plynouci nad krajinou — ve vzdalenosti dvanacti nebo patnacti kilometru se rysovaly dlouhe skvrny sytejsi tmave barvy; obcas se tam cosi zvedalo a rozplyvalo, nebo mizelo, obraz byl tak nezretelny, ze z neho nebyl moudry — ale v onom zjevu byla jakasi nepochopitelna pravidelnost. Nevedel, nac se diva, ale mohl prozkoumat frekvenci odehravajici se zmeny, a udelal to, vrhaje pohled na vterinovou rucicku. Mezi jednim a druhym vyboulenim cehosi tmavsiho z cehosi mlhaveho napocital osmdesat sest vterin.
Schoval triedr do pouzdra a nastoupil cestu dolu. Kladl pritom chodidla celou plochou na keramitove desky, udelal snad deset kroku, kdyz uslysel, ze za nim nekdo jde. Rychle se obratil, tak rychle, ze ztratil rovnovahu. Roztahl ruce, zamachal jimi a padl na pancer. A jeste driv, nez.zvedl hlavu, zretelne uslysel reprodukovany zvuk sveho padu.
Podarilo se mu kleknout.
Asi o devet metru dal, na samem okraji horni smerove trysky nad dvoupatrovou propasti sedelo neco malickeho jako kocka a pozorne ho to sledovalo. To zviratko — dojem, ze ma pred sebou zvire, v nem vznikl jako samozrejmost. - melo blede sede, vypoukle brisko, a jezto panackovalo jako veverka, videl jeho pacinky slozene na brisku, vsecky ctyri, s drapky; komicky se sbihajicimi primo uprostred. Lem keramitove tryskove pochvy objimalo cimsi zlutave lesklym, jako ze ztuhleho rosolu, co vychazelo z konce jeho trupu. Seda, kulata kocici hlavicka nemela ani tlamicku ani oci, ale cela byla posazena cernymi, lesklymi koralky, jako polstarek s mnozstvim spendliku, zabodanych jeden vedle druheho. Inzenyr, tak ohromeny, ze temer zapomnel, kde stoji, vyskocil, udelal tri kroky ke zviratku a uslysel trojnasobny zvuk, jako ozvenu kroku. Pochopil, ze to zviratko dovede imitovat zvuky, udelal pomalu jeste par kroku bliz a prave se rozmyslel, ma-li ze sebe strhnout kosili, aby ji pouzil jako site, kdyz. se zviratko najednou zmenilo. Tlapicky na bubinkovitem brisku se zatrasly, leskly ocasek se rozmotal, roztahl jako veliky vejir, kocici hlavicka se strnule vytahla na dlouhem, holem krcku a stvoreni se vzneslo do vzduchu, obklopeno slabe se trpytici aureolou, chvilku nehybne viselo nad nim a pak se po spirale vzdalilo, ziskavajic vysku, jeste jednou nad nim zakrouzilo a zmizelo.
Inzenyr sestoupil dolu a vypravel, jak nejpodrobneji byl schopen, co se mu prihodilo.
„Je to dokonce dobre, uz jsem se divil, proc tady nejsou zadna letajici zvirata,“ rekl Doktor. Chemik mu pripamatoval bile»kvety «u potoka.
„To vypadalo spis na hmyz,“ rekl Doktor. „Na zdejsi… no… motyly. Ale atmosfera je tady vubec nejak slabe»zalidnena«. Jestlize se na planete vyvijeji zive organismy, vznika»biologicky tlak«, diky nemuz musi byt obsazena vsecka, mozna prostredi,»ekologicke vyklenky«- moc mi tady chybeli ptaci.“
„Tohle se spis podobalo netopyrovi…“ rekl Inzenyr. „Melo to srst.“
„Mozna,“ rekl Doktor, ktery se nijak zvlast nesnazil ziskat mezi posadkou monopol na biologicke znalosti, a spise jakoby ze zdvorilosti, nez proto, ze by ho to opravdu zajimalo, dodal:
„Rikas, ze to napodobovalo zvuk kroku? To je zajimave. No co, jiste je v tom nejaka prizpusobovaci ucelovost.
