„Nebo jeste cosi jineho, co nevim…“
„Mame to dobre,“ rekl Kybernetik a zvedl hlavu od popsaneho papiru. „Jindrich mi slibuje, ze vytahne diody z Ochrance, — Dejme tomu, ze zitra dopisu prehled „a ze vsecko bude klapat. To znamena, ze vecer uz budeme mit v behu prvni automat! Postavim ho nad cely zbytek a jestli slepim jenom tri kusy, i tak se vsecko hne z mista. Spustime nakladaky, exkavator, pak jeste tyden, raketa se postavi a…“ nedokoncil.
„Jak to,“ rekl Chemik, „ty si predstavujes, ze my tak, kde nic tu nic, nastoupime a odletime?“
Doktor se dal do smichu.
„Astronautika — to je ryzi, neposkvrneny plod lidske zvidavosti,“ rekl. „Slysite? Chemikovi uz se odtud nechce!“
„Ne, zerty stranou, Doktore, co je s tim — dvojcakem? Sedel jsi s nim cely den!“
„Sedel.“
„No a? Nech toho tajnustkarstvi! Mame toho dost kolem sebe…“
„Vubec nejsem tajnustkarsky. Och, ver mi, chtel bych byt! Co bychom si povidali, dvojcak se chova jako dite. Jako psychicky zaostale dite. Poznava mne. Kdyz ha zavolam, jde. Kdyz ho postrcim, sedne si. To je vse.“
„Zatahls ho do strojovny. Jak se tam choval?“
„Jako nemluvne. Bylo mu to uplne jedno. Kdyz jsem se schoval za generator a zmizel jsem mu z oci, zacal se potit strachem. Je-li to pot a znamena-li to strach.“
„Rika neco? Slysel jsem, jak. na tebe cosi bublal.“
„Artikulovane zvuky nevydava. Delal jsem zaznamy na pasku a analyzoval jsem frekvenci. Hlas slysi. Nebo aspon na: hlas reaguje. To mi proste vubec nejde do hlavy. On je pitomy, bazlivy a nesmely, a prece z podobnych individui se sklada cela ta spolecnost, ledaze by on jediny — ale takova nahoda…“
„Treba je mlady? Treba jsou od zacatku tak velci…“
„O ne, mlady neni. To se pozna treba po kuzi, po vraskach, na jejich zahybech, to jsou velice obecne biologicke zakonitosti. Krome toho chodidla, ty vycnelky, na ktere naslapuje, ma uplne tvrde, zrohovatele. No, v kazdem pripade ditetem v nasem slova smyslu neni. Ostatne v noci, kdyz jsme se vraceli, nektere veci zpozoroval drive nez my a svym zpusobem na ne reagoval, napriklad na ten odraz ve vzduchu, o nemz jsem vam rikal. Bal se. toho — toho sveho sidliste se taky bal. Proc by jinak odtamtud utikal?“
,Treba se od neho muzeme necemu naucit — konec koncu, oni postavili tovarnu, rotujici kotouce, musi prece byt inteligentni…“ rekl.Fyzik.
„Tenhle neni.“
„Pockej. Vis co mi napadlo?“ zvedl se na rukou Chemik.
Posadil se a otiral si zrnicka pisku, ktera se mu prilepila na lokty. „A treba je to… debil? Zblbly? Nebo…“
„A myslis, ze tam — ze to je jejich utulek pro pomatene?“ rekl Doktor. Take se posadil.
„Delas si ze mne legraci?“
„Proc bych si delal legraci? Mohlo to byt takove izolovane misto, kde drzi ty sve nemocne…“
„A delaji na nich pokusy,“ napovedel Chemik.
„To, co jsi videl, nazyvas pokusy?“ vmisil se do rozhovoru doposud mlcici Koordinator.
„Nehodnotim to moralne. Jak mohu? Vzdyt prece nic nevime,“ namitl Chemik. „Doktor tam nalezl v jednom z nich trubicku, podobnou te, ktera byla zabodnuta v tele pitvaneho…“
„Aha. Cili ten, ktery vlezl do rakety, take pochazel odtamtud, utekl a doplizil se sem v noci?“
„Proc ne? Coz to. neni mozne?“
„A ty kostry?“ nadhodil Fyzik, jehoz tvar prozrazovala, ze prijima Chemikovy vyvody velmi skepticky.
„No… nevim. Treba je to — nejaka konzervace… Nebo… treba je leci… tim, ze ukazuji… myslim jakesi psychicke soky…“
„Pochopitelne. A maji sveho Freuda,“ rekl Doktor.
„Drahousku, dej pokoj, a nerikej mi, ze ty kostry — ze to je nejaka hra, nebo» zamek duchu«. To je jakesi obrovske zarizeni. K tomu jiste potrebuji uzasna kvanta chemie, k tomu zalevani koster do tech bloku skloviny. Treba je to nejaka vyroba… Ale ceho?“
„To, ze nemuzes nic vykresat z toho dvojcaka, to jeste neznamena konecne slovo o cele veci,“ poznamenal Fyzik. „Pokousel by ses, dozvedet neco o pozemske civilizaci od portyra v me universite…“
„Zblbly portyr?“ zeptal se Chemik a vsichni se dali do smichu. Najednou jim smich zmrzl na rtech. Dvojcak stal nad nimi. Pohyboval ve vzduchu uzlickovitymi prstiky a jeho plocha tvaricka na schylene siji sebou cukala.
