paprskometu zustal tam jedine vozik. Bylo jim lito casu, aby ho rozebrali, a bez pomoci automatu se nemohli obejit.
O pulnoci se naplno pustili do prace. Kybernetik kontroloval celou vnitrni instalaci Ochrance, Fyzik a Inzenyr zarizovali malou filtracni stanici na cisteni radioaktivni vody a Koordinator v ochrannem odevu stal nad sachtou dolniho patra strojovny. Automat tudy sestoupil na dno a pracoval dva metry pod hladinou vody, kde se kabely rozvetvovaly.
Ukazalo se, ze filtry maji dokonce i po oprave zmensenou prutocnost, jako nasledek poskozeni nekolika useku, pomohli si tedy tim, ze zrychlili cirkulaci vody; Jeji ocistovani probihalo za podminek ponekud primitivnich. Chemik zkoumal stupen radioaktivniho zamoreni tim; ze odebral kazdych deset minut z nadrze vzorky pro analyzu, automaticky ukazovatel totiz nefungoval a oprava by si vyzadala casu, ktery nemeli.
Asi ve tri rano byla voda prakticky ocistena. Nadrz, z ktere vytekla, byla praskla na trech mistech — setrvacnosti popojela dopredu z podlozek a narazila celnim stitem na jedno z hlavnich zeber pancire. Pro usporu casu, misto aby ji svarovali, prepumpovali proste vodu do horni, prazdne nadrze — za normalnich podminek by bylo takove asymetricke rozmisteni nakladu nemyslitelne, ale zatim se raketa nepripravovala na cestu. Kdyz odpumpovali vodu; profoukli prostory ve dne stlacenym vzduchem. Na stenach zustalo trochu radioaktivni usazeniny, ale machli nad tim rukou, nikdo zatim nemel v umyslu tam chodit. Pristoupili k nejdulezitejsi cinnosti — otevreni nakladnich vrat. Kontrolni svetla ukazovala, ze jejich zaviraci mechanismus je v naprostem poradku, presto se pri prvnim pokusu nechtela otevrit. Chvili vahali, nemaji-li zvysit tlak v hydraulickem zarizeni, ale Inzenyr rozhodl, ze lepsi bude prozkoumat je zvenci, a tak vysli na povrch.
Dostat se k vratum nebylo lehke, byla ve spodni casti trupu, nyni vice nez ctyri metry nad zemi. Nahonem postavili leseni z kovovych trosek — slo to jiz rychle, automat svaril ocelove kusy v nemotorny, ale pevny mustek — a ve svetle svitilen a reflektoru na stativech zacala prohlidka.
Nebe na vychode zsedlo, zari uz nebylo videt, hvezdy pomalu bledly a po keramitovych deskach trupu, tyciciho se nad nimi, stekala ve velkych krupejich rosa.
„Zajimave,“ rekl Fyzik. „Mechanismus funguje, dvere vypadaji jako malovane, ale ma to jednu chybicku, ze se totiz nedaji otevrit.“
„Zazraky nemam rad,“ prohodil Kybernetik. Uderil rukojeti pilniku do kovu.
Inzenyr neodpovedel. Mel vztek.
„Pockejte,“ promluvil Koordinator, „a co takhle stara, celymi generacemi vyzkousena metoda…?“
Zvedl osmikilove kladivo, ktere lezelo na leseni u jeho nohou.
„Muzeme oklepat obrubu, ale jenom jednu,“ Inzenyr pristoupil po chvili vahani na Koordinatoruv navrh. Podobne»metody «nemel rad.
Koordinator pohledl ukosem na cerny automat — ktery se rysoval jako hranaty pomnik v seru usvitu a podpiral hrudi plosinku — potezkal kladivo v rukou, ne prilis silne se rozmachl a uderil. Busil rytmicky, pouze silou rozmachu, a otukaval misto vedle mista. Pancir mu odpovidal silnym, kratkym zvukem, kazdy uder dopadl o nekolik centimetru dal, bylo nepohodlne busit nahoru, ale potreboval fyzickou namahu. Pojednou byla rada hlubokych tonu prerusena, zaznel v ni novy, basovy kovovy ton, jako kdyby pod nimi zazvucela sama zeme. Koordinatorova ruka s kladivem klesla. Uslyseli tahly, zesilujici se svistot nad hlavou, potom tupy uder, leseni se krecovite zakymacelo.
„Dolu!“ vykrikl Fyzik.
Jeden po druhem seskakovali z leseni, jen automat se ani nepohnul. Bylo uz hodne svetlo. Rovina i nebe mely barvu popela. Druhe bzucive zabrinknuti. Pronikavy svist jako by se pres ne prevalil — bezdecne se schoulili, vtahli hlavy mezi ramena — stali, jeste porad chraneni obrovskym telesem rakety. O nekolik set metru dale vytryskl z pudy svisly gejzir, ale zvuk, ktery to doprovazel, byl kupodivu slaby a tlumeny.
Bezeli do tunelu. Automat vykrocil za nimi. Skakali dolu, Koordinator a Inzenyr se zastavili za ochranou hlinene predprsne. Cely obzor na vychodni strane hrmel podzemnim hromobitim, rachot se valil po rovine, svistot se zmnohonasobil, zesilil, uz v nem nebylo mozno rozeznat jednotlive tony, cele nebe zvucelo jako fortissimo varhan, jako kdyby cele perute neviditelnych ultrasonickych letadel utocily od zenitu stremhlav primo na ne, cele predpoli explodovalo kratkymi gejziry pisku, hliny, vodotrysky zeme se rysovaly na olovenem pozadi nebe temer cerne. Zeme se znovu a znovu otrasala, z predprsne se kutalely na dno tunelu drobounke hrudky hliny.
