Prizracny rovnomerny prisvit, ktery lemoval vrcholky vzdalenych hradeb s konturami jakychsi trubic ci kominu, odrazejicich se ostre na jeho pozadi, rozpadal se na jednotlive ostrovy, slabl. Zhasinala ho vlna tmy postupujici od stredu k okrajum, jeste chvilku doutnaly jednotlive sloupy svetla, pak zmizely i ony, prikrov noci pohlcoval jednu oblast kamennych uvozu za druhou, az zmizela posledni stopa svetla, ani jedina jiskricka uz nehorela v mrtvych temnotach.
„Uz o nas vedi…“ rekl Chemik.
„Dost mozna,“ odpovedel Doktor, „ale proc byla svetla pouze tam? A vsimli jste si, jak zhasinala? Od stredu…“
Nikdo mu neodpovedel.
Koordinator se posadil a sahl na reflektor: Tma se nad nimi klenula jako cerny poklop.
„Sjet tam nemuzeme. Nechame-li vuz tady, musi nekdo u neho zustat,“ prohlasil.
Mlceli. Nerozeznavali ani sve vlastni tvare. Slyseli pouze slaby selest vetru, ktery dul kdesi nahore. Pak odzadu, od chramove lodi beze sten, se ozval slaby, pomaly sumot jako zvuk opatrnych kroceju. Koordinator jej s namahou sledoval sluchem, pozvolna otacel zhasly reflektor, potme jej zamiril a naraz rozsvitil. Polokruhem bilych skvrn na osvetlenych sloupech a cernych stinu je obklopila nehybna prazdnota.
Nebyl tam nikdo.
„Kdo?“ rekl.
Nikdo nepromluvil.
„Tak tedy ja,“ rozhodl. Uchopil volant. Vozik s rozzatymi svetly se rozjel podel okraje hradby. O nekolik set kroku dale zacinalo schodiste s melkymi, nizkymi stupni, vedouci dolu a vroubene kamennymi valci.
„Zustanu tady.“ rozhodl se.
„Kolik mame casu?“ zeptal se Chemik.
„Je devet. Dam vam hodinu, pod podminkou, ze se za tu hodinu musite vratit. Treba budeme mit tezkosti, jak nalezt zpatecni cestu. Za ctyricet minut od tohoto okamziku zapalim bleskovku. O deset minut pozdeji druhou. Po peti minutach dalsi. Pokuste se, abyste se v teto dobe dostali na nejake vyvysene misto, i kdyz svetlo uvidite take zdola. Ted si naridme hodinky.“
Udelali to v tichu prehlusovanem pouze sumenim vetru. Vzduch byl cim dal chladnejsi.
„Radiomet si neberte, v tech uzkych ulickach ho stejne nemuzete pouzit.“ Koordinator — jako vsichni, kdyz mluvili — snizil bezdecne hlas, „Ejektory mit musite… Jde ostatne o kontakt — ale — ne stuj co stuj. To je jasne, vidte?“
Rikal to Doktorovi. Ten prikyvl hlavou. Koordinator dodal:
„Noc neni nejvhodnejsi doba, treba se jen zorientujete v terenu. To by bylo nejmoudrejsi. Muzeme se tam prece vratit. Dejte pozor, abyste se drzeli pohromade, kryjte si zada a nelezte do zadnych der.“
„Jak dlouho budes cekat?“ zeptal se Chemik. Koordinator — spatril to v odraze, ktery pusobil, ze jeho tvar vypadala jako posypana popelem — se usmal. „Az to nejak dopadne. A ted uz jdete.“
Chemik si povesil popruh ejektoru pres, krk, aby mel volne ruce, zbran mu visela na prsou a baterkou, kterou drzel v ruce; osvetlil prah schodu. Doktor uz sestupoval dolu… Vtom shora ostre zazarila bila svetla — Koordinator jim svitil na cestu. Nerovnosti kamenne plochy se objevily prehnane zvetsene, plne stinu, Sli podel steny v dlouhych chodbach svetla dopadajiciho zezadu, az se na protejsim rohu zacernala prostranna sin — ze dvou stran ji vroubily sloupy, vystupovaly ze zdi polovinou sve tloustky, jako kdyby z ni vyrustaly. Nadprazi pokryval hroznovity basrelief. Reflektory vzdaleneho voziku vrhaly zbytek svetla — polokruhovity vejir jasu — na cernou glazuru sine, na prahu vyhloubenou jakoby od tisicu kroku. Pomalu vstoupili dovnitr, brana byla obrovska, jako by byla postavena pro obry. Na vnitrnich zdech ani stopy po sparach nebo mezerach, jako kdyby cela budova byla odlita v celku, z jednoho kusu kamene. Sin koncila slepou, polokruhovite ustupujici stenou, po obou stranach bylo videt rady vyklenku, kazdy mel u zeme hluboky vystupek pripominajici klekatko, nad nim se otviral a vedl do zdi jakysi kourovod — baterky osvetlily pouze pocatek jeho trojuhelnikove trubice s cernymi, jakoby emailem natrenymi stenami.
Vysli ven. O nekolik desitek kroku dal, v zahybu zdi, ktery sviral pravidelnymi, i kdyz pro jejich oci nepochopitelnymi, mnohokrychlovymi sikmymi plochami usti postranni ulice, skoncila svetla, ktera je doposud provazela.
Pustili se do teto ulicky, kdyz najednou se neco zmenilo — kamenne sero okoli zhaslo, jako by bylo sfouknuto. Chemik se ohledl. Ze vsech stran je obklopovala tma, Koordinator zhasl reflektory, jejichz svetla se prenasela horem az do techto mist.
