prahy, sutiska,“ vysvetloval Inzenyr.
„Aha. A pak jste jeli rovnou sem?“
„Vlastne ano, az na to, ze jsme zajeli moc vychodne.“ Nekolik vterin sedeli potichu. Koordinator zvedl hlavu.
„Pobili jste jich moc?“
Doktor pohledl na Inzenyra, ale kdyz videl, ze nema v umyslu odpovedet, rekl:
„Bylo tma. Oni — se schovavali v houstinach. Rekl bych… videl jsem nejmene dvacet stribrnych zablesku najednou. Ale v pozadi — ve vzdalenejsich podrostech jeste neco probleskovalo. Mohlo jich byt vic.“
„Ti, co po vas strileli — byli to urcite dvojcaci? Nic jineho?“
Doktor zavahal.
„Rikal jsem, ze na malych trupech meli jakesi — krunyre, helmy. Ale pokud mohu soudit podle tvaru, velikosti, zpusobu pohybu, byli to dvojcaci.“
„Cim vas ostrelovali?“
Doktor mlcel.
„Strely byly pravdepodobne nekovove,“ rekl Inzenyr: „Odhaduji to pochopitelne spis citem, misto zasahu jsem nezkoumal, ani neprohlizel. Mala pruraznost, to byl muj dojem.“
„Opravdu, nevelka,“ souhlasil s nim Fyzik. „Reflektory, letmo jsem je prohledl, jsou spis vmacknuty, nez prostreleny.“
„Jeden se rozbil pri srazce s vetrnikem,“ vysvetlil Chemik.
„A ted ty sochy — jak vypadaly?“ zeptal se Koordinator. Doktor se je pokousel popsat, jak dovedl. Kdyz prisla rada na bile sochy, odmlcel se a po chvili dodal s unavenym usmevem:
„Tady uz se bohuzel zase muzeme dorozumivat jenom posunky…“
„Ctyri oci? Celo zvlast klenute?“ opakoval Koordinator pomalu.
„Ano.“
„Z ceho byly ty sochy? Kamen? Kov? Odlitky?“
„Nemohu rici. Odlitky jiste ne. Velikost byla nadzivotni, jde-li ti o to. A take urcita deformace, zmena proporci. Snaha…“ zavahal.
„O co?“
„O vyraz velebnosti,“ rekl rozpacite Doktor. „Ale to je pouze dojem. Ostatne, prohlizeli jsme je kratce, a pak se toho tolik sebehlo. „A pochopitelne zase je tady pole pro lacine analogie. Hrbitov. Pronasledovani, nestastnici. Policejni razie. Morova strikacka s jedovatym plynem. Policie v plynovych maskach, uzivam umyslne takovych vyrazu, protoze tak nam to skutecne mohlo pripadat, ale kdovi! Jedni obyvatele planety zabili pred nasima ocima druhe. To je fakt — snad — nesporny. Ale kdo koho — jestli ta byly bytosti presne tytez, nebo nejake jine, navzajem odlisne…“
„A jestlize byly odlisne, vysvetlilo by se tim vsecko?“ zeptal se Kybernetik.“
„Ne. Ale — uvazoval jsem i o dalsi moznosti. Priznavam se, ze je z naseho hlediska hruzostrasna. Jak znamo, clovek nejvic stiha a odsuzuje kanibalismus. Presto vsak pochutnat si na pecince z opice neni v ocich nasich moralistu uz vubec nic strasneho. A co kdyz biologicky vyvoj probiha tady tak, ze vnejsi rozdily mezi bytostmi s inteligenci takovou, jako je lidska, a mezi bytostmi, ktere zustaly na urovni zvirat, jsou daleko mensi nez mezi clovekem a lidoopem. Mohli jsme v takovem pripade — byt svedky — dejme tomu — honu.“
„A ten hrob za mestem?“ prohodil Inzenyr. „To byly take — lovecke trofeje, vid? Obdivuji tve advokatske finty, Doktore!“
„Dokud nemame jistotu.“
„Jeste mame film,“ prerusil ho Chemik. „Nevim proc, ale doposud se nam opravdu nepovedlo spatrit normalni, obycejny zivot na teto planete. Nase zabery jsou takovym prurezem, cosi nejvys obycejneho; takovy jsem aspon mel dojem…“
„Jak to, nevideli jste nic?“ podivil se Fyzik.
