cely se tahly po obou jejich stranach, kousek nad prohloubenou podlahou, po niz kraceli kupredu znacne shrbeni. Bylo to krajne namahave, nastesti srazny vystup tunelem rychle koncil. Kazda bublina, zplostela po stranach, tam, kde splyvala se stenami ostatnich, vystrkovala do tunelu ostruhovity konec, uzavreny presne do otvoru zapadajicim, cockovitym vickem z lehounce zamlzeneho skloviteho materialu. Sli a sli, v mihotavem svetle tahly kolem nich chorovody kostlivcu. Kostry byly ruzneho tvaru. Uvedomili si to az po delsi dobe, protoze ty, ktere spolu sousedily, se od sebe temer nelisily.
Aby odhalili ruznotvarnost jejich forem, museli napred spolu srovnat exemplare ve vzdalenych odbockach velke spiraly.
Cim vyse stoupali, tim zretelneji se uzaviraly hrudni kose koster, koncetiny se zmensovaly, jako kdyby byly pohlcovany rozrustajicim se kostnim stitem. Zato malym vnitrnim tvoreckum hlavy rostly a jejich lebky podivne po stranach otekaly, spanky se zaoblovaly, takze nektere mely jakoby tri lebecni klenby slite dohromady: velkou, ustredni, a dve mensi nad usnimi otvory.
Jak tak postupovali, jeden za druhym,prosli pul druheho patra spiraly, kde je nahle zadrzelo trhnuti. Kabel, ktery spojoval reflektor s vozikem, se odvinul do konce. Doktor chtel jit dal a pokousel se svitit si pri tom baterkou, ale Koordinator se proti tomu postavil. Kazdych nekolik desitek metru odbocovaly od hlavniho tunelu dalsi, lehko bylo mozno zbloudit v tomto, jakoby ze skla vyfouknutem labyrintu. Vydali se na zpatecni cestu. Pokouseli se pritom odloupnout jedno, druhe i treti vicko, ale vsecka byla slita v jeden celek s okraji pruhledneho roubeni.
Dna bublin bylo pokryta teninkou vrstvickou jemnounkeho, belaveho prasku, tu a tam v nem bylo videt neurcite zredeni, a tim nabyval tvaru nepochopitelnych stop nebo obrazcu. Doktor, ktery sel posledni, se kazdou chvili zastavoval u vypouklych sten, stale nemohl prijit na to, jak je tam kostra upevnena, co ji podpira, chtel obejit jeden z hroznovitych „okoliku“ postranni chodbickou, ale Koordinator nabadal k pospechu, a tak od dalsiho zkoumani upustil, tim spis, ze Chemik, ktery nesl reflektor, o kus poodesel a kolem vladla tma, v niz se jen leskly steny.
Sestupovali stale rychleji, konecne se s ulehcenim na dechli vzduchu, u vozu daleko cerstvejsiho, nez byl zatuchly a prehraty vzduch ve sklenenem tunelu.
„Vracime se?“ zeptal se Chemik; byla to napul otazka, napul zjisteni.
„Jeste ne,“ oznamil Koordinator. Na plosine vuz otocil, zlab byl dostatecne.“ siroky; reflektory sirokym obloukem proletly pres blyskave sero, sjeli po tocitem spadu a octli se primo proti vchodu, ktery jako nizkou a sirokou projekcni plochu ozarovalo posledni svetlo vecera.
Kdyz vyjeli ven, rozhodl Koordinator, ze objedou kolem dokola zakladnu valcovite stavby. Vyrustala z pudy konickym, zaoblenym limcem z hladkeho kovu. Neobjeli ani jeji polovicku, kdyz se v reflektorech zaleskly do sebe zaklinene podlouhle bloky, s hranami ostrymi jako britva, ktere zatarasovaly dalsi cestu.
Koordinator zvedl usti hledacku a posvitil na obe strany.
V prizracnem osvetleni objevilo se za budovou brunatne cerne nakupeni lavopadu. Magma, valici se z vyse svahu, ve tme neviditelneho, viselo nad okolni krajinou pulmesicovitou stenou, podpiranou hustym lesem piliru, sikmo vbodnutych stozaru a dirkovanych breven, branici lave v dalsim postupu. Zavila splet techto konstrukci, se stiny, ktere se pohybovaly, jak se reflektor otacel, zabodavala se soustavou pevnych, navzajem pospojovanych stitu do cela mrtve vlny. Misty obrovske ulomky, na povrchu zmatnele, na odpryskanych plochach cerstvou sklovinou se lesknouci, prodraly se nad prehradu a zritily se dolu, zasypavajice troskami kovovou palisadu. Zaroven bylo videt, ze celo magmaticke fronty, jak se valilo dolu, na cetnych mistech odtrhlo stity od sebe, vniklo nadorovite mezi ne a ohnulo stozary, vytrzene nekde zaroven s jehlancovitymi bloky jejich kotvic.
Tento obraz zapasu s horotvornymi silami planety, zapasu desiveho svou zarputilosti a ohrozeneho porazkou, byl lidem tak pochopitelny a blizky, ze toto misto opousteli povzneseni na duchu.
Vozik vycouval na volne prostranstvi mezi palicovitymi kolosy a zajel hloubeji do udoli.
Podivna alej pokracovala primo jako podle pravitka — najednou zajeli mezi obdelnikovita pole stihlych kalichu, tychz, jake rostly na pustine kolem: rakety, ale tady vyrustaly na pozemcich kolem budov, v dlouhych, lany obili pripominajicich ctyruhelnych obrazcich.
Chobotovite rostliny probodavane svetlem ukazovaly pod blanovitou sedi povrchu ruzovou kasovitou hmotu: Zasazeny svetlem pokousely se smrstit, jako by byly probuzeny, ale byl to pohyb prilis ospaly, aby se spojil v nejakou urcitou akci. Jedine vlna bezmocnych zachvevu bezela nekolik metru pred nimi v kuzelech reflektoru.
