stal dvojcak, videny zezadu, jedine horni cast velkeho trupu vycnivala ze soudkoviteho zarizeni, nad nimz trcel tenky bic, zakonceny rozmazanou skvrnou.
Nabrezi zmizelo. Ted se na projekcni plase objevovaly predmety ploche jako krabicky, upevnene na dirkovanych sloupech. Nahore lezely cetne soudkovite utvary, podobne tomu, v jakem stal dvojcak v pristavu. Vsecky byly prazdne, nektere se line pohybovaly, dva i tri tymz smerem, zastavovaly se a pohybovaly se zpet.
Obraz se pomalu presouval dal. Objevily se zablesky, velmi cetne, bylo je videt jako zacernale skvrny. Film byl preexponovany, a co je horsi, skvrny byly lemovany svetelnymi kruhy. Pres tyto zamlzene ramce se prodiraly male postavicky, zkreslene pohledem z vysky. Dvojcaci dva a dva chodili ruznymi smery. Mala telicka meli ovinuta necim kyprym, takze vykukovala pouze hlavicka, ale obraz nebyl tak zretelny, aby bylo mozno rozeznat rysy tvari.
Ted vklouzla na projekcni plachu velka masa rytmicky stoupajici a klesajici. Valila se k dolnimu rohu obrazu, jako zpeneny sirup, chodily po ni desitky dvojcaku na eliptickych „sneznicich“. Vypadalo to, jako kdyby neco drzeli v malych ruckach a dotykali se te hmoty, uhlazovali ji, nebo shrnovali. Obcas se vyboulila v hrbolek, na vrcholku spicaty, vystriklo odtamtud cosi podobneho sedemu kalichu. Obraz se posunul, ale dale jej vyplnovala pohybliva hmota, podrobnosti vynikly velice zretelne, uprostred, jako kdyby vyrustal, tvoril se trs nepatrne od sebe vzdalenych stihlych kalichu, u kazdeho stali dva nebo tri dvojcaci a naklaneli k nim shora obliceje, okamzik stali nehnute, pak tvar odtahli a to se opakovalo. Koordinator vratil film a pustil jej rychleji. Ted dvojcaci jako kdyby libali vnitrky tech kalichu. Ostatni vzadu, cehoz si predtim nevsimli, stali s malym telem do poloviny vtazenym, a vypadali, jako kdyby pozorovali cinnost tech druhych.
Obraz zase prejel dal. Objevil se okraj te masy, oramovany temnou carou, tesne vedle se sinuly rotujici kotouce, daleko mensi nez ty, ktere znali. Jejich rotace byla linejsi a probihala jakoby skoky — bylo videt pohyb dirkovatych ramen — zpusobil to vzajemny pomer rychlosti pohybu rotujicich ramen a rychlosti pohybu filmovych policek.
Na projekcni plose byl patrny pohyb cim dal rychlejsi, prestoze se — v dusledku zpomaleni — zdalo, jako by probihal ve velice hustem, neatmosferickem prostredi. Spatrili to, co filmari povazovali za» vnitrni mesto«. Byla to husta sit prikopu, v nichz se ruznymi smery pohybovaly podivne, z jedne strany ploche, z druhe zaoblene soudeckovite utvary. Na kazdem se tesne k sobe tiskly postavy dvojcaku, v poctu od peti do dvou. Vetsinou jeli po trech. Vypadali, jako by jejich mala tela byla opasana necim, co viselo na vnejsi strane jedouciho „soudku“, ale mohl to take byt odlesk. Stiny vrhane zapadajicim sluncem byly neobycejne dlouhe a znesnadnovaly identifikaci jednotlivych prvku obrazu. Nad prikopovymi tepnami se klenuly dirkovane mustky ladnych tvaru. Na mustcich ojedinele staly velke, na miste se otacejici vetrniky, ale jejich rotace se opet rozpadala na radu komplikovanych pohybu otacive rozpinavych, jako kdyby clankovite nohy lapaly ve vzduchu po necem neviditelnem. Jeden vetrnik se zastavil a pak z neho zacaly vystupovat postavy odene velice trpytnou latkou. Film byl cernobily, nedalo se tedy zjistit, je-li stribrna. V okamziku, kdy vystupoval treti dvojcak, ktery za sebou neco nejasneho vlekl, obraz prejel dal.
