Dvojcak se pred nim vztycil, vstoupil do neho a zmizel v rakete. Praskova tuha se rozpadla a utvorila chaoticke skvrnky. To byl konec zpravy.
„Tak se k nam dostal, vraty!“ rekl Inzenyr. „To jsme pekni lajdaci, nechali jsme je otevrena!“
„Pockej, vis, co mi napadlo?“ rekl najednou Doktor. „Ze nas mozna ani tak nechteli tou hradbou uzavrit, jako znemoznit svym — svym vedcum, rekneme, navazat s nami spojeni.“
„Opravdu!“
Obratili se na dvojcaka. Zakaslal.
„No, nechme toho,“ rekl Koordinator. „Velice prijemny, ehm, dychanek, ale cekaji nas dulezitejsi veci! Konec partyzanstiny. Musime se do veci pustit systematicky. Zacneme snad od matematiky. To udela Fyzik. Matematika, prirozene take metamatematika. Teorie hmoty. Atomistika. Energetika. Dal — teorie informace, informacni site. Metody sdelovani, zachycovani. K tomu — zaklady vetoslovi. Narys gramatiky. Semantika. Spojovani pojmu. Typy pouzivanych logik. Jazyk. Slovnik. To vsecko je tvoje vec.“ obratil se na Kybernetika. „No, a az budeme mit hotovy takovy spojovaci mustek, prijde rada na to ostatni. Metabolismus, system vyzivy, typy vyroby, formy spolecenskych vztahu, zvyky, socialni rozvrstveni, meziskupinove konflikty a tak dale. S tim uz nebudeme tak pospichat. Zatim — obratil se na Kybernetika a Fyzika, „zacnete vy. Budeme muset vhodnym zpusobem upravit kalkulator. Prirozene mate k dispozici filmy, mate tady knihovnu, vezmete vsecko, co se ukaze potrebne.“
„Pro zacatek ho muzeme provest po rakete,“ rekl Inzenyr, „co myslis? Treba mu to ledacos rekne a krome toho bude videt, ze pred nim nic neukryvame.“
„Zvlaste to druhe je dulezite,“ rekl Koordinator; „Ale pokud se s nim jeste nemuzeme domlouvat, nepoustejte ho do osetrovny. Bal bych se nejakeho nedorozumeni. Ted pujdeme na prohlidku rakety — kolik je hodin?“
Byly tri hodiny v noci.
Kapitola trinacta
Prohlidka rakety trvala dosti dlouho. Dvojcak se zvlast zajimal o atomovy reaktor a automaty. Inzenyr mu maloval mnozstvi nacrtku do bloku, spotrebovali ctyri v same strojovne. Automat vyvolal zrejmy udiv navstevnika. Podrobne si prohledl mikrosit a velice zasl, kdyz spatril, ze je cela ponorena do nadoby ochlazovane kapalnym heliem — byl to kryotronovy mozek supravodiveho typu. Pro zvlast rychle reakce. Zrejme vsak pochopil ucel, jemuz chlazeni slouzilo, protoze velice dlouho pokaslaval a s uspokojenim studoval nacrty, ktere mu kreslil Kybernetik. Zdalo se, ze o elektrickych spojich budou se moci domluvit drive, nez o tom, jakym gestem nebo symbolem oznacit nejprostsi slova.
V pet rano sli spat Chemik, Koordinator a Inzenyr. Kdyz uzavreli nakladni vjezd, zustal na: strazi v tunelu Cerny a zbyvajici tri lide odesli s dvojcakem: do knihovny.
„Pockejte,“ rekl Fyzik, kdyz sli kolem laboratore, „ukazeme mu jeste Mendelejevovu tabulku. Jsou tam schematicke obrazce atomu.“
Vstoupili dovnitr. Fyzik se zacal prohrabavat v halde papiru pod skrinkami, kdyz cosi zacalo rachotit. Fyzik vyhazoval z kouta sustici svitky a nic nezaslechl, ale Doktor napjal sluch. „Co to?“ rekl.
Fyzik se vzprimil a take zaslechl rachot. Preletl po nich ocima, v nichz byla hruza.
„To je tamhleten geiger. Stujte! Nekudy sem vnika zareni…“
Priskocil k pocitaci. Dvojcak az dosud stal nehybne a prejizdel ocima po pristrojich. Ted se priblizil ke stolu, pocitac zarachotil dlouhymi davkami, jako tambor, ktery bubnuje na poplach.
„To on!“ vykrikl Fyzik. Popadl obema rukama kovovy valec a zamiril jej na obra. Pocitac zarachotil.
„Radioaktivni? On? Co to znamena?“ zeptal se ohromeny Kybernetik.
Doktor zbledl. Prikrocil ke stolu, podival se na chvejici se rucicku — vzal kovovy valec z ruky Fyzika a zacal jim ve vzduchu objizdet kolem dvojcaka. Bubnovani slablo tim patrneji, cim vyse zvedal jeho usti. Kdyz jej sklonil k tezkym, nemotornym noham navstevnika, membrana zabzucela. Na ciselniku pristroje se objevil cerveny plamenek.