„Uplne normalni civilizace,“ uslyseli hlas Fyzika vychazejiciho zdola. „Vidte?“
„Same chybne zasahy, budto moc daleko, nebo moc blizko,“ zabroukl Inzenyr. Koordinator ho nemohl slyset, vzduch nepretrzite vyl, pisek tryskal, ale gejziry se nepriblizovaly k rakete. Nekolik dlouhych minut tak stali, ukryti az po ramena, ale nic se nemenilo. Hromovy rachot na obzoru splynul v jediny, tahly, basovy, temer se nemenici rachot, ale vybuchy uz slyset nebylo — strely dopadaly skoro nezvucne, zeme vyvrhovana do vzduchu prudkosti dopadu se sesypavala, bylo jiz tak jasno, ze videli nevysoke naspy hliny, vroubici jako krtince mista zasahu.
„Prineste dalekohled,“ zvolal Koordinator, naklaneje se nad tunelem.
Za okamzik jej mel v ruce. Inzenyrovi nic nerikal, jenom se vic a vice divil — napred si myslil, ze se utocicI artilerie zastreluje, ale projektily dopadaly porad ve stejne vzdalenosti. Prejizdel dalekohledem po cele krajine a na vsech stranach videl gejziry zasahu, hned blizsi, hned vzdalenejsi, ale zadny se k rakete nepriblizoval vic nez na dve ste metru.
„Co je to?! Atomovky to nejsou, ze?!“ zaslechl tlumene volani z tunelu.
„Ne! Klid!“ kricel na ne, zesiluje hlas. Inzenyr pristrcil tvar k jeho uchu.
„Vidis?! Same nevybuchle strely!“
„Vidim!“
„Jsme obkliceni ze vsech stran!“
Podruhe prikyvl hlavou. Ted zas Inzenyr pozoroval dalekohledem predpoli.
Kazdou chvili muselo vyjit slunce. Nebe, blede, jakoby smyte, zaplavovala rozredena modr. Na rovine se nepohybovalo nic — krome chocholu explozi, ktere raketu i pahorek, z nehoz trcela, obklopovaly kerickovitym, okamzite se rozsypajicim a ihned znovu ze zeme vyvstavajicim kruhem, jako podivnym, poskakujicim plotem.
Koordinator se najednou rozhodl, vyklouzl z tunelu a tremi skoky dosahl vrcholku navrsi, tady zalehl, a podival se na opacnou stranu, kterou z tunelu nebylo videt. Obraz byl uplne stejny — i tam sirokym pulmesicem zasahu vyrustaly prasive a piskem vlajici kere vybuchu.
Kdosi plnou vahou dopadl vedle neho na vyschlou zemi — Inzenyr. Lezeli, hlavy u sebe, a pozorovali, co se delo kolem, temer uz ani neslyseli ustavicny hromovy rachot, ktery se valil zpod obzoru v zeleznych vlnach. Jen chvilemi jako kdyby se vzdaloval — byl to ucinek vetru, ktery probudily prvni paprsky slunce.
„To nejsou nevybuchle strely!“ vykrikl Inzenyr.
„Tak co?!“
„Nevim. Pockejme.“
„Pojdme dovnitr!“
Sebehli po svahu — prestoze vystrely nedopadaly blizko, nebylo jim prijemne pod tou kopuli ohlusiveho vyti a jekotu. Jeden po druhem skocili do otvoru. Postavili do neho automat a sami sli do rakety. Ostatni vzali s sebou. V knihovne, kam se uchylili, nebylo shora nic slyset, dokonce ani zachvevy pudy tam clovek necitil.
„Tak co? Chteji nas tak drzet v sachu? Umorit hladem?“ ptal se prekvapeny Fyzik, kdyz podali zpravu o vsem, co stacili vypozorovat.
„Cert vi. Chtel bych si takovou strelu prohlednout zblizka,“ rekl Inzenyr.
„Jestli udelaji prestavku, bylo by dobre tam skocit…“
„Automat skoci,“ rekl chladne Koordinator.
„Automat!?“ Kybernetik div nezastenal.“
„Nic se mu nestane, neboj se…“
Ucitili velice slaby, ale prece jen jiny otres rakety. Pohledli na sebe.
„Dostali jsme ji!“ vykrikl Chemik a vyskocil ze sveho mista.
„Meni smer palby…?“ rekl Koordinator vahave. Spechal do tunelu. Venku se zdanlive nic nezmenilo. Obzor buracel — ale pod zadi rakety, na pisku sluncem zalitem, lezelo cosi cerne rozstriknuteho, jako roztrzeny pytel se starym zelezem. Pokousel se najit misto, kde se ten podivny naboj roztristil o pancir — na keramitu vsak nebylo sebemensi stopy. Drive nez ti, co stali vzadu, mohli Koordinatora zadrzet, rozbehl se k zadi a zacal obema rukama vhazovat do prazdneho pouzdra od dalekohledu rozmetane trosky. Byly jeste teple.
Vratil se s koristi a ihned na neho vsichni zacali kricet. Nejhlasiteji Chemik.
„Ty jsi se zblaznil, abys vedel! Muze to byt radioaktivni!!“