Zvedl oci. Nebe nevidel — spise je tusil, citil jeho dalekou, studenou pritomnost celou plochou sve tvare.
Kroky se hlasite, zvonive rozlehaly v tichu. Kamen odpovidal rytmicky, ozvena ulicky, zapustene mezi sikme steny hradeb, byla kratka a duta. Oba, aniz se domluvili, zvedli levou ruku a dotykali se ji zdi, kolem niz sli: Byla studena a o nic mene hladka nez sklo.
Za chvili Doktor rozsvitil baterku, protoze se ve tme rysovalo jakesi zhusteni cernych skvrn — byli na namesticku obezdenem hradbou jako dno studny, ve vydutych zdech, prerusovanych ustimi postrannich ulic, bezela ve dvou radach ustupujici, k obloze obracena, a proto zespodu temer neviditelna okna; otaceli baterkami na vsechny strany, v nejuzsi ulicce zpozorovali schudky, spadaly srazne dolu a byly nad ustim preklenuty vodorovnym kamennym tramcem; hladce vsazenym do zdi. Upevnena pod nim, visela temna becicka rozsirena na koncich jako presypaci hodiny. Vybrali si nejsirsi ulicku. Brzy citili, ze vzduch, ktery je obklopoval, se zmenil, paprsek baterky vrzeny vzhuru ukazoval klenbu proderavelou jako reseto, jako by kdosi vypichal trojuhelnikovite otvory v kamenne vrstve napjate jako blana.
Sli dlouho. Mijeli ulicky zastresene kameny jako chodby, vysoke a prostranne, prochazeli pod klenbami; visely z nich neforemne zvonce nebo soudky, pavucinovite cary splyvaly z nadprazi, zdobenych bohatym rostlinnym ornamentem, nahlizeli do prostrannych sini, prazdnych, se sudovitymi stropy, s velkymi kulatymi otvory na vrcholku — tyto otvory byly neprodysne ucpany kameny vycnivajicimi jako zatky. Z ulicek obcas stoupaly vzhuru sikme zlaby, zvlnene pricnymi vybouleninami, pripominaly zebrik zality tuhnouci masou. Obcas jejich tvare necekane ovanul teply pruvan, nekolik set kroku pokracovali v ceste po deskach temer bilych, cesta se znovu rozdelila, zacali sestupovat dolu, hradby vystrkovaly do ulicky masivni, sikme steny, v kazde z nich se rysoval vyklenek, vyplneny zvadlym listim, sestupovali po svahu stale niz, po drobne vroubkovanych stupnich, v reflektorech viril prach zvedany kroky, po stranach zely otvory krypt s dusnym, zatuchlym vzduchem, svetla baterek tam bezmocne uvazla, narazejice na chaos nepochopitelnych, jakoby davno opustenych tvaru, cesta je vedla nahoru, kraceli dal, az shora priletl zavan znenadani odkrytych vysek.
Mijeli ulicky, krizujici se patra chodeb, namesti, reflektory narazely na zdi, stiny vypadaly, jako by rozpinaly kridla a vyletaly zpod jejich nohou v cernych hejnech, propletaly se a promichavaly na volnych pasazich, otevrenych skrz naskrz, jejichz usti strezily k sobe naklonene, ze zdi vyrustajici sloupy. Rincive echo kroku doprovazela nepretrzite jejich putovani.
Obcas se jim zazdalo, ze citi neci blizkost. Zustavali pak stat se zhasnutymi baterkami na upati steny. Srdce busila silneji. Neco se souralo, slapalo; zvuky kroku se lamaly beztvarou ozvenou, slably, nezretelne bublani jakoby podzemnich potoku bylo slyset podel zdi a obcas ze studny, ktera se otvirala v kamennem vyklenku. V zatuchlem vzduchu se ozyvalo nekonecne stenani a nebylo lze urcit, byl-li to hlas nejake bytosti, nebo zvuk proudiciho vzduchu. Zustavali stat, znovu sli dal, ve tme se jich zmocnoval pocit, ze se kolem pohybuji jakesi postavy, jednou zpozorovali ve svetle bledou, vpadlou tvaricku vycuhujici z postranni ulicky, poznamenanou vraskami hlubokymi jako trhliny; kdyz k tomu mistu dorazili, bylo prazdne, pouze na kamenech lezel kousek utrzene, nazlatle, jako papir tenke folie.
Doktor mlcel. Vedel, ze tato pout, jeji nebezpeci — ci spis blaznivost, za takovych podminek, v noci — pada pouze na neho, ze Koordinator pristoupil na jeji riziko, protoze cas kvapil, a on se nejtvrdohlaveji ze vsech dozadoval pokusu o dorozumeni. Desetkrat si znovu a znovu opakoval, ze dojdou uz jen k nejblizsimu zahybu zdi, do pricne ulice a vrati se — ale sel dal. Ve vysoke chodbe, oramovane bochniky nepruhledne sklovite hmoty, postavenymi jeden na druhem — tvorily take strop, z nehoz visely podivne konzoly nebo balkonky v podobe clunkovitych gondol — spadl nekolik kroku pred nimi rostlinny, hroznovity lusk. Zvedli jej, byl jeste teply, jako od doteku ruky.
Nejvic je prekvapovala tma, nezaplasovana zadnym svetlem. Obyvatele planety meli prece oci, pouzivali zraku, a kdyby byli opravdu zpozorovali jejich pritomnost, museli ocekavat, ze narazi na nejake straze, ale nikoli na tak naprostou opustenost prostoru bud jak bud obydleneho — nasvedcovala tomu pri nejmensim svetla, ktera
