus o intervenci ve sluzbach toho, co pokladame za dobre a spravedlive, kazdy takovy pokus skonci s nejvetsi pravdepodobnosti stejne jako nase dnesni vyprava. Uzitim anihilatoru. Najdeme, prirozene, vzdycky omluvu, ze to byla nutna sebeobrana a tak dale, ale misto pomoci prineseme zkazu. Ted znate vice mene vsecko.“
„Kdybychom meli lepsi kriteria pro posouzeni toho, co se tady opravdu deje…“ rekl Chemik.
Inzenyr zavrtel hlavou.
„Pak se jiste ukaze, ze kazda strana ma jakesi sve opravnene duvody…“
„A co na tom, ze vrahove maji»sve opravnene duvody«?“ zvolal Chemik. „Nam nepujde o ty jejich duvody, ale o zachranu.“
„Ale co jim muzeme nabidnout krome anihilatoru v nasem Ochranci? Rekneme, ze promenime v prach a popel polovinu planety, abychom zdrzeli jakesi vyhlazovaci akce, zahadnou» vyrobu«, honbu na lidi, zabijeni jedem, a co dal?“
„Kdybychom meli hlubsi vedomosti, znali bychom odpoved na tuto otazku,“ trval Chemik uminene na svem.
„To neni tak proste,“ zasahl do sporu Koordinator. „Vsecko, co se tady deje, je clankem dlouhodobeho historickeho procesu. Myslenka na pomoc vyplyva z presvedceni, ze se zdejsi spolecnost deli na» dobre«a» zle«.“
„Naprosto ne,“ prerusil ho Chemik. „Rekni: na pronasledovane a pronasledovatele. To neni totez.“
„Dobra. Predstav si, ze se na Zemi dostane nejaka vysoce vyvinuta rasa v dobe nabozenskych boju pred nekolika sty lety a chce zasahnout do boje — na strane slabsich. Opirajic se o svou prevahu, zakaze upalovani kaciru, pronasledovani jinovercu a tak dale. Myslis, ze by dokazali na Zemi rozsirit svuj racionalismus? Vzdyt skoro cele lidstvo bylo tehdy verici, museli by je vybit do posledniho cloveka a zustali by sami se svymi racionalistickymi idealy!“
„Ty se tedy opravdu domnivas, ze jim neni pomoci?“ rozhorcil se Chemik.
Koordinator se na neho dlouze zadival, nez odpovedel:
„Pomoc, clovece, co znamena pomoc? To, co se zde deje, ceho jsme zde svedky, to je vysledek urcite socialni konstrukce. Bylo by treba ji rozbit a vytvorit novou — lepsi. Ale jak to mame udelat? To jsou prece bytosti s jinou fyziologii, psychologii, historii nez my, sem nemuzes prenest system nasi civilizace. Musel bys narysovat plan jine, ktera by fungovala dal i po nasem odletu… Predpokladal jsem pochopitelne uz delsi dobu, ze se nekteri z vas obiraji podobnymi myslenkami jako Inzenyr a Chemik. Myslim, ze take Doktor tak uvazoval, proto hasil ledovou sprchou ohen vselijakych tech analogii pozemskeho puvodu, pravda?“
„Ano,“ rekl Doktor. „Bal jsem se, ze v navalu slechetnosti budete tady chtit udelat» poradek«, coz prelozeno do praxe, bude znamenat teror.“
„Ale treba ti pronasledovani vedi, jak chteji zit, a jsou jenom jeste slabi, aby to uskutecnili,“ rekl Chemik. „I kdybychom pouze zachranili zivoty nejake skupine odsouzencu, uz:to by znamenalo mnoho…“
„Ale my jsme uz prece jednoho zachranili,“ namitl Koordinator netrpelive. „Vis snad, co s nim delat