„Radioaktivni zamoreni!“ vykrikl Fyzik. Dvojcak prejizdel ocima z jednoho na druheho, uzasly, ale jak videt nikoliv znepokojeny operaci, ktera pro neho byla nepochopitelna.
„Dostal se k nam otvorem, ktery vypalil Ochrance,“ rekl tise Doktor. „Tam je radioaktivni skvrna… Prosel tamtudy…“
„Nepriblizuj se k nemu!“ vybuchl Fyzik. „Vyzari nejmene milirentgen za vterinu! Pockej — budeme ho nejak muset — jestlize ho ovineme keramitovou folii, budeme moci riskovat…“
„Ale clovece, nejde prece o nas! „rekl Doktor zvysenym hlasem. „Jde o neho! Jak dlouho se mohl zdrzovat na te skvrne? Kolik dostal rentgenu?“
„Nnnevim. Jak to muzu vedet…“ Fyzik se porad dival na rachotici pocitac. „Musis neco udelat! Koupel v octanu, transplantace kuze — on — podivejte, on nema tuseni!“
Doktor beze slova vybehl z laboratore. Za okamzik se vratil s kazetou prvni antiradiacni pomoci. Dvojcak jako by se napred chtel branit nepochopitelnym operacim, ale pak dovolil, aby s nim podnikali, co uznali za vhodne.
„Natahni si rukavice!“ vykrikl Fyzik na Doktora, ktery se dotykal holyma rukama kuze leziciho.
„Mame probudit ostatni?“ zeptal se Kybernetik nejiste. Stal u zdi se skleslyma rukama. Doktor si navlekl tezke rukavice.
„Nac?“ rekl. Hluboce se sklonil. „Zatim nic… erythema se objevi asi tak za deset az dvanact hodin, pokud…“
„Kdybychom se tak s nim mohli domluvit,“ zabroukl Fyzik.
„Transfuze, ale jak, odkud?“ Doktor se dival pred sebe nevidoucima ocima.
„Ten druhy!“ zvolal najednou, zavahal.“ „Ne,‘“ dodal tiseji, „nemohu, napred bych musel udelat rozbor krve obou, z hlediska aglutinace — mohou mit jine skupiny…“
„Poslys,“ Fyzik ho odtahl stranou, „to je oskliva historie. Bojim se, chapes? Musel projit pres skvrnu, sotva klesla teplota — na obvodu mikroanihilacni reakce vzdycky vznika hodne radioizotopu. Rubidium, stroncium, yttrium, a cela rada dalsich. Vzacne zeminy. On zatim jeste nic neciti, nejdriv zitra, rekl bych. Ma v krvi bile krvinky?“
„Ano, ale vypadaji uplne jinak nez lidske.“
„Vsecky bunky, ktere se rychle rozmnozuji, jsou postizeny stejne, bez ohledu na druh. Mel by byt trochu odolnejsi nez clovek, ale…“
„Jak to vis?“
„Protoze normalni radioaktivita pudy je tady temer dvakrat vyssi nez na Zemi. Tak jsou snad do jiste miry prizpusobeni. Tva antibiotika nebudou pochopitelne k nicemu?“
„K nicemu. Pochopitelne, ze k nicemu — tady musi byt nejake docela jine bakterie…“
„Myslil jsem si to. Vis co? Musime se s nim napred domluvit v co nejsirsim meritku. Reakce se projevi teprve za nekolik hodin…“
„Aha!“ Doktor na neho rychle pohledl a sklopil oci. Stali pet kroku od pololeziciho dvojcaka, ktery z nich nespoustel blede modry pohled.“
„Abychom z neho vytahli co nejvic, nez zahyne?“
„Tak jsem to nemyslil,“ rekl Fyzik. Nutil se do klidu. „Predpokladam, ze se bude chovat podobne jako clovek. Normalni psychickou cinnost si uchova nekolik hodin, Pak se dostavi apatie. Vis to prece — kdybychom byli na jeho miste, kazdy z nas by myslel predevsim na splneni ukolu!“
Doktor pokrcil rameny, pohledl na neho ukosem a pak se usmal.
„Kazdy z nas, rikas? Ano, snad, kdyby vedel, co se stalo. Ale on byl zasazen kvuli nam, nasi vinou.“
„A co na tom? Jde ti o nejake pokani? Nebud smesny!“ na Fyzikove tvari vyskocily rude skvrny.
„Ne, rekl Doktor. „Nesouhlasim, chapes? To,“ ukazal na leziciho, „je nemocny,“ a tohle,“ poklepal si prstem na prsa, „je lekar. A krome lekare tady nikdo nema co delat.“
„Myslis?“ rekl dute Fyzik. „Ale tohle je nase jedina sance, neudelame mu prece nic zleho. Neni nasi vinou, ze…“
„Kdepak! Dostal davku zareni, protoze sel po stopach Ochrance! Ted uz dost. Musim mu vzit krev.“