Stredem obrazu se tahlo silne lano, bylo daleko bliz objektivu nez to, co lezelo v pozadi. Lano, ci hadice, se lehce houpalo, visel na nem stihly, doutnikovity utvar, z nehoz se sypalo cosi menaveho, jako oblacek listu, ale tyto predmety musely byt tezsi, nepoletovaly totiz, ale padaly jako kamen dolu; tam, na miskovite prohloubene plose, stali v nekolika radach dvojcaci a z jejich rucek srsely nepretrzite k zemi drobne jiskricky — bylo to zcela nepochopitelne, protoze oblak predmetu, sypajicich se shora, jako kdyby mizel drive, nez dopadl k tem, co stali dole. Obraz se pomalu sunul dal, u sameho kraje lezeli dva dvojcaci, treti se k nim blizil, pak se ti dva pomalu zvedli. Jeden z nich, s ukrytym malym telickem, takze vypadal jako homole cukru, vravoral na vsecky strany. Koordinator vratil film, pustil jej jeste rychleji, a kdyz se objevila.lezici tela, zastavil jej, pokousel se zaostrit obraz, pak pristoupil k projekcni plose s velkou lupou.
Pres lupu uvidel pouze rozmazane velke skvrny.
Projekcni plocha zasvitila bile — to byl konec prveho filmu. Zacatek druheho ukazoval tyz obraz. Jen o kousek dal posunuty a tmavsi. Svetla zrejme ubylo a uz to neslo vyrovnat uplne otevrenou clonou. Dva dvojcaci pomalu odchazeli, treti napul lezel na zemi. Pres projekcni plochu preletely mihajici se cmouhy, objektiv jel tak rychle, ze nebylo nic videt. Pak se v zornem poli objevila velka sit s petiuhelnikovymi otvory. V kazdem stal jeden dvojcak, jenom v nekolika malo dva. Pod touto siti se mihala druha, rozmazana; vtom pochopili, ze prvni byla skutecna, a druha — byl stin te prvni. Podlaha byla hladka, jako vydlazdena hmotou podobnou betonu. Dvojcaci v okach site meli na sobe banate tmave obleky, ktere pusobily, ze vypadali sirsi a tlustsi. Skoro vsichni vykonavali tytez pohyby. Jejich mala tela, zahalena cimsi polopruhlednym, delala zvolna uklony na vsecky strany, tento podivny telocvik byl vykonavan zvlast pomalu. Obraz se zachvel, naklonil se. Na okamzik zase bylo spatne videt, take sero bylo stale hustsi, objevil se okraj te site, napjate na provazech, jeden z nich koncil u sikmo postaveneho, velkeho, nehybneho kotouce. Dal byl tyz „poulicni ruch“, jaky uz videli. Ruznymi smery se pohybovaly soudkovite objekty plne dvojcaku.
Kamera se jeste jednou zamerila na sit, z druhe strany, popojela na bok, objevili se pesi dvojcaci — nafilmovani v ostrem zkraceni shora, sli po dvou, houpave jako kachny, pak se objevil cely zastup, rozdeleny uprostred na dve casti dlouhou uzkou ulickou. V jejim stredu se pohybovalo na rozmazanych kladkach lano, ktere sahalo az za okraj obrazu, to lano vleklo cosi podlouhleho, z cehoz srsely ostre zablesky, jakysi hranaty, protahly krystal — nebo mnohosten ze zrcadlovych tabuli. Kymacel se z jedne strany na druhou a vrhal svetelne zablesky na stojici — vtom se na kratinky okamzik zastavil — bylo videt ze je pruhledny, objevila se lezici postava, uzavrena v jeho vnitrku. Kdosi vykrikl. Koordinator film vratil, pretocil jej, a kdyz se po znamem uz sklouznuti obrazu ukazalo, co se skryva uvnitr v podlouhlem predmetu, zastavil promitac. Vsichni prisli az k projekcni plose — uprostred spaliru dvojcaku v prazdne ulicce tam lezel — clovek.
