dal?“
Odpovedelo mu mlceni.
„Nemylim-li se, take Doktor je pro start?“ povedel Koordinator. „Dobra. Protoze ja take, znamena to, ze vetsina…“
Odmlcel se, jeho oci strnuly uzasem. Jedine on sedel tvari k pootevrenym dverim. V naprostem tichu — z temne komory bylo slyset pouze slabounke bublani vody — se obratili, sledujice jeho pohled.
V otevrenych dverich stal dvojcak.
„Kde se tu…?“ zacal Fyzik a slova mu zamrzla na rtech. Poznal svuj omyl. To nebyl jejich dvojcak. Ten byl zavren v osetrovne. Ve dverich stala obrovska postava se snedou kuzi, s nizko sklonenym malym telem, a hlavou se temer dotykala nadprazi. Telo dvojcaka bylo zahaleno pruhem okrove tkaniny, vpredu volne, plose splyvajici, ktera tvorila kolem maleho tela cosi jako limec; kolem neho byl ovinut silny pletenec zeleneho dratu. Pod latkou bylo videt, pres rozparky u boku, siroky, kovove leskly pas, prilehajici tesne k telu.
Tvor stal a nehybal se. Jeho vrascita, plocha tvar s dvema velkyma modryma ocima byla zastrena pruhlednym, dole se rozsirujicim zavojem trychtyroviteho tvaru. Vybihaly z ni sede, tenke nitky, zahalujici mnohokrat maly trup a sepnute krizem vpredu; tvorily tam jakesi hnizdo, kde lezely jeho paze, ovinute stejnym zpusobem. Pouze uzlickovite rucky vycnivaly, lehce skloneny dolu, dotykajice se spickami prstu.
Vsichni sedeli tak, jak je tento pohled zastihl. Dvojcak se jeste vic sklonil, dlouze zakaslal a pomalu postoupil kupredu.
„Jak se sem dostal…? V tunelu je Cerny…“ zaseptal Chemik.
Dvojcak pomalu ustupoval pozpatku. Odesel, chvili stal v poloseru chodby a podruhe vstoupil dovnitr, ci spise pouze vsunul hlavu, tesne pod nadprazim.
„Pta se, jestli smi dal…“ rekl septem Inzenyr a vybuchl: „Prosim, racte! Racte!“
Vstal a ustoupil k protejsi zdi, vsichni nasledovali jeho prikladu. Dvojcak se dival bez vyrazu na uprazdneny stred kajuty. Vstoupil, pomalu se rozhledl.
Koordinator pristoupil k projekcni plose, zatahl za tyc, na niz, byla napjata, a kdyz se latka svinula nahoru, takze se objevila cerna tabule, rekl:
„Rozestupte se.“
Vzal do ruky kousek kridy. Nakreslil krouzek, kolem neho nakreslil elipsu, pak jeste jednu vetsi a dalsi a jeste dalsi — celkem ctyri. Na kazde namaloval male kolecko, pristoupil k obrovi, stojicimu uprostred a vlozil do jeho uzlickovitych prstiku kridu.
Dvojcak ji nesikovne prijal a podival se na ni, zadival se na tabulku, pristoupil pomalu ke stene. Musel sklonit maly trup, ktery sikmo vycnival z limce, aby se ruka uveznena v bandazich dotkla tabule. Vsichni se divali se zatajenym dechem. Vyhledal kolecko na treti elipse od stredu a namahave, neobratne nekolikrat na nej zatukal. A pak jeste kridou nekolikrat skrtl, takze je temer vyplnil rozmazanou belobou. Koordinator prikyvl. Vsichni si oddechli.
„Eden,“ rekl Koordinator.
Ukazal na kridove kolecko.
„Eden,“ opakoval.
Dvojcak se dival na jeho rty se zrejmym zajmem. Zakaslal.
„Eden,“ zvlast zretelne a pomalu rekl Koordinator.
Dvojcak nekolikrat zakaslal.
„Nemluvi,“ obratil se Koordinator ke svym druhum. „To je jiste.“
Stali proti sobe a nevedeli, co pocit. Dvojcak se pohnul. Pustil kridu, tukla o podlahu. Bylo slyset cvaknuti, jako otviraneho zamku. Zemita latka se rozhalila, jako by byla roztrzena odshora dolu, spatrili siroky, zlatovy pas, ktery obepinal jeho boky. Konec pasu se odvinul a zachrestil jako kovova folie. Maly trup dvojcaka se naklanel, jako by chtel vyskocit z tela, zlomil se temer vejpul, uchopil do prsticku konec folie. Rozvinula se do tvaru dlouhe plachty, kterou drzel pred sebou, jako by jim ji podaval. Koordinator i Inzenyr po ni soucasne vztahli ruce. Oba sebou trhli. Inzenyr vyrazil. slaby vykrik. Dvojcak vypadal prekvapene, nekolikrat zakaslal, pruhledny zavoj na jeho tvari se zavlnil.
