„A co ji muze pusobit?“
„Mohl by to byt zakrut civilizacniho procesu planety,“ promluvil po chvilce vseobecneho mlceni Kybernetik. „Udobi retrogradniho vyvoje, hodne zjednodusene by se dalo rici: tuto civilizaci stravuje jakasi… socialni rakovina.“
„To je trochu prilis mlhave,“ rekl Koordinator. „Zeme je, jak znamo, planeta naprosto prumerna. Probihaly na ni epochy involuce, cele civilizace rostly a zanikaly, ale jestlize bereme tisicileti jako celek, dostavame obraz rozvoje slozitosti zivota a jeho rostouci obrany. Rikame tomu pokrok. Proces pokroku probiha na: prumernych planetach. No, ale jiste existuji — podle zakona velkych cisel — statisticke uchylky od prumeru, uchylky kladne i zaporne. Nemusite se odvolavat na hypotezy o prechodne degeneraci, o zpetnem procesu, je mozne, ze bolesti, doprovazejici vznik civilizace, byly a jsou tady vetsi nez kdekoli jinde. Je mozne, ze jsme pristali prave na ukazce» zaporne odchylky«…“
„Matematicky demonismus,“ zabroukl Inzenyr.
„Ta tovarna existuje,“ poznamenal Fyzik.
„Ta prvni, souhlasim; existence druhe je hypotezou, ktera se neda udrzet.“
„Zkratka a dobre, je nutna nova vyprava,“ rekl Chemik.
„O tom jsem nemel nejmensi pochybnosti.“
Inzenyr se rozhledl po krajine. Slunce se viditelne sklanelo k zapadu, stiny na pisku se prodluzovaly dal a dal. Zvedl se mirny vitr.
„Dnes?“ zeptal se, divaje se na Koordinatora.
„Dnes bychom meli zajet pro vodu — a pro nic jineho.“
Pri techto slovech Koordinator vstal.
„Diskuse byla velice zajimava,“ rekl s takovym vyrazem tvare, jako kdyby premyslel o necem jinem.“
Zvedl kombinezu, ale hned ji odhodil, tak byla rozpalena sluncem.
„Myslim,“ navrhl, „ze k veceru udelame jizdni vypad… k potoku. Od provedeni planu se nedame odradit nicim, jedine nebezpecim zivota.“
Vratil se k lidem, kteri sedeli na pisku. Chvili se na ne dival, konecne rekl vahave:
„Musim vam rici, ze jsem trochu… znepokojeny…“
„Cim?“
„Nelibi se mi, ze nas nechali na pokoji — po te vcerejsi navsteve. Uz je to hezky davno, co nas objevili, a… nic. Tak se nechova zadna spolecnost, kdyz spadne z nebe letadlo s posadkou.“
„Do jiste miry by to potvrzovalo mou domnenku,“ poznamenal Kybernetik.
„O te»rakovine«, ktera rozleptava Eden? No, z naseho hlediska by to nebylo nejhorsi, jenomze…“
„Co?“
„Nic. Poslyste, dejme se konecne do toho Ochrance, Odklidime cele to harampadi nad nim, uvnitr jiste budou neposkozene diody.“
Kapitola devata
Dele nez dve hodiny pracovali, vynaseli z dolni komory rozbite kusy automatu, nahradni dily, vklinene do sebe, spojene spolu temer k neodtrhnuti, ktere se pri narazu utrhly ze zavesu a jako lavina zavalily lafetu Ochrance, ktery lezel pod nimi. Nejtezsi bremena zvedali malym prenosnym jerabem a vsecko, co se nedalo protahnout dvermi, Inzenyr s Koordinatorem napred rozmontovali. Dva platy panceroveho plechu, vzpricene mezi vezickou Ochrance, a bednu s olovenymi cihlami, lezici na ni, rozrezali nakonec elektrickym obloukem, kdyz od rozvodne desky reaktoru zavedli dolu kabely ze strojovny.
Kybernetik a Fyzik tridili to, co uz bylo vytahano z pekelne skripejici hromady trosek. Soucastky, ktere se nedaly spravit, urcili na smelc. Chemik pak tento smelc tridil podle materialu. Obcas, kdyz bylo treba uvolnit nejaky zvlast masivni dilec konstrukce, prerusovali vsichni svou praci a pospichali na pomoc „nosicum“. Nekolik minut pred sestou se pristup ke zplostele hlave Ochrance otevrel natolik, ze mohli odsroubovat jeho vrchni zaver.
Prvni, kdo skocil rovnyma nohama do tmaveho prostoru, byl Kybernetik. Za chvilku volal o lampu, spustili mu ji shora na kabelu, uslyseli jeho vykrik, znici dute jako ze studny.
