Pristoupil k dvojcakovi se strikackou. Chvili stal pred nim, jako by vahal, pak se vratil ke stolu pro druhou strikacku. Na obe nasadil jehly, vytazene z gama-sterilizatoru.
.‘“Pomoz mi, obratil se na Kybernetika. Priblizil se k dvojcakovi. Pred jeho ocima si obnazil pazi. Kybernetik mu zabodl jehlu do zily, natahl trochu Doktorovy krve, ustoupil.
Pak vzal Doktor druhou strikacku, a dotykaje se ji kuze leziciho, vyhledal zilu, podival se mu do oci a pak vbodl jehlu.
Kybernetik stal nad nim. Dvojcak sebou vubec netrhl. Jeho svetle rubinova krev naplnila skleneny valec. Doktor obratne vytahl jehlu, pritiskl na krvacejici ranku ctverecek gazy a odesel, drze jehlu vzhuru.
Druzi dva vymenili pohledy. Kybernetik jeste drzel v ruce strikacku s Doktorovou krvi. Polozil ji na stul.
„A co ted?“ zeptal se Kybernetik.
„Mohl by nam rici vsecko!“
Fyzik byl jako v horecce.
„Ale ten… ten…!“
Vtom pohledl Kybernetikovi do oci.
„Ze bychom je vzbudili? opakoval Kybernetik.
„To je zbytecne. Doktor jim rekne totez, co mne. Zbyva nam jedina moznost. Musi rozhodnout on. Kdyby on chtel, Doktor tomu nebude moci zabranit.“
„On?“ Kybernetik na neho uzasle pohlizel „No, budiz, ale jak on o tom rozhodne? On prece nevi — a my mu to nemuzeme rici!“
„A co kdyz muzeme,“ rekl Fyzik chladne. Jeste porad se dival na skleneny valec s krvi, ktery lezel vedle sterilizatoru.
„Mame cas asi patnact minut, nez Doktor spocita krvinky. Prines tu tabuli!“
„Ale to nema…“
„Prines tu tabuli!“ vykrikl Fyzik a nasbiral celou hromadu kousku kridy. Kybernetik snal tabuli ze steny, spolecne s Fyzikem ji postavil proti dvojcakovi.
„Malo kridy! Prines z knihovny ty barevne!“
Kdyz Kybernetik odesel, popadl Fyzik prvni kousek kridy a zacal rychle malovat velkou polokouli, v niz byla raketa. Citil na sobe blede modry, nehybny pohled a maloval cim dal chvatneji. Kdyz dokoncil, obratil se na dvojcaka, dival se mu pevne do oci, prstem tukal na tabuli, smazaval ji houbou a maloval dal.
Stena polokoule — cela. Stena — pred ni Ochrance. Cenich Ochrance — a vyboj, ktery z neho vyslehl. Nasel kousek fialove kridy, natrel ji cast steny pred Ochrancem, prsty rozetrel kridu, takze vznikl otvor lemovany fialovou skvrnou. Postava dvojcaka. Pristoupil k lezicimu, dotkl se jeho tela, vratil se k tabuli, poklepaval kridou na nakreslenou postavu, smazal vsecko, az voda strikala na podlahu, jeste jednou v nejvetsim chvatu maloval otvor ve stene silne oramovany fialovou kridou — v otvoru — dvojcaka, potom smazal vsecko kolem. Na tabuli zustal jen obrys vysoke postavy. Fyzik stal tak, aby dvojcak mohl sledovat jeho pohyb, a zacal pomalu fialovou kridu, rozetrenou na prasek, vtirat do nohou stojiciho. Obratil se. Male telo dvojcaka, opreno predtim na gumovem polstarku, ktery Doktor nafoukl, se pomalu zvedlo, jeho tvaricka, vrascita, opici, s moudryma ocima se odvratila od tabule a utkvela na Fyzikovi, jako by se ho mlcky ptala.
Pak Fyzik prikyvl, uchopil plechovou krabici, par ochrannych rukavic a poklusem vybehl z laboratore. V tunelu se div nesrazil s automatem, ktery ustoupil z cesty, jakmile ho poznal. Vyskocil ven, v behu natahl rukavice, naslepo se rozbehl smerem, kde byl otvor, vypaleny Ochrancem. Pred melkym trychtyrem klesl na kolena, a nejvetsim spechem vytrhl ze zeme kusy ztuhleho, zarem zesklovateleho pisku a hazel je do krabice. Pak vyskocil, a stale v poklusu, vratil se tunelem do rakety. V laboratori kdosi stal. Zamhouril oslnene oci. Byl to Kybernetik.
„Kde je Doktor?“ krikl na nej. „Jeste se nevratil.“
„Jdi: pryc. Nejlip udelas, kdyz si sednes tamhle ke zdi.“
Jak predpokladal, sklovity pisek mel blede fialovou barvu — nikoliv bez duvodu vybral kridu prave teto barvy. Kdyz vstoupil, dvojcak k nemu obratil tvar. Zrejme cekal. Fyzik vysypal cely obsah krabice na podlahu pred tabuli. „Ty ses zblaznil!“ vykrikl Kybernetik a vyskocil. Pocitac, odlozeny na. druhem konci stolu, se probudil a zacal rychle tikat.