„Byla by dobra delsi zkusebni jizda v terenu, ale doufejme, ze nic neselze,“ rekl Koordinator, ktery se soukal zpod vozu, pripraveneho na cestu. Inzenyr byl zklaman lhostejnosti, s jakou byl prijat jeho objev, ale rekl si, ze ho vice nez samo to letajici stvoreni prekvapily neobycejne okolnosti toho setkani.
Chvile rozlouceni se vsichni trochu bali. Ti, co zustali, stali u rakety a sledovali, jak smesne vozitko opisuje okolo ni cim dal vetsi kruhy, vedeno bezpecne Koordinatorem, ktery sedel obkrocmo na ridicove sedatku, chranenem prednim sklem — Doktor a Chemik se usadili za nim a jako druha mel vedle sebe pouze radiomet s tenkou hlavni. Najednou, zajizdeje docela blizko k rakete, Koordinator zvolal:
„No, tak my se pokusime vratit do pulnoci, na shledanou!“ ostre zvysil rychlost a za chvilku jiz bylo videt jedine nazlatly kotouc prachu, cim dal vys a sir se plazici, lehce unaseny vetrem k zapadu.“
Drandak byla vlastne pouhopouha kovova kostra, uzavrena jedine zdola pruhlednym dnem, aby rIdic videl do posledni chvile prekazky, pres ktere prejizdi. Elektricke motory mel v talirich kol a dve nahradni pneumatiky se trasly na kanystru upevnenem vzadu. Pokud byl teren hladky, delali takovych sedesat kilometru za hodinu.
Doktor, ktery se ohlizel, brzy ztratil z oci posledni stopu rakety. Motory tise bzucely, prach v kotoucich vyrazel z vyschle pudy, a jak ridl, uletal do stepovite krajiny.
Nikdo delsi dobu nepromluvil, ostatne plastikove sklo chranilo pred vetrem pouze ridice; tem, co sedeli vzadu, foukalo radne do tvari a dorozumivat se mohli pouze krikem. Teren stoupal a zaroven byl cim dal vice zvlneny, posledni sede kalichy zmizely, mijeli daleko v prostoru rozptylene, ojedinele skupinky pavoukovitych hajku, tu a tam staly napul uschle dychajici stromy, s bezmocne visicimi hrozny listu, jen zridka se pohybujici slabym stridavym pulsem. V dalce pred nimi se objevily dlouhe brazdy, oddelene sirokymi mezerami, ale rotujici kotouce nikde nevideli. Pneumatiky nekolikrat mekce nadskocily, kdyz pretaly brazdu, z pudy se vynorovaly kameny s ostrymi hranami, bile jako vyschle kosti; dlouhe jazyky sutisk se tahly od nich dolu po obrovskem svahu, po nemz jeli, ostry sterk neklidne chrcel pod banatymi koly, svah byl prikrejsi, nakonec uz jeli dosti pomalu, prestoze motory mely dostatek energie, ale Koordinator ji v tezkem terenu setril.
Vys, mezi plave brunatnymi hrbety, se cosi lesklo, dlouhy, uzky pruh, kolmy na smer jizdy. Koordinator jeste vic snizil rychlost. Napric svahu, tam, kde nevysokym srazem prechazel v nahorni rovinu, nad kterou ve velike dalce vycnivaly nezretelne tvary, hladce zapusten do pudy bezel na obe strany, kam oko dosahlo, zrcadlove leskly pas. Vozik se zastavil, dotykaje se jeho okraje prednimi koly, Koordinator seskocil ze sedacky, dotkl se leskle plochy pazbou ejektoru, uderil do ni padneji, konecne doslapl, poskocil — ani se nehnula.
„Kolik jsme uz udelali?“ zeptal se ho Chemik, kdyz nasedl.
„Ctyriapadesat,“ rekl a opatrne se rozjel. Vozik se mekce zakolebal, prejeli pres pruh, vypadal jako idealne rovny kanal, plny zmrzle rtuti, a se stoupajici rychlosti projizdeli hned z prave, hned z leve strany kolem stozaru se sloupy teteliveho vzdusneho vireni na vrcholcich. Pak mnohostup stozaru zahnul velkym obloukem na vychod, ale oni jeli dal rovne, majice strelku kompasu ustavicne zamerenou presne na pismeno „J“.
