Jednu chvili, kdyz vuz zatancil skoro na miste a vzepjal se na zadnich kolech, klouzaje o nekolik metru bokem, zvolal Doktor znepokojene:
„Poslys, co abych si sedl vpredu na naraznik mezi reflektory, co!?“
„Jeste ne,“ namitl Koordinator. Vypustil trochu vzduchu z gum, vozik poklesl a nejakou dobu tahl trochu lip; v poskakujicich proudech svetla bylo jiz vysoko nahore videt zubatou caru krovi, projeli kolem velke, hlinite lysiny, kere byly cim dal blizsi, trcely jako cerny kartac na samem okraji previslych hlinitych strzi, nebylo ani pomysleni, ze by tamtudy projeli, ale pri hledani lepsiho mista se ani nedalo odbocit, a tak se drali porad vzhuru, az nekolik desitek kroku pred dvoumetrovou stenou se Drandak zarazil. Vozem to skublo, tak rychle brzdy zabraly. V silnem svetle se zlutila hlina prorostla nitkovitymi koreny.
„To jsme hezky dojeli,“ rekl Chemik a zaklel.
„Podej lopatu,“ rekl Koordinator. Vystoupil, ostrim ryce vysekal z hliny nekolik cihel, podlozil jimi zadni pneumatiky vozu a vratil se ke srazu. Zacal po nem splhat. Chemik pospichal za nim. Doktor slysel, jak se prodiraji suchym houstim, praskaly lamane vetve, zableskla Koordinatorova baterka, zhasla, rozsvitila se na jinem miste.
„Co je to za svinstvo?“ ozval se Chemikuv nabruceny hlas.
Cosi zasustilo, skvrna svetla se ve tme kolebala, pak se zastavila.
„Trochu riskantni,“ ozval se znovu hlas Chemikuv.
„To uz astronautika nese s sebou,“ namitl Koordinator a vykrikl:
„Doktore, musime tady odhazet trochu hliny, na samem okraji — myslim, ze se tudy da projet. Dej trochu pozor na pasazera, aby se nevylekal.“
„Dobra!“ odpovedel mu volanim Doktor. Obratil se na sedatku k dvojcakovi, ktery lezel schouleny a nehybal se. Ozvalo se selesteni hliny, ktera se valila proudem.
„Jeste jednou!“ hekl Koordinator, proudy hrudek sramotily po svahu, najednou se ozval rachot, rana a veliky kus hliny se skutalel tesne vedle voziku, hrudky hliny zabubnovaly na predni sklo, mekky, valivy zvuk utrzeneho kusu hliny utichl dole, jen po prikrem srazu delsi dobu stekaly ulomky uvolnene prsti. Doktor se naklonil kupredu — dvojcak na celou udalost vubec nezareagoval — a zamiril stranou otocny reflektor. V hrane hliniteho previsu vznikl siroky trychtyrovity vylom. Stal v nem Koordinator a energicky se rozmachoval lopatou.
Pulnoc davno minula, kdyz ze zavazadloveho prostoru vytahli vlecnou civku, kotvice a zachytky, jeden konec lana upevnili mezi reflektory, druhy protahli stredem vylomu do houstin nahore, kde byl dvojnasobne zakotven. Pak Doktor a Chemik vystoupili, Koordinator zapojil zaroven motory vsech kol i predniho bubnu, ktery tim, ze na sebe navijel lano, vytahoval vuz krok za krokem do hliniteho jicnu. Neobeslo se to bez dalsiho rozsireni vykopu, ale o pul hodiny pozdeji byly kotvice i lano nalozeny a vozik se s hlasitym chrestotem a praskotem prodiral houstinami. Nejakou dobu se pohybovali velice pomalu, teprve kdyz skoncilo housti, na stesti vyschle, krehke, nekladouci proto zadny zvlastni odpor, rozjeli se velkou rychlosti.
„Polovina cesty!“ vykrikl najednou Chemik na Doktora, protoze pres Koordinatorovo rameno pozorne sledoval tachometr. Koordinator si v duchu rekl, ze polovicku nemaji ani zdaleka jeste za sebou, okliku, k niz je prinutilo nevyhodne stoupani po svahu, propocital na hezkych par kilometru — s tvari tesne u skla, naklonen kupredu, neodtrhoval oci od cesty, ci spis necesty, snazil se vetsim prekazkam vyhnout a mensi brat mezi kola, presto vuz poskakoval, otrasal se, az lomozil plech kanystru, a obcas na vymolech vyletl vozik do vzduchu, aby za sykotu tlumicu pristal na vsecka ctyri kola. Ale. viditelnost.nebyla nejhorsi, doposud nenarazili na zadne prekvapeni — na konci svetel reflektoru, rozplyvajicich se v nasedlem oblacku, se cosi mihlo — vysoka cara, druha, treti, ctvrta — stozary; pretali jejich radu. Doktor se pokousel spatrit proti nebi, zdali vrcholky stozaru jsou jeste porad zahaleny chvejicim se vzduchem, ale bylo prilis tma. Hvezdy se spokojene mihotaly, velky tvor za nim se nehybal, jenom jednou, jako by byl unaven stale stejnou pozici, presunul se kousek na stranu a protahl se. Tento pohyb, tak lidsky, Doktora podivne dojal.