Vladlo hrobove ticho.
„Tak se mi zda, ze se prece jen zblaznime,“ ozval se ve tme cisi hlas.
„No, napred si to prohledneme az do konce,“ namitl Koordinator. Vratili se na, sva mista, film se rozbehl, obraz se zachvel, ozil. Radou, jedno za druhym, projizdela protahla, rakvovita telesa, ktera byla zahalena necim svetlym, co splyvalo az na zem a tahlo se po ni jako tezka tkanina. Obraz sklouzl dal, objevilo se prazdne misto, oramovane z jedne strany sikmou zdi; na jejim upati rostly trsy vegetace, osamely dvojcak sel podel brazdy, tahnouci se pres celou projekcni plochu, vtom uskocil stranou, jako by se polekal — zpomalenym, obrovskym skokem vznasel se ve vzduchu — rotujici vetrnik proletl brazdou, neco jasne zablesklo, cosi podobneho mlze zakrylo zorne pole; kdyz se rozplynula, lezel dvojcak nehnute, na boku. Jeho telo v mziku skoro zcernalo. To vse bylo pohrouzeno do houstnouciho sera, zdalo se, ze lezici sebou trhl, pokousel se odplazit se dal, na projekcni plose zacaly klouzat cerne cmouhy, pak se objevilo bile svetlo. Tim film koncil.
Kdyz se rozsvitilo, vzal Chemik bubny s filmem a sel s nimi do temne komory, aby udelal zvetseniny vybranych snimku. Ostatni zustali v laboratori.
„No a ted budou na programu zmatena vysvetlovani,“ rekl Doktor. „Na miste mohu predlozit dve, a dokonce tri ruzne varianty vysvetleni…“
„Chces stuj co stuj, abychom si zoufali?“ rekl prudce Inzenyr, ktery se znenadani rozhneval, a pak pokracoval:
„Kdyby ses byl pustil solidne do fyziologie dvojcaku, predevsim do fyziologie smyslu, vedeli bychom uz dnes rozhodne daleko vic!“
„Kdy jsem to mel udelat?“ zeptal se Doktor.
„Pratele!“ zvedl hlas Koordinator. „Zacina to uplne stejne jako na zasedani Kosmologickeho ustavu.. Pochopitelne ze nas vsecky sokovala ta lidska postava — nepochybne to byla maketa, nehybna podobizna, zalita, jak se zda, do jakesi hmoty. Je velice pravdepodobne, ze pomoci sve informacni site rozeslali nase portrety do vsech sidlist planety — kde, na podklade vedomosti, ktere ziskali, byly zhotoveny loutky podobne cloveku.“
„Kde vzali nase portrety?“ zeptal se Doktor.
„Krouzili prece nekolik hodin kolem rakety pred dvema dny, mohli konat dokonce velmi podrobna pozorovani.“
„A nac by delali takove»portrety«?“
„Pro ucely vedecke ci nabozenske; to pochopitelne nerozresime ani tou nejdelsi diskusi. Rozhodne je to vsak nevysvetlitelny ukaz. Videli jsme asi neprilis velike centrum, kde probihaji prace razu nesporne vyrobniho, mozna ze jsme take pozorovali jejich — zabavu — mozna vliv jejich» umeni«, prumerny»poulicni ruch«, dale prace v pristavu a u tech vysypavajicich se predmetu neprilis pochopitelne…“
„To je vhodny vyraz,“ vpadl umineny Doktor.