Nahorni rovina skytala obraz pochmurny — vegetace pozvolna prohravala boj s masami pisku, ktere prinasel vychodni vitr, horky jako z vysoke pece, z nizkych dun vyrustaly zcernale, pouze tesne nad zemi blede karminove porosty, sypaly se z nich koznate lusky, obcas cosi popelave sedeho zasustilo v uschlem krovi, tu a tam strela zbesileho uteku vyrazila div ne zpod samych kol vozitka, ale nestacili ani zahlednout obrysy tech tvoru, tak zavratnou rychlosti zapadli do housti.
Koordinator krizoval, vyhybal se chomacum huste prorostlych ostnatych keru, jednou se dokonce vratil, kdyz se slepa ulicka, do niz zajeli, uzavrela piscitou hradbou v krovinach; teren byl cim dal neprehlednejsi, prozrazoval nedostatek vlahy — vetsina rostlin byla spalena sluncem a ozyvala se v horkych zavanech vetru mrtvym, papirovym selestem. Vozik dobre bezel; kdyz projizdeli stenami visicich, vetvi, sypal se z puklych hroznu nazloutly prasek, ktery pokryval predni sklo, kombinezy, dokonce i tvare sedicich, z keru salal nehybny zar, tezko se dychalo. Doktor se zvedl na sedatku a naklonil se dopredu, kdyz vtom zaskripely brzdy a oni se zastavili.
O nekolik kroku dale stolove plato najednou koncilo, kere se tahly az po samu caru srazu jako cerny, proti slunci jantarove prosvitajici kartac. V dalce pred sebou meli horske svahy tycici se vysoko nad udolim, ktere nejblizsi okoli prekryvalo. Koordinator vystoupil a priblizil se k nejblizsimu keri s dlouhymi pruty, ktere se lehce chvely na pozadi nebe.
„Sjedeme dolu, „rekl, kdyz se vratil.
Vuz se opatrne rozjel, najednou zvedl zadek, jako kdyby chtel udelat premet, kanystr zarincel, jak narazel na sit prostoru pro zavazadla, brzdy varovne zaskripely, Koordinator zapojil pumpu. Kola se pred ocima nadymala, nerovnosti srazu byly okamzite mene citelne. Spatrili, ze klouzou k rounovite pokryvce mracen, kterou zevnitr prorazela dole valcovita; nahore tykvovita palice brunatneho dymu. Nerozplyval se temer ve vzduchu: tam vysoko nad vrcholky pahorku. Vulkanicka erupce trvala nekolik desitek vterin, a pak zacal sloup dymu s obrovskou rychlosti padat dolu, schovavaje se za bile mraky, az v nich zmizel, jako kdyby byl vsan zpatky do gigantickeho chrtanu, ktery jej predtim vychrlil.
Cele udoli se delilo na dve patra, horni, pod slunecnym nebem, a dolni, polozene v dalce, neviditelne, protoze bylo zakryto vrstvou neproniknutelnych mracen, k nimz vozik bezel, kolebaje se a nadskakuje, za preryvaneho.poskripavani brzd. Paprsky slunce nizko jiz stojiciho osvetlovaly jeste nekolik okamziku daleke, na protejsi strane se tycici svahy, v nichz zari!y, jako by vyrustaly z houstiny sedych a fialovych prostoru, podsadite utvary se zrcadlove lesklymi plochami.
Bylo tezko se na ne divat, protoze oslnovaly odrazenym sluncem. Vrstva cernych mracen byla tesne pred nimi, hranice srazu narysovana proti modremu pozadi zubatou carou keru zustala vysoko nad nimi, zpomalovali cim dal vic, najednou je obklopily lehke opary, ucitili dusne vlhko, nastala temer tma. Koordinator jeste jednou pribrzdil, pohybovali se krok za krokem, rozsvetlovalo se, ci spis jejich oci se prizpusobovaly mlecnemu polosvetlu.