Pneumatiky nadskocily na pricnych brazdach. Uz sjizdeli dolu po podelne vyboulenem hrebenu, Koordinator trochu zvolnil, za jazykem vapencoviteho sutiska, v pruzich svetla videl uz nasledujici brazdy, vtom k nemu doletl zesilujici se svistot z leve strany. Pronikavy duty sumot, roztocena hmota jim pretala cestu a zableskla se v reflektorech svou obrovskou trpytnou masou a zmizela. Brzdy prudce zaskripaly, na tvarich ucitili teply, horky zavan, blizil se novy svistot. Koordinator zhasl reflektory. Nastala tma a v ni jako by kolem nich preletaly vzdusne viry tornada, jeden za druhym. Vysoko nad zemi letely fosforecne zarici gondoly, ovinute neviditelnymi kotouci rotace; terce se lehce naklanely, kdyz jeden za druhym odbocovaly, vsecky braly zatacku stejne nakloneny. Zacali pocitat: osmy, devaty, desaty…
Po patnactem byla prestavka, vyrazili. Doktor rekl:
„Tolik jsme jich jeste nepotkali…“
A zase bylo cosi slyset, jiny zvuk, neznamy, daleko hlubsi, blizil se. pomaleji, Koordinator najednou prehodil zpatecku a vuz zacal couvat. Jeli vzhuru, jak brzdil na vapencovem sutisku, plaste slabe zachrestily; ve tme pred nimi, s basovym hukotem, od nehoz po karoserii az probehl zachvev, mihl se neurcity tvar, pouze svetlo hvezd vysoko nad stromy ztemnelo, zeme se zatrasla, jako kdyby se valila lavina. Huce jako tezky vetrnik proletl mimo nasledujici prizrak, a jeste.jeden, gondoly videt nebylo, pouze nepravidelny, na hvezdicovitych koncich zaostreny obrys cehosi, co cervenave doutnalo a pomalu se otacelo proti smeru pohybu.
Znovu zavladlo ticho, pouze z dalky sem doletal hned tissi, hned trochu hlasitejsi, ale stale se vzdalujici bzukot.
„Ty.byly kolosalni, videli jste?“ rekl Chemik. Koordinator jeste delsi chvili pockal, konecne rozsvitil reflektory, odbrzdil, vozik se rozjel napred sam vlastni vahou, pak pohanen motorem sjizdel dolu cim dal rychleji. Prestoze bylo pohodlnejsi jet v brazdach, vyhybaly se totiz vetsim nerovnostem terenu, bylo mu milejsi neriskovat — zezadu mohl na ne vpadnout nektery z tech pruhlednych netvoru. Pohybuje lehce volantem, pokousel se prodlouzit v duchu linii letu vzducholodi, ktere potkali — priletaly ze severozapadu a vzdalily se na vychod, ale to nic nedokazovalo — delaly zatacku a mohly takovych zatacek udelat vic. Nerikal nic, ale byl neklidny.
Nekolik minut po druhe se ve svetle zatrpytila zrcadlova stuha. Dvojcak, ktery pri setkani ve tme sebou ani nehnul, rozhlizel se uz nejakou dobu po okoli a vystrcil hlavu. Kdyz vozik dojel temer az k zrcadlove lesklemu pasu, velky tvor najednou zakaslal, zafunel a narikaje, zacal sebou vrtet, natahovat se, cely se naklonil jednou stranou, jako kdyby chtel za jizdy vyskocit.
„Stuj! Stuj!“ vykrikl Doktor. Koordinator zabrzdil, zarazili metr pred pruhem.
„Co se stalo?“
„Chce uteci!“
„Proc?“
„Nevim, snad kvuli tomu — zhasni reflektory!“
Koordinator poslechl. Sotva zavladla tma, dvojcak tezce sklouzl na sve misto. Vyrazili se zhasnutymi svetly, vterinu se po obou stranach voziku trpytil odlesk hvezd v cernych plochach a uz znova jeli po hline. Reflektory prorazily tmu. Byli na rovine. Vozik uhanel stale rychleji, cely jeho trup se trasl, vibroval, vapencove skalky se stiny ubihajicimi po pisku, jako kolem svisle osy bezely dozadu, pisek prasil zpod plastu, studeny vzduch az bodal pri dychani, bicoval tvare. Rychlou jizdou vzduch svistel, hucel, ostre jako strely narazely na podvozek kameny. Chemik se schoulil, pokousel se jak se dalo ukryt hlavu za predni sklo; jeli po rovnem terenu, rychlost se porad zvysovala a doufali, ze kazdy okamzik uvidi raketu.
Meli domluveno, ze osadka povesi na zad rakety: majakovou svitilnu, a tak hledali preryvane svetelko, ale minuty ubihaly, vozik trochu zpomalil, zahnul, smerovali ted na severovychod, ale kolem dokola se rozkladala stejna tma.
Uz dlouhou dobu jeli s malymi svetly, ted zhasil Koordinator i ta, nedbaje na riziko srazky s nejakou neviditelnou prekazkou. Jednou zahledli mihotave svetelko a plnou rychlosti k nemu zamirili, ale po nekolika minutach zjistili, ze to byla jenom hvezda, trpytici se nizko na nebi. Bylo ctvrt na tri a pet minut.
„Treba maji poruchu na lampe,“ rekl Chemik.
Nikdo neodpovedel. Projeli dalsich pet kilometru, zase odbocili; Doktor se nadzvedl na svem miste a zadival se do temne krajiny. Zpomalili jeste vic, najednou vuz silne nadskocil, napred prednimi, pak zadnimi koly — projeli pres prikop vyorany v piscite pude.
„Zajed vlevo,“ rekl najednou Doktor.
Vozik odbocil, v malych svetlech se objevily naspy, preskocili druhou, pul metru hlubokou brazdu, vsichni najednou uvideli matne svetlo a proti nemu se tycici protahly, nakloneny stin, jehoz vrchol na chvilenku obklopila aureola. Kdyz zmizela, ztratili jej z oci. Vozik vyrazil prudkym trhnutim, ujizdeli primo, novy zablesk lampy,