„Co se deje!?“ vyhrkl Chemik.
„On se chichota,“ rekl Koordinator.
Tu si vsichni vsimli, ze malym telickem zmita skytavka — jako kdyby se tvor zalykal veselosti. Neforemne velke nohy preslapovaly na miste. V soustredenem pohledu peti paru oci prestal se tvor ponenahlu pohybovat, prejizdel modrym pohledem z jednoho na druheho, vtom vtahl trup, rucicky, hlavu, jeste jednou vykoukl skulinou ve svalech a odbelhal se na sve misto, kde s tichym zafunenim klesl na zem.
„Je-li to chichot,“ zaseptal Fyzik.
„Ani to by nicemu nenasvedcovalo. Dokonce i opice se smeji.“
„Pockej,“ rekl Koordinator. Oci mu zazarily ve vyhuble, sluncem ozehle tvari. „Dejme tomu, ze u nich existuje daleko sirsi biologicky rozptyl vrozenych schopnosti nezli u nas. Ze, jednim slovem, existuji vrstvy — skupiny — kasty pracovniku tvurcich, konstrukteru a velke mnozstvi jednotlivcu, kteri vubec nejsou schopni zadne prace, niceho. A ze v souvislosti s tim ty nepotrebne…“
„Zabijeji. Delaji na nich pokusy. Pojidaji je. Jen se neboj, rici muzes vsecko, co ti slina na jazyk prinese,“ namitl Doktor. „Nikdo se ti nevysmeje, protoze vsecko je mozne. Jenomze, bohuzel, ne vsecko z toho, co je mozne, dovede clovek pochopit. „
„Okamzik. Co si myslis o tom, co jsem rekl?“
„A ty kostry?l“ prohodil Chemik.
„Z dlouhe chvile si delaji ucebni pomucky,“ vysvetlil se zlomyslnou grimasou Kybernetik.
„Kdybych ti mel vypravet vsecky teorie, ktere mi od.vcerejska probehly hlavou; kdyz jsem o tom premyslel,“ rekl Doktor, „vznikla by kniha trikrat tlustsi, nez je ta knizka, kterou. spisuje Jindrich, trebas rozhodne ne tak logicka. Jako chlapec jsem poznal stareho kosmonauta. Navstivil vic planet, nez mel vlasu na hlave, a zdaleka jeste nebyl holohlavy… Mel nejlepsi vuli, chtel vylicit, jak vypada krajina na kteremsi, nevzpominam si uz na kterem, mesici.»Tam jsou takove,«rikal a rozkladal ruce,»takove velke a maji takove tento, a tam je to takhle, a nebe je jinaci nez u nas, jinaci, je to jako…«- opakoval porad dokola, pak se sam zacal smat a machl rukou. Je nemozne vylicit nekomu, kdo nikdy nebyl v kosmu, jake je to, kdyz se vznasis v mezihvezdnem prostoru a mas hvezdy pod nohama. A v tomto pripade jde jedine o odlisne fyzikalni podminky! Zde mame pred sebou civilizaci, ktera se vyvijela prinejmensim padesat stoleti. Prinejmensim! A my ji chceme pochopit v nekolika dnech?“
„Musime se o to moc snazit, jestli ji totiz nepochopime, cena, kterou budeme muset zaplatit, muze byt prilis vysoka, „rekl Koordinator.
Chvilku mlcel a pak dodal:
„Co tedy podle tveho nazoru mame delat?“
„To, co dosud,“ namitl Doktor. „Ale nadeji, ze budeme mit uspech, pokladam za minimalni, rekneme jedna k poctu let, ktere cita civilizace na Edenu…“
Z tunelu vyhledl Inzenyr, a kdyz videl sve druhy,sedet v sirokem pruhu stinu jako na plazi, shodil kombinezu a pristoupil k nim, hledaje misto. Chemik ho privolal posunkem.
„Jak ti to slo?“ zeptal se Koordinator.
„Slo, mam uz skoro tri ctvrtiny… nepracoval jsem ostatne celou dobu jenom na tom, protoze jsem se pokousel zrevidovat nas drivejsi nazor, ze ta prvni tovarna na severu pracuje tak, jak pracuje, ponevadz byla ponechana bez dozoru a nikdo ji neserizoval… Copak? Co je na tom smesneho? Tak cemu se smejete?!“
„Ja vam neco povim,“ rekl Doktor. Jedine on zustal vazny. „Az. bude raketa schopna startu, dojde ke vzpoure. Nikdo nebude chtit odletet, dokud se nedozvi… Kdyz uz ted, misto abychom v potu tvare utahovali sroubky…“ rozlozil ruce.
„Aha, tak vy taky o tom?“ uhodl konecne Inzenyr.
„A k cemu jste dospeli?“
„K nicemu, a ty?“
„Celkem taky k nicemu, ale… hledal jsem nejake co nejobecnejsi, ale zaroven spolecne rysy jevu, s nimiz jsme se setkali — a bylo mi napadne, ze ta tovarna, ta automaticka, vite, nejen ze vyrabela porad dokola, ale