„Mlc! Neprekazej!“
Fyzikuv hlas se trasl takovym vztekem, ze Kybernetik bez hnuti zustal stat u zdi.
Fyzik rychle pohledl na ciselnik hodin — uplynulo uz dvanact minut. Doktor se mohl kazdou chvili vratit. Naklonil se, ukazal na fialove, kalne strepy poloroztaveneho pisku. Zvedl jich hrst, drze je na dlanich, prilozil k mistu, kde, pospineny fialovou kridou, byly nakresleny nohy stojiciho. Rozetrel hrstku skloviteho prachu po kresbe, pohledl dvojcakovi do oci, setrasl zbytek prachu na podlahu, vzdalil se do stredu mistnosti, pak rozhodnym krokem vykrocil kupredu, jako kdyby sel nekam daleko, stoupl si doprostred fialove skvrny, chvili tak stal, zavrel oci a pomalu klesl, s uvolnenymi svaly.
Jeho telo dute narazilo na podlahu. Nekolik vterin tak lezel, pak vyskocil, pribehl ke stolu, popadl Geigeruv pocitac a drze jej pred sebou jako valec baterky, pristoupil k tabuli. Sotva se usti priblizilo k noham, nakreslenym kridou, bylo slyset prudke, poplasne bubnovani. Fyzik nekolikrat priblizil a oddalil pocitac od tabule a opakoval tento ukaz pred nehnute prihlizejicim dvojcakem, pak se pomalu obratil k nemu, zacal prisunovat trychtyrovite usti geigera k jeho obnazenym chodidlum.
Pocitac zaharasil.
Dvojcak vyrazil slaby zvuk, jako kdyby se dusil. Po nekolik vterin, ktere Fyzikovi pripadaly jako vecnost, hledel mu do oci — dychtivym, bledym pohledem. Pak — Fyzikovi kanuly z cela krupeje potu — dvojcak najednou uvolnil trup, zavrel oci a bezvladne sklouzl po polstari a zaroven podivne napjal uzlickovite prsty obou rucek. Chvili tak lezel jako mrtvy, najednou otevrel oci, usedl a uprel pohled na Fyzikovu tvar.
Ten prikyvl, odnesl aparat na stul, kopl do tabule a promluvil dute na Kybernetika:
„Pochopil.“
„Co pochopil…“ vyblabolil Kybernetik, otresen; tou nemohrou.
„Ze musi zemrit.“
Prisel Doktor, pohledl na tabuli, na rozsypane kousky sklovite strusky, na ne…
„Co se tady deje?“ zeptal se. „Co to znamena?!“ zvysil hnevive hlas.
„Nic zvlastniho. Mas uz dva pacienty,“ rekl nevzrusene Fyzik, a kdyz se na nej Doktor ohromene dival, vzal ze stolu pocitac a obratil jeho usti na sve vlastni telo. Radioaktivni prach pronikl do tkaniny kombinezy — geiger ohlusive rachotil.
Doktorova tvar zrudla. Chvili stal bez pohybu, zdalo se, ze prasti o zem strikackou, kterou drzel v ruce. Pomalu mu krev mizela z tvari.
„Dva?“ rekl. „Dobra. Tak pojd.“
Sotva odesli, navlekl si Kybernetik ochranny plast a zacal pomalu smetat radioaktivni prach. Ze skrine ve zdi vytahl poloautomat na cisteni a spustil jej na zbylou skvrnu. Dvojcak lezel bez hnuti, pozoroval-jeho kuteni, nekolikrat slabe zakaslal. Asi po desiti minutach vratil se Fyzik s Doktorem —: mel na sobe bily plateny odev, krk a ruce byly ovazany silnymi vrstvami obinadla.
„Uz,“ rekl temer vesele Kybernetikovi. „Nic zvlastniho, prvni stupen, ba ani to ne.“
Doktor a Kybernetik zacali zvedat dvojcaka, ktery, kdyz pochopil, oc jde, vstal a poslusne opustil laborator.
„A nac to vsecko bylo?“ zeptal se Kybernetik. Prechazel nervozne po mistnosti a strkal ke vsem skulinam a mezeram cerny trychtyr geigera. Tu a tam se tikani trochu zrychlilo.
„Uvidis;“ namitl klidne Fyzik. „Jestli v te hlave neco ma — uvidis.“
„Proc sis neoblekl ochranny odev? Bylo ti lito te minuty?“
„Musel jsem mu to demonstrovat co nejprosteji,“ rekl Fyzik. „Co nejprirozeneji, bez jakychkoli» primesku«. Chapes?“
Odmlceli se… Rucicky nastennych hodin se pomalu pohybovaly. Kybernetika nakonec zacal premahat spanek.
Fyzik, pohybuje prsty vycnivajicimi z obvazu, si neobratne zapalil cigaretu. Vrazil tam Doktor, v plasti celem postrikanem krvi, priskocil vztekle k Fyzikovi.
„To ty! To ty, ze? Cos to udelal?“
„A co uz zase?“ zvedl Fyzik hlavu.
„Nechce lezet! Sotva ze se dal ofacovat, vstava a dere se do dveri; vidis ho, uz je tady…“ dodal tiseji.