„Elektricky vyboj, ale ne prilis silny,“ vysvetloval Koordinator ostatnim a podruhe se dotkl okraje folie. Dvojcak ji pustil. Prohledli zevrubne plochu, ve svetle nazlatlou, byla zcela hladka a prazdna. Koordinator se namatkou dotkl prstem kterehosi mista a opet ucitil lehky elektricky vyboj.
„Co to znamena?!“ zabroukl Fyzik, pristoupil bliz; a zacal prejizdet rukou po folii, elektricke vyboje ho porad bodaly, az se mu smrstovaly slachy v prstech. „Podejte mi tuhovy prasek!“ vykrikl. „Stoji tam na skrini!“
Rozprostrel folii na stole, nedbaje na to, ze mu svaly rukou neprijemne trnou, jako by ho postipali mravenci. Svedomite ji posypal tuhou, kterou mu podal Kybernetik, zbytek odfoukl.
Na nazlatle plose zustaly cerne body, rozptylene chaoticky a beze smyslu.
„Lacerta!“ vykrikl najednou Koordinator.
„Alfa Cygni!“
„Lyra!“
„Cefeus!“
Obratili se na dvojcaka, ktery se na ne klidne dival. V jejich ocich zaril triumf.
„Mapa hvezdneho nebe,“ rekl Inzenyr.
„Samosebou.“
„No, a uz jsme doma,“ Koordinator se usmal. Dvojcak zakasIal.
„Maji elektricke pismo?“
„Vypada to tak.“
„Jak jsou ustaleny vyboje?“
„Nevim, treba je to elektrim.“
„Urcite maji elektricky smysl!“
„To je mozne.“
„Pratele, klid! Musime jednat systematicky,“ rekl Koordinator. „Cim zacneme?“
„Nakresli mu, odkud jsme.“
„Mas pravdu.“
Koordinator rychle smazal tabuli, nakreslil hvezdy Kentaura, zavahal, protoze prumet musel.udelat zpameti tak, jak se ta oblast Galaxie jevila pri pohledu z Edenu, udelal mohutnou tecku — to mel byt Sirius —, jeste pridal nekolik mensich hvezd a na pozadi Velkeho Vozu nakreslil krizek, ktery znamenal Slunce. Pak se postupne dotkl rukou hrudi sve a vsech lidi, gestem ruky objel celou mistnost a opet tukl kridou do krizku.
Dvojcak zakaslal. Vzal od neho kridu, namahave pristrcil drobne telicko k tabuli a tremi tuknutimi doplnil Koordinatpruv nacrt — prumetem alfy Orla a dvojiteho systemu Prokyona.
„Astronom!“ vykrikl Fyzik a dodal tiseji: „Kolega…“
„Docela mozne!“ prisvedcil Koordinator. „Ted pujdeme dal!“
Nastalo velke malovani. Planeta Eden a draha rakety. Srazka s plynnym ohonem. Pad (nebylo jiste, zdali kresba dostatecne vysvetli, jak ke katastrofe doslo, ale prozatim si nemohli pomoci). Zaryti rakety do zeme (kresba zobrazovala prurez pahorku se zapichnutou raketou). Pokracovat dal bylo uz tezke — zarazili.
Dvojcak si prohlizel kresby a kaslal. Priblizoval a vzdaloval tvar od tabule a pak pristoupil ke stolu. Ze zeleneho vinuti limce vytahl tenky, pruzny dratek. Naklonil se a zacal jim s neuveritelnou rychlosti jezdit po nazlatle folii. Trvalo to delsi dobu. Pak poodesel od stolu. Posypali folii tuhou. Objevilo se neco velmi podivneho. Hned kdyz sfoukavali prebytecny prasek, zacaly se vystupujici kontury pohybovat.
Napred uvideli velkou polokouli, v jejimz vnitrku stal sikmy sloup. Pak se oblevila malicka skvrnka, ktera se pohybovala k okraji polokoule. Byla cim dal vetsi. Poznali siluetu schematicky a nepresne nacrtnuteho Ochrance. Cast steny polokoule zmizela. Takto vzniklym otvorem vjel Ochrance dovnitr. Vsecko zmizelo, folii pokryval rovnomerne rozptyleny tuhovy prasek. Najednou se rozpadl v hvezdnou mapu. Na jejim pozadi se objevila dlouhymi tahy nacrtnuta postava dvojcaka. Tvor za jejich zady zakaslal.
„To je on,“ rekl Koordinator.
Mapa zmizela. Bylo videt jenom dvojcaka. Pak jeho postava zmizela a objevila se mapa. To se opakovalo ctyrikrat. A grafitovy prasek se opet poskladal, jako by jej vedl neviditelny proud vzduchu, v nacrt polokoule s otvorem ve stene. Mala postavicka dvojcaka, ktery jako by se plazil; blizila se k otevrene stene polokoule. Vklouzla dovnitr. Polokoule zmizela. Sikmy sloup rakety byl vetsi. Zpredu, pod trupem, bylo videt zejici usti nakladnich vrat.