„Jsou v poradku!“ zavolal triumfalne. „Jsou v poradku!“
Na okamzik vystrcil hlavu.
„Jenom nasednout a jet! Cele zarizeni funguje!!“
„To je jasne, Ochrance je postaven tak, aby neco vydrzel,“ zvolal rozzareny Inzenyr. Mel na predloktich krvave sramy, jak zvedal bedny s nahradnimi komplety ventilu.
„Mili pratele, je sest. Mame-li jet pro vodu, musime to udelat ihned,“ rekl Koordinator. „Kybernetik a Inzenyr maji plne ruce prace, myslim, ze pojedeme ve stejne sestave jako vcera.“
„Protestuji!“
„Chapes prece,“ zacal Koordinator, ale Inzenyr ho nenechal domluvit:
„Dokazes to, co ja. Dnes zustanes doma ty.“
Chvili se dohadovali. Koordinator nakonec ustoupil.
Vyprava se skladala z Inzenyra, Fyzika a Doktora. U Doktora premlouvanim nic nesvedli. Chtel jet.
„Vzdyt opravdu nevime, kde je bezpecneji, jestli tady, nebo tam, jde-li ti o to,“ rekl konecne, popuzen Inzenyrovymi utoky. Vysplhal nahoru po ocelovem zebricku.
„Nadrze uz mame pripraveny,“ rekl Koordinator. „K potoku to neni dal nez dvacet kilometru. S vodou se hned vratte, dobre?“
„Bude-li mozne, otocime to dvakrat,“ rekl Inzenyr, „pak bychom meli uz na ctyri sta litru.“
„Jak to bude s tim otacenim, to si jeste rekneme.“
Chemik a Kybernetik chteli vyjit za nimi, ale Inzenyr jim zastoupil cestu.
„Ne, zadne doprovazeni, zadne louceni, nema to smysl. Srazte vaz! Jeden musi zustat nahore, ten muze jit s nami.“
„To jsem zrovna ja,“ rekl Chemik; „vidis prece, ze jsem nezamestnany.
Slunce stalo dost nizko. Kdyz zkontroloval vsecko, co vezli s sebou, usedl Inzenyr na predni sedatko. Sotva nastoupil Doktor, vylezl dvojcak, lezici u rakety, naprimil se v cele sve vysce a vykrocil k nim. Vozik odstartoval. Veliky tvor zakvicel a rozbehl se za nimi rychlosti, ktera Chemika ohromila.
Doktor neco vykrikl na Inzenyra a vuz zastavil.
„No co chces,“ hudral Inzenyr, „nevezmes ho prece s sebou?“
Doktor, v rozpacich, neveda celkem co delat; hledel bezradne na obra, vyssiho o dve hlavy, ktery se mu shora dival do tvare, preslapoval z nohy na nohu a vyrazel podivne zvuky.
„Zavri ho v rakete. Pujde za tebou,“ poradil mu Inzenyr.
„Nebo ho uspi,“ dodal Chemik, „Kdyby bezel za nami, jeste by mohl nekoho privolat…“
To se plne shodovalo s Inzenyrovym nazorem. Vozik zajel pomalu k rakete, dvojcak podivne hopsaje utikal za nimi, pak Doktor odvedl obra do tunelu — byl to uctyhodny vykon — vratil se asi za ctvrt hodiny, dopaleny a rozcileny.
„Zamkl jsem ho v predsini osetrovny,“ rekl; „neni tam sklo, ani nic ostreho. Ale bojim se, ze bude delat kraval…“
„No, no, zvolal Inzenyr, „nebud smesny.“
Doktor chtel neco odpovedet, mozna i odseknout, ale nechal si to pro: sebe, Vyrazili znovu, objeli raketu velkym kruhem, Chemik jim maval, dokonce i tehdy, kdyz uz videl pouze vysoky, vetrem rozvivany chochol prachu. Pak nastoupil svou obchuzku kolem nehluboko zakopaneho paprskometu.
Prochazel se tak bezmala jeste o dve hodiny pozdeji, kdyz se mezi stihlymi kalichy, vrhajicimi dlouhe stiny, objevil oblacek prachu. Vejcovity, rude zabarveny slunecni kotouc se prave dotkl obzoru, priliv mracen na obzoru modral, nebylo citit obvykly, v tuto hodinu vanouci chlad — porad jeste bylo dusno. Chemik vybehl ze stinu rakety a spatril stroj. Nadskakoval prave na brazdach, vyrytych rotujicimi kotouci.
Priskocil k vozu, jeste kdyz se pohyboval. Nemusil se ani ptat na uspech vypravy. Vozik tezce sedel na smacknutych pneumatikach, bylo slyset, jak ve vsech kanystrech splicha voda, dokonce i na volnem sedatku zblunkala plna konev.