„Ne, prilis jsme pospichali, abychom vyuzili posledniho svetla. Vzdalenost byla velika, pres osm set metru, mozna dokonce jeste vetsi, ale mame dve civky filmu se snimky delanymi teleobjektivem. Kolik je hodin? Jeste neni dvanact. Muzeme je hned vyvolat.“
„Dej to Cernemu,“ rekl Koordinator. „Nebo tomu druhemu automatu. Doktore, Inzenyre, vidim, ze vas to sebralo, je sice pravda, ze v tom vsem vezime az po krk, ale…“
„Musi vzajemne styky vyspelych, civilizaci koncit takovym zpusobem?“ rekl Doktor. „Strasne rad bych slysel odpoved na tuto otazku…“
Koordinator zavrtel hlavou, vstal a vzal se stolu lahev. „Schovame ji,“ rekl, „pro jinou prilezitost…“
Kdyz Inzenyr a Chemik odesli, aby si prohledli Ochrance, a Chemik se rozhodl pro vsecky pripady, ze dohledne na vyvolavani filmu, vzal Koordinator Doktora pod pazi, sel s nim k sikmym policim knihovny a rekl snizuje hlas:
„Poslys, nebylo by mozne, ze jste ten panicky utek zavinili vy svym necekanym objevenim — a ze se pokouseli napadnout pouze vas, kteri jste neutikali?“
Doktor na neho pohledl rozsirenyma ocima.
„Vis, to mi vubec nenapadlo,“ priznal se. Nejakou dobu mlcel. Premyslel.
„Nevim,“ rekl nakonec. „Asi ne… Ledaze to byl, nezdareny utok, ktery se najednou obratil proti — nekterym z nich. Samozrejme — „dodal a narovnal se, „dalo by se to mozna vsecko vysvetlit i jinak. Ano, ted to vidim jasne. Rekneme takto: zajeli jsme do nejake hlidane oblasti. Ti, co prchali, byli rekneme hlouckem poutniku, vyletniku nebo co.. Straz, ktera tato mista hlidala, prinesla mezi sochy zbrane — tu hadici — ve chvili, kdyz Ochrance zastavil. Ano, ale prvni davka plynu docela urcite zasahla ty druhe, a ne nas… Dobra, dejme tomu, ze to byla z jejich hlediska nestastna nahoda, pak — ano. Mohlo to tak byt.“
„Nemuzes to tedy vyloucit?“
„Ne, nemohu. A vis, cim dele o tom premyslim, tim opravnenejsi mi tento vyklad pripada: Mohli prece, kdyz se rozsirila zprava o nas, rozestavit po kraji vselijake hlidky. Pri nasi navsteve v tom udoli jeste nic nevedeli — a proto jsme tam nenarazili na ozbrojence. Tehoz vecera se prece poprve u rakety objevily rotujici kotouce.“
„Cele nase nestesti je v tom, ze jsme doposud nenarazili ani na stopu jejich informacni site,“ promluvil v pozadi kajuty Kybernetik. „Telegraf, radio, pismo, zachycene dokumenty, tak neco. Kazda civilizace vytvari technicke prostredky tohoto typu a s jejich pomoci uchovava sve dejiny a zkusenosti. Ta zdejsi jiste take. Kdybychom se tak mohli dostat do mesta!“
„Ochrancem,“ odpovedel Koordinator a obratil se na neho.
„Ale rozpoutala by se bitva, jejiz prubeh ani vysledek nedovedeme odhadnout — to si snad uvedomujes.“
„Kdybychom se tak aspon mohli setkat s nejakym rozumnym tvorem, odbornikem, technikem z jejich rad.“
„Jak to mame udelat? Vypravit se na lov?“ zeptal se Doktor.
„Ach, to kdybych vedel! Zda se to prece tak proste prijedes na planetu s celou kupou interkomunikatoru, elektronovych prekladacich mozku, rysujes na pisku Pythagorovy vety, vymenujes dary.“
„Nech si ty sve pohadky, ano?“
To rekl Inzenyr. Stal ve dverich.
„Pojdte. Film uz je vyvolany.“
Rozhodli se, ze si ho promitnou v laboratori, byla totiz nejdelsi ze vsech mistnosti na rakete. Kdyz tam vesli, film, uz ustaleny, ale jeste mokry, se otacel v bubnu, kterym proudil teply vzduch. Z bubnu se hned navijel na civku projekcniho pristroje. Koordinator se posadil za nej, aby mohl obraz kdykoliv na projekcni plose zarazit nebo vratit. Vsichni zaujali mista a automat zhasil svetlo.
Prvni metry byly uplne cerne — nekolikrat se tam mihly plosky jezerni hladiny, pak se objevily brehy jezera. Nabrezi bylo regulovane, na nekolika mistech vybihaly do vody dlouhe plochy, nad nimiz staly rozkrocene veze, spojene dirkovanymi pasy. Obraz byl chvilku rozmazany, a kdyz opet vynikly podrobnosti, spatrili, ze kazda vez ma na vrcholku dve petiliste vrtule, rotujici proti sobe. Otacely se velice zvolna, protoze snimky byly delany zrychlenym behem. Po naklonenych plochach, svazujicich se do jezera, se pohybovaly jakesi predmety, jako ponorene do vody, ale jejich obrysy nebylo mozno rozeznat. Krome toho se vsecko odehravalo nesmirne pomalu. Koordinator vratil nekolik desitek metru filmu a pustil je podruhe, daleko rychleji. Predmety, dopravovane podel uzkych, roztresenych pruhu, jako chvejive mastne skvrny, sjely ted rychle a spadly do vody. Po hladine se rozbehla kola. Primo na brehu