Jeste jednou se zastavili u predposledni, valcovite budovy; vchod byl zabarikadovan hromadou trosek, ktere cinkaly pod nohama, posvitili si pres ne dovnitr, ale svetlo baterek bylo prilis slabe, a tak tedy znovu vymontovali ze stroje reflektor a vydali se s nim dovnitr.
Tmu se skvrnou svetla, ktera se po ni plazila, vyplnoval ostry puch jakoby organicke latky rozleptane chemikaliemi. Hned. pri prvnich krocich zapadli az nad kolena do vrstvy sklovitych skorapek. Chemik uvazl v kovove siti, promichane se strepy. Kdyz se z ni vyprostil, objevily se pod troskami podlouhle; zlute bile ulomky. Reflektor, obraceny vzhuru, ukazal diru zejici v klenbe. Visely z ni polorozbite chomace hroznu, nektere pootvirane, prazdne, kolem dokola se povalovaly casti koster. Naslapujice opatrne na chrestive sutisko, vratili se k voziku a odjeli dal.
Projeli kolem skupiny sedych, v doliku ukrytych hromad, reflektor ometl nove nakupeni magmatu na svahu i sikme, nahore nalevkovite rozsirene podpery, ktere tento previs zadrzovaly, zakotvene v zemi hakovitymi prackami. Vuz se prestal otrasat a nadskakovat a ujizdel po hladke, jakoby betonem zalite plose. Ve svetle rozptylenem v dalce do sedave mlzneho oblacku objevila se nezretelna alej, ktera jim uzavirala cestu. Byla to dlouha rada sloupu, za ni dalsi, cely jejich les podpiral obloukovitou klenbu. Tato zvlastni chramova lod beze sten byla skrz naskrz otevrena na vsechny strany. Nedaleko mist, kde oblouky opoustely sloup, jako kridla rozpinajici, se k letu, bylo videt cosi jako zarodky, jako pocatky dalsich oblouku, moznych, nerozvitych, schoulenych o jako listky, poslepovane, neproklovane.
Po rade schudku, drobnych jako zuby, vjel stroj mezi sloupy. V jejich tvarech byla zvlastni pravidelnost, ani ne tak geometricka jako rostlinna, protoze i kdyz si vsecky byly podobny, nikde nebylo videt dva naprosto stejne — vsude male odchylky v proporcich, premisteni kolinkovitych hrbolku, v nichz se choulily zarodky kridlovitych ploch.
Po kamenne plose se stroj pohyboval nezvucne; dlouhe rady sloupu ubihaly zpet, zaroven s lesem plose se otacejicich stinu, jeste a jeste jedna rada, klenba zmizela a uz pred sebou videli volne prostranstvi, nad kterym v dali doutnalo nizke, slabe polosvetlo.
Vozik jel cim dal pomaleji na hladke skale, brzdy tise skripely, vtom zustaly stat na metr pred kamennym uvozem, jehoz brehy se tu znenadani otevrely.
Pod nimi se cernala splet zdi, hluboko zapustenych do pudy, podobne jako stare pozemske pevnosti. Jejich vrcholy dosahovaly k mistu, kde stali. Jako z ptaci perspektivy nahlizeli do cernych ulicek, uzkych; krivolakych, s kolmymi stenami. Ve zdech bylo videt tmavsi, dozadu ustupujici rady ctverhrannych otvoru se zaoblenymi hranami, jakoby sikmo namirenych proti nebi. Ostre, kamenne obrysy splyvaly. v jednolitou masu, neozarenou ani paprskem svetla. O hodne dal, nad hrebeny vzdalenejsimi, kam pohled uz.nedosahl, vznaselo se nepravidelnymi zablesky svit a v jeste vetsi vzdalenosti byly jeho sloupy hustsi, splyvaly v rovnomernou zari, ktera zasypavala kamenne okraje zdi jakousi nehybnou nazlatlou mlhou.
Koordinator vstal a zamiril reflektor do ulicky pod zdi, na jejimz vrcholu zustal vozik stat. Kuzel svetla zachytil shora osamely, asi sto kroku vzdaleny vretenovity sloup, ktery se tyciI mezi polokruhovite ustupujicimi stenami. Po sloupu, mihotave se trpytic, stekala bezzvucne voda. Na trojuhelnikovitych deskach kolem sloupu videli trochu pisku, o kousek dal na rozhrani svetla lezela prevrzena, z jedne strany otevrena, melka nadoba. Ucitili zavan nocniho vanku, v ulickach dole mu ihned odpovedel mrtvy selest, jaky vydavaji stebla nesena vetrem pres kameny.
„To je nejaka osada…“ rekl Koordinator pomalu.
Stal a zajizdel svetlem reflektoru cim dal hloubeji. Od namesticka s fontanou se ulicky rozbihaly ustimi nahore rozsirenymi, oramovanymi hranami svislych zdi, ktere pripominaly lodni zobce. Hradba mezi dvema takovymi vycnelky cela ustupovala dozadu jako stena pevnosti s prazdnymi ctyrhrannymi otvory. Vzhuru se z nich tahly cernave, rozmazane smouhy, jako by je ozehl pozar, ktery jimi kdysi slehal. Svetlo klouzalo na druhou stranu po spicatych stycnych plochach hradeb, narazilo na cernou diru vchodu do sklepa, putovalo dal po otevrenych ustich ulicek.
„Zhasni!“ rekl najednou Doktor.
Koordinator uposlechl. Ve tme, ktera se rozhostila, teprve ted zpozoroval zmenu, jaka. se odehrala v prostoru pred nimi.
