zavody ve shromazdovani informaci. Zatim vedeme my. Toho, ktery nas napadl, jsme zneskodnili. Nevime, proc to udelal. Snad opravdu pripominame nejake jejich nepratele — to take musime, podle moznosti, zjistit. Protoze nastartovani rakety neni pro nejblizsi budoucnost realne, musime byt pripraveni na vsecko. Jestlize civilizace, ktera nas obklopuje, je dost vysoka, a domnivam se, ze tomu skutecne tak je — pak to, co jsem udelal, co jsme udelali, v nejlepsim pripade pouze trosinku opozdi okamzik, kdy budeme objeveni. Hlavni usili musime — ted — obratit na vyzbrojeni.“
Smel bych neco rici?“ promluvil Fyzik.
„Mluv.“
„Chtel bych se vratit k hledisku Doktora. Je — rekl bych — predevsim emocionalni, ale mluvi pro ne take jine argumenty. Doktora vsichni znate. Vim, ze by nebyl nadsen tim, co mohu pronest na obhajobu jeho navrhu — presto vsak to reknu. Nuze, naprosto neni bezvyznamna situace, za jake dojde k prvnimu setkani mezi nami a jimi. Jestlize prijdou k nam — prijdou po… stopach. Pak bude proste tezke pomyslit na dorozumeni. Dojde nepochybne k utoku a my bychom byli prinuceni bojovat o zivot. Jestlize vsak my vyjdeme k nim — nadeje na dorozumeni, trebas miziva, prece jen bude. A tak tedy, ze strategickeho hlediska, je lepsi zachovat si iniciativu a aktivitu bez ohledu, jake moralni sentence by o tom bylo mozno pronaset…“
„No dobra, ale jak by to melo vypadat v praxi?“ zeptal se Inzenyr“
„V praxi se zatim nic nezmeni, Musime mit zbrane a to co nejdrive. Jde o to, abychom — az je budeme mit — prikrocili k pokusu o kontakt — ale nikoliv na prozkoumane oblasti.“
„Proc?“ zeptal se Koordinator.
„Proto, ze je nanejvys pravdepodobne, ze jeste drive, nez dorazime do mesta, budeme zapleteni do boje. Nedomluvis se s bytostmi, ktere letaji v tech kotoucich — to jsou nejhorsi podminky, jake si muzeme predstavit.“
„A jak vis, ze nekde jinde najdeme lepsi?“
„Nevim — ale vim, ze na severu a na vychode nemame co hledat. Aspon zatim.“
„Promyslime si to,“ rekl Koordinator. „A co dal?“
„Musime nastartovat Ochrance,“ rekl Fyzik.
„Za jakou dobu se to da udelat?“ obratil se Koordinator na Inzenyra.
To nemohu rici. Bez automatu se k Ochranci ani nedostaneme. Vazi ctrnact tun. At rekne Kybernetik.“
„Abychom ho mohli prohlednout, potrebuji dva dny. Prinejmensim.“ Kybernetik zduraznil posledni slovo. „Ale napred musim mit v chodu automaty.“
„V te dobe budeme mit v chodu vsecky automaty?“ zeptal se pochybovacne Koordinator.
„Kdepak! Dva dny bude potreba jenom na Ochrance — od chvile, kdy spustime jeden automat. Opravarsky. A musim mit jeste jeden, nakladni. Abych je prohledl, potrebuji druhe dva dny — pri tom ovsem nevim, jestli se vubec daji spustit.
„Nemuzeme vymontovat z Ochrance srdce a postavit je za provizorni pancer tady nahore, pod ochranou trupu?“ vyptaval se Koordinator. Uprel pohled na Fyzika.
Ten zavrtel hlavou.
„Ne, kazda osa srdce vazi vic nez tunu. Krome toho osy neprojdou tunelem.
„Tunel se da rozsirit.“
„Neprotahneme je vchodem. A nakladni vjezd je pet metru nad zemi a zaplaveny vodou z praskle nadrze na zadi, to prece vis.“
„Zkoumals zamoreni te vody?“ zeptal se Inzenyr.
„Ano. Stroncium; vapnik, cer, vsecky izotopy barya, jake si jen vzpomenes. Nemuzeme ji ani vypustit — zamorila by nam celou pudu v polomeru ctyr set metru — ani ocistit, dokud antiradiatory nemaji ucinne filtry.“
„A ja nemohu ocistit filtry bez mikroautomatu,“ dodal Inzenyr.
Koordinator, ktery pohlizel postupne z jednoho na druheho v poradi, jak mluvili, rekl:
„Soupis nasich» nemoznosti«je obsahly — ale to nevadi, dobre ze jsme si o tom pohovorili z teto strany — myslim na ozbrojeni. Zbyvaji nam tudiz paprskomety, ze?“
„To nejsou zadne paprskomety,“ rekl Inzenyr s nadechem podrazdeni. „Neuvadejte sami sebe v omyl. To jsou radiomety. Doktor vyvolal okolo nich takovy rozruch, jako kdybychom meli v umyslu rozpoutat zde prave atomovou valku. Samozrejme, muzeme jimi vrhat obohaceny roztok; ale jejich dostrel neprekracuje ani sedm set metru. To jsou kropici konve, nic vic. A krome toho nebezpecne pro strelce, nema-li sam na tele pancir. A pancir vazi sto tricet kilo.“
„Na mou dusi, mame na palube same tezke veci,“ rekl Koordinator takovym tonem, ze nikdo nevedel, jestli se nevysmiva. „Udelals ten vypocet, vid?“ zeptal se Fyzika.
„Udelal. Je jeste jedna varianta. Dva radiomety, vzdalene jeden od druheho nejmene sto metru, strileji tak, aby se oba vrhane proudy protinaly v cili. Tak vznika z obou podkritickych proudu nadkriticka hmota a zacina retezova reakce.
„To je hezka hracka na cvicaku,“ poznamenal Chemik. „Pochybuji, ze je mozno docilit takove presnosti za bojovych podminek“.
„Jinymi slovy, my vlastne zadne atomove paprskomety nemame?“ podivil se Kybernetik. Naklonil se kupredu. Zmocnil se ho hnev.
„Tak nac vlastne byla cela ta diskuse a spor? Hadka, mame-li vyrazit straslive vyzbrojeni nebo ne? Mlatime zkratka prazdnou slamu!“
„Souhlasim, ze moc veci delame bezhlave,“ rekl jeste porad klidne Koordinator. „Ze jsme delali — zatim,“ dodal. „Takovy luxus si nemuzeme napriste zvolit. Neni to docela tak, jak to rikas,“ hledel na Kybernetika, „existuje totiz prvni varianta uziti radiometu, odpaleni poloviny zasobniku, ktera ma za nasledek, ze dojde v cili k vybuchu. Ale musi se strilet z co nejlepsiho krytu a vzdycky na maximalni vzdalenost.“
„Znamena to, ze nez zahajis palbu, musis se zahrabat metr do zeme, ze?“
„Pri nejmensim pul druheho metru — s metrovou predprsni — „vmisil se do hovoru Fyzik.
„No, to je dobre v pozicni valce. Na vypravach je to bezpredmetne,“ rekl pohrdave Chemik.
„Zapominas na nasi situaci,“ odrazil ranu Koordinator. „Bude-li to nutne, jeden clovek s radiometem bude kryt ustup ostatnich.“
„Ale! Bez kopani metrovych naspu?“
„Kdyz na to nebude cas — bez.“
Chvili mlceli.
„Kolik jeste mame uzitkove vody?“ zeptal se Kybernetik.
„Necelych dvanact set litru.“
„To je velice malo.“
„To je velice malo.“
„Ted bych prosil konkretni navrhy,“ povedel Koordinator. Na bilem cepci jeho obvazu se objevila ruda skvrnka. „Nasim cilem je zachranit sebe i… obyvatele planety.“
Zavladlo ticho. Vsecky hlavy se najednou obratily jednim smerem. Pres zed bylo slyset tlumenou hudbu. Pomale takty melodie, kterou vsichni znali.
„Aparat to vydrzel…?“ zaseptal uzasle Kybernetik.
Nikdo mu neodpovedel.
„Cekam,“ opakoval Koordinator. „Nikdo? Rozhoduji proto: ve vypravach budeme pokracovat. Podari-li se nam navazat styky za priznivych podminek — ucinime vsecko, co bude mozne, abychom uskutecnili dorozumeni. Nase zasoba vody je mimoradne mala. Protoze nemame dopravni prostredky, nemuzeme jeji zasobu zvetsit okamzite. Musime se proto rozdelit. Polovina osadky bude stale pracovat v rakete, druha polovina — zkoumat teren: Zitra pokrocime k oprave vozu a montazi radiometu. Stihneme-li to — podnikneme jiz vecer vypad na Drandaku. Chce nekdo neco rici?“
„Ja,“ rekl Inzenyr: Shrbeny, s.tvari v rukou, vypadal, jako kdyby se dival na podlahu skulinami mezi prsty.
„At u rakety zustane Doktor…“
„Proc?“ podivil se Kybernetik. Vsichni ostatni pochopili.
„On… nepodnikne nic proti nam… myslis-li to…“ pomalu, vybiraje peclive slova, rekl Koordinator. Ruda skvrna na obvaze se trosku zvetsila. „Jsi na omylu, jestli myslis…“
„On — nemohli bychom ho zavolat? Nechci tak…“
